Dům na okraji Jeseníku, kde se odehrála první část z jedné z nejhorších masových vražd v novodobé historii, při níž muž zabil celkem sedm lidí a z toho pět dětí, a nakonec spáchal sebevraždu | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Před osmačtyřiceti lety ubil sekerou sedm lidí, prý ho nenáviděl svět

  • 45
Tragédie, při které přišlo o život i pět dětí vraha, neměla v tehdejším Československu obdoby. Josef Svoboda 28. února 1967 zabil sedm lidí. V počtu obětí ho překonala až o šest let později Olga Hepnarová v Praze. A v úterý podivín K. Z. v Uherském Brodě.

Píše se konec února 1967. Třiačtyřicetiletý vyhlášený násilník Josef Svoboda z Jeseníku zjišťuje, že jeho žena definitivně trvá na rozvodu. Věc se rozhodne v mrazivé noci na 28. února, kdy se má konat první stání, vyřešit jednou pro vždy způsobem sobě vlastním. Násilím, sekyrou. Spáchá hrůzný čin, na jehož konci je sedm zavražděných lidí, pět z nich jsou Svobodovy děti. Po svém řádění v jesenické části Bukovice a v osadě Dolní Les vrah skončí svůj život skokem do nedalekého lomu.

Před osmačtyřiceti lety se jednalo o případ, který neměl co do počtu obětí v tehdejším Československu obdoby. Josef Svoboda pocházel ze sociálně slabší rodiny a po vyučení střídal dělnická povolání. Alkoholu sice nepropadl, byl však od přírody cholerik a nedokázal se ovládat. Agresivitu si vybíjel násilím. O jeho výbušném chování okolí vědělo a udržovalo si od něj odstup.

„Dalším projevem jeho chorobného psychického stavu byl stihomam,“ píše Jaromír Slušný ve své Černé knize českých bestiálních vrahů, která se případem zabývá. „Svět mě nenávidí, nikdo mě nemá rád,“ stěžoval si prý Svoboda.

Se svojí manželkou Drahomírou rozenou Furmánkovou se budoucí masový vrah seznámil v roce 1948. Žena s ním po roční známosti otěhotněla a vzala si ho. To, že udělala chybu, poznala už po několika měsících, kdy ji Svoboda začal podezírat z nevěry a bezdůvodně bít. „Záchvaty nepříčetnosti se ale vzápětí změnily v záchvaty lítosti. Plakal své ženě u nohou, sliboval, že už to nikdy neudělá, ale žárlivé scény se opakovaly s krutou pravidelností,“ píše v knize Slušný.

Násilník začal útočit i na sousedy a kolegy

Po dvou letech se i proto žena rozhodla od manžela odejít. K rozchodu ale nedošlo kvůli druhému těhotenství. Dětí se manželům Svobodovým nakonec narodilo do konce padesátých let šest, čtyři chlapci a dvě dívky. To, zda byly všechny chtěné, se můžeme jen dohadovat.

„Se zlou se Drahuše potázala, když mu unavená odmítala být večer v posteli po vůli. Josef se svého práva domáhal násilím a v podstatě dennodenně bez ohledu na to, zda jeho žena chtěla, nebo ne,“ uvádí v knize o bestiálních vrazích její autor.

Od konce padesátých let se Svoboda stával ještě nebezpečnějším. Neútočil jen na manželku, ale i na sousedy a spolupracovníky. Na jednoho z nich použil v záchvatu zuřivosti sekyru, která se postupně stala jeho jediným argumentem a kvůli níž stanul poprvé před soudem. Tehdy ještě vyvázl s mírným trestem. Horší následky musel nést, když se na lavici obžalovaných ocitl kvůli znásilnění mladé dívky a pokusu o stejný trestný čin. V tomto případě zaměřil svoji pozornost na sestru své manželky.

Žena už nechtěla snášet časté bití a chtěla se rozvést

Vězení násilníka nenapravilo. Svou ženu bil dál, a to takovým způsobem, že ji museli několikrát ošetřit lékaři. O moc lépe na tom nebyly Svobodovy děti, kterým se otcova agrese nevyhýbala. „V podstatě by se dalo říct, že je miloval i nenáviděl současně. Když ale začaly dospívat a postavily se na stranu své matky, cítil k nim už jen jediné: nenávist,“ píše se v Černé knize českých bestiálních vrahů.

Ovšem kvůli dětem týraná žena s venkovskou výchovou roky držela rodinu pohromadě a snášela násilí, o kterém věděli jen její nejbližší. Nakonec ale podala v době, kdy byl manžel naposledy ve vězení, návrh na rozvod. Její rozhodnutí se Svobodovi nepodařilo po propuštění zvrátit ani násilím. Když bylo nejhůř, žena odešla na statek k rodičům v osadě Dolní Les u Vlčic.

Tam zamířila i 27. února 1967. Na den následující soud nařídil první rozvodové stání a žena se obávala dalšího útoku. Děti však nechala doma. Chlapce, nejmladšímu bylo deset, nejstaršímu sedmnáct let, pak už živé nikdy neviděla. Stalo se jim osudným, že zůstali v Bukovicích. S dcerami Svoboda dorazil týž den večer na statek, kde se snažil manželku obměkčit. Když neuspěl, odjel sám posledním autobusovým spojem zpátky domů.

Své čtyři syny ubil ve spánku

Tam se jeho příjezdu obávali. Nejstarší ze synů bratrům nařídil, aby šli spát obutí a oblečení pro případ, že by je otec napadl a bylo by potřeba utéct. Nebylo jim to však nic platné, Svoboda na ně totiž se sekerou v ruce zaútočil kolem půl druhé v noci ve spánku. První obětí se stal jeho nejstarší potomek. Vybral si ho záměrně jako prvního, aby mu mladík nezkřížil další plány. Pak se vrhl na ostatní syny, kteří se ani nestačili probrat ze spánku s výjimkou jednoho, který se soudě podle zranění na ruce snažil bránit.

Tím však zdaleka hrůzná noc nekončila. V touze po pomstě se muž vydal zpátky k Furmánkovým. Nejprve si zašel do zaměstnání pro traktor a při cestě hlídkujícímu tehdejšímu příslušníkovi Veřejné bezpečnosti sdělil, že si musel kvůli práci přivstat. Ke statku Svoboda dorazil 28. února kolem páté ráno, kdy jeho obyvatelé zaslechli motor traktoru. Jako první zaútočil na matku své manželky, jež napadení nakonec přežila. Její manžel, který se jí snažil pomoct, už tolik štěstí neměl. Několik dní po útoku zemřel v nemocnici.

Manželka přežila schovaná za komínem

Další Svobodovou obětí byla jeho osmiletá dcera, která společně se sestrou bránila matku. I dívce vrah zasadil úder sekerou, který se později ukázal být smrtícím. Svobodově ženě se po tomto útoku podařilo dostat přes půdu na sedlovou střechu statku, kde se schovala za komínem. Druhá z dcer utekla z domu a zamířila k sousedům, kde narazila na sedmnáctiletou Annu Cuhrovou. Dívka, která se rozhodla k Furmánkovým zajít podívat, byla poslední, sedmou zavražděnou.

Za svou manželkou schovanou za komínem se vrah přes veškeré úsilí nedostal. Po několika pokusech odešel ze statku a nedaleko od domu se nejprve pokusil zabít sekerou, kterou se sám několikrát udeřil do hlavy. Nezpůsobil si však vážnější zranění. Ztroskotal i jeho druhý pokus o sebevraždu, kdy se muž snažil uškrtit provazem. Se životem nakonec skoncoval skokem do lomu. Čas jeho smrti určily hodinky, které se při pádu rozbily. Zastavily se čtyři minuty před jedenáctou hodinou.

Čin jesenického masového vraha sice šokoval celou republiku, v souvislosti s pražským jarem a dalšími událostmi v letech 1968 a 1969 ale z povědomí lidí rychle vymizel. Podle autora Černé knihy českých bestiálních vrahů na tom má podíl také fakt, že v případu neproběhlo rozsáhlejší policejní vyšetřování, případ se neprojednával před soudem a ani psychologové vlastně nedostali příležitost rozebrat osobnost vraha.

O ní se odborníci mohou pouze dohadovat i dnes. Podle lékařky psychiatrické kliniky olomoucké fakultní nemocnice Kláry Látalové jesenický vrah mohl trpět asociální poruchou osobnosti, na což ukazují jeho dlouhodobé sklony k násilí. „Svou roli v případu asi sehrál i narcismus muže, který se chtěl ženě pomstít za to, že ho opustila. Jsou to ale jen hypotézy,“ uvedla Látalová.