Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vědecké knihovně je už 450 let. Ve hře bylo i bourání „červeného“ kostela

  11:53aktualizováno  11:53
Zazdívání cenných knih na konci druhé světové války, plány nové budovy, kvůli nimž hrozilo zbourání olomouckého červeného kostela, či dodnes trvající boj o místo pro stále rostoucí počet knih, novin a dalších dokumentů. I to jsou kapitoly bohatých dějin Vědecké knihovny v Olomouci. Letos slaví 450 let existence.

Nerealizovaný návrh budovy pro olomouckou vědeckou knihovnu od architekta Lubomíra Šlapety z roku 1976. Počítal se zbořením „červeného“ kostela a přehrazením Bezručovy ulice. | foto: archiv VKOL

S nedostatkem prostoru pro unikátní a stále se rozrůstající fond se vědecká knihovna potýká minimálně od začátku 20. století. Dnes má přes dva miliony položek. Teď je na obzoru zlepšení. Olomoucký kraj plánuje příští rok stavbu nového depozitáře v olomoucké čtvrti Hejčín.

Historie knihovny začíná u jezuitů, v Olomouci položili základy dnešní univerzity. V 16. století šlo o kolej, posléze se z ní vyvinula akademie s právem udělovat univerzitní tituly. Patřila k ní i knihovna, jejíž počátky sahají do roku 1566.

Boje se blížily, nejcennější rukopisy musely pryč

Zřejmě nejnapínavější kapitola historie vědecké knihovny se vztahuje k závěru druhé světové války.

Tehdejší Studijní knihovnu vedl ředitel Bohuš Vybíral. Vývoj bojů pečlivě sledoval. Pro případ, že by se fronta dostala až do Olomouce, vybrala knihovna koncem roku 1943 úkryty pro nejcennější kusy ze svého fondu. Šlo hlavně o středověké a raně novověké písemnosti.

„Z pohledu nacistů dokládaly starobylost a německost Olomouce, Moravy i Čech. Současně bylo pod tímto ‚deštníkem‘ možné skrýt ochranářské zájmy knihovníků,“ popisuje historik a právník Lubomír Novotný v aktuálním vydání Kulturní Revue Olomouckého kraje (KROK) vydávané vědeckou knihovnou.

V průběhu roku 1944 tak zaměstnanci knihovny cenné tisky a rukopisy převáželi na fary ve Slatinicích a v Nákle, do zámku hraběte Kalnokyho v tehdejším Brodku u Nezamyslic (dnes Brodek u Prostějova – pozn. red.) a na zámek rodiny Bochnerů von Stražisko v Přemyslovicích.

450 let vědecké knihovny

„Ředitel Vybíral měl eminentní úřední i osobní zájem, aby se rukopisům nic nestalo,“ doplňuje Novotný.

Desítky tisíc hodnotných svazků ovšem zůstávaly v Olomouci. Fronta se na začátku roku 1945 přibližovala, Němci proto Olomouc prohlásili za pevnost. Do poslední chvíle o ni nechtěli přijít. Jejich jednotky na jaře operovaly na východní Moravě, přes Olomouc a okolí si naplánovaly ústupovou cestu před Rudou armádou.

Nacisté tak tisíce lidí donutili v okolí města i přímo v ulicích vybudovat rozsáhlé sítě zákopů, barikád i kulometných hnízd. Děla a minomety vojáci rozmístili také v soukromých zahradách.

Vybíral se bál, že by cenný fond knihovny mohl jak civilisty, tak vojáky v závěru války lákat k drancování. Nakonec padlo rozhodnutí přestěhovat fond do sklepů, kde se narychlo zazdí.

Cihly měly chránit i nejcennější dokumenty ve skrýších mimo město. Vybíral se ovšem strachoval, že se na vesnicích zazdívání na faře či v kostele neutají.

O Olomouc se nacisté s Rudou armádou utkali 7. a 8. května 1945. Proti přesile Sovětů neměli šanci, hlavní boje se však odehrály mimo okolí knihovny.

„Sbírky tak nejistou dobu přečkaly bez úhony. Štěstím bylo odvolání pevnostního statusu města i to, že letecké útoky byly soustřeďovány na komunikační body, a nikoliv na střed města,“ upřesňuje Novotný.

Budova měla mít 10 pater, město by přišlo o kostel

Ve své historii se vědecká knihovna opakovaně potýká s tím, kam všechny knihy, noviny, časopisy a další listiny uložit. Její fond se každý rok rozroste o zhruba 30 tisíc položek. Nové dokumenty sem putují především díky právu povinného výtisku udělenému již roku 1807.

Do problémů se tak knihovna dostala už začátkem 20. století. Sídlila tehdy již od roku 1785 v kostele sv. Kláry, dnes slouží olomouckému Vlastivědnému muzeu.

„Z knihovny se stávalo skladiště, nové knihy nebylo kam dávat. Řešením bylo přestěhování,“ popisuje Petra Kubíčková z oddělení historických fondů knihovny v revui KROK.

Došlo k němu v roce 1907, knihovna se přesunula do druhého a třetího patra bývalého jezuitského semináře v Univerzitní ulici, současného sídla cyrilometodějské fakulty. Fond se stěhoval po bednách, celkem jich bylo 1 346. Každá v průměru vážila bezmála šedesát kilo.

V Univerzitní ulici knihovna vydržela třicet let, stále se rozrůstala. V roce 1936 zažila další stěhování. Tentokrát do bývalé budovy Národní banky Československé v dnešní Bezručově ulici, kde sídlí i v současnosti.

I tady ji dostihlo prokletí neustále bobtnajícího inventáře. Rozrůstal se především po druhé světové válce. Knihovna kromě povinných výtisků přebírala i svazky ze zabaveného německého majetku a ze zrušených klášterních knihoven.

Nejblíže k vyřešení nedostatku prostoru byla knihovna před čtyřiceti lety. V roce 1976 narýsoval známý olomoucký architekt Lubomír Šlapeta plány nové budovy.

„Měl jí ustoupit nejenom červený kostel, ale i celý blok za ním včetně bývalé fary a dalších domů v jejím sousedství,“ doplňuje v revui KROK Miloš Korhoň, zástupce ředitelky vědecké knihovny.

Bezručovu ulici plánoval tehdy osmašedesátiletý architekt na obou koncích přehradit. Uvnitř nového bloku by z ní vzniklo nádvoří.

„Šlapeta byl v roce 1976 již v penzi. V knihovně se dokonce na nějaký čas nechal zaměstnat, aby lépe poznal její provoz,“ přibližuje Korhoň.

Nový depozitář má knihovně pomoci na 30 let

Výsledkem byl Šlapetův návrh dominantní desetipatrové budovy za zhruba padesát milionů korun. Pro sklady architekt vyčlenil šesté až desáté patro, každé na půl milionu svazků. Součástí budovy byl i kulturní sál pro pět set lidí.

Milníky historie knihovny

1566 – příchod jezuitů do Olomouce, počátky knihovny a univerzity

1773 – zrušení jezuitského řádu, univerzita i knihovna přechází pod správu státu. Je prohlášena za veřejnou Univerzitní knihovnu

1787 – knihovna se stěhuje do odsvěceného kostela sv. Kláry, dnes výstavní sál Vlastivědného muzea

1807 – právo povinného výtisku

1907 – přesun do bývalého jezuitského semináře v Univerzitní ulici. Dnes sídlo Cyrilometodějské fakulty

do roku 1935 – fungovala olomoucká knihovna i jako hlavní zemská knihovna na Moravě

1936 – stěhování knihovny do současného sídla v Bezručově ulici

Ve skutečnost se ovšem Šlapetovy plány neproměnily. Příčinou je pravděpodobně požár, jenž v prosinci 1976 zničil jedno z ostravských divadel.

„Veškeré stavební investice, které měl Krajský národní výbor v Ostravě vyčleněné na kulturu, byly použity na obnovu divadla. Studie tolik potřebné novostavby Státní vědecké knihovny v Olomouci upadla v zapomnění,“ uzavírá Korhoň.

Dnes má knihovna více než dvoumilionový fond uložený v sedmi budovách po celé Olomouci. Za některé její zřizovatel Olomoucký kraj platí nájem.

Změnit by to měly plány nového depozitáře, které chce kraj postavit za školou profesora Vejdovského v městské části Hejčín.

„Se stavbou by se mělo začít příští rok,“ přibližuje hejtman Jiří Rozbořil. Nový sklad by měl knihovně podle něj stačit na třicet let. Jako hlavní zdroj financí mají posloužit evropské dotace.

Zda je hejtmanství získá, bude jasné ještě letos. „Depozitář by se měl postavit, i kdybychom neuspěli při dotacích. Budu apelovat na své nástupce, aby případně využili vlastní zdroje kraje,“ dodává Rozbořil.

Knihovna by tak opustila budovy, kde teď knihy skladuje. A to včetně červeného kostela. „Má osobní vize je uvolnit ho a využívat ke kulturním akcím. Zadal jsem proto letos studii. Ukáže, jak by tento kulturní stánek měl vypadat,“ uzavírá hejtman.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.