Vojáci dnes už polozapomenutého 54. Hanáckého pluku 6. srpna 1914 při...

Vojáci dnes už polozapomenutého 54. Hanáckého pluku 6. srpna 1914 při slavnostní mši na Horním náměstí v Olomouci před odchodem na frontu. | foto: Archiv O. Koláře

Před sto lety odešli Hanáci z polozapomenutého pluku padnout za císaře

  • 10
Před 100 lety, 6. srpna 1914, stál nejspíš Adolf Kaštovský ve slavnostním šiku vojáků před olomouckou radnicí. Zaplněné náměstí se tu totiž loučilo s nyní polozapomenutým 54. Hanáckým plukem. Už o 10 dní později jednotka složená převážně právě z Hanáků čelila na východní frontě u Krasniku ruské přesile.

Kaštovský několikadenní boje u Krasniku přežil. Netušil ale, že mu zbývá už jen necelý rok života. Jeho pohnutý příběh patří do dlouhé roky ukryté mozaiky dějin 54. Hanáckého pluku rakouskouherské armády. Od 19. století je pevně spjat s Olomoucí, jeho kořeny však sahají až ke třicetileté válce.

Jednu z posledních výrazných stop však 54. pluk bojující pod heslem „Držte se, Hanáci!“ zanechal v první světové válce, od jejíhož začátku uplynulo sto let minulý týden. MF DNES při této příležitosti ve spolupráci s historiky přináší střípky z bojem či zradou pokřivených osudů vojáků z jeho řad.

Jsme opět v roce 1914. V další válečné vřavě štěstí „čtyřiapadesátníkovi“ Kaštovskému už tolik nepřeje, u města Lublin v dnešním Polsku je zraněn. Krvavé dějiště světové války proto na chvíli opouští, vrací se v únoru 1915.

„Od té doby o něm nejsou zprávy. Ví se ale, že zemřel v zajateckém táboře v Jelabuze u Kazaně v červnu roku 1915,“ říká historik Ondřej Kolář. Jako působivá vzpomínka zůstala po vojáku Kaštovském fotografie jeho právě zasypaného hrobu, čestnou stráž u něj drží zajatí spolubojovníci.

„Ve válce padl i Kaštovského bratr. Třetí z bratrů pak zahynul v závěru druhé světové války jako civilní oběť při osvobozování Opavska,“ podotýká Kolář.

Zkoumání nepřála doba první republiky ani komunisté

Výsledky zhruba ročního pátrání po osudech a dějinách 54. Hanáckého pluku shrnuje mladý historik Kolář spolu se svými kolegy Adamem Cabišem a Karlem Podolským v knize, kterou plánují vydat letos na podzim. Rukopis o více než sto dvaceti stranách má MF DNES k dispozici, s historiky dříve spolupracovala i při hledání potomků vojáků.

Chystaná kniha Držte se, Hanáci!

Jedinečné dílo Ondřeje Koláře, Adama Cabiše a Karla Podolského půjde v nejbližší době do tisku. Nese podtitul „Cesta olomouckého pěšího pluku první světovou válkou“, autoři však popisují i kořeny více než třísetleté historie této vojenské jednotky, která je těsně spjata s Olomoucí a Olomouckým krajem. K dispozici by tato více než stodvacetistránková publikace měla být již v září tohoto roku, přímo do knihkupectví se však nedostane. Čtenáři by ji ovšem od podzimu měli najít v nabídkách veřejných knihoven. Výsledky výzkumu se velmi pravděpodobně objeví také na internetu.

Kniha, jež bude k dispozici zřejmě jen v knihovnách a částečně i na internetu, tak pomůže zaplnit zhruba 350 let dlouhou mezeru v dějinách regionu. A to navzdory tomu, že by se na první pohled mohlo zdát, že jméno 54. Hanáckého pluku je minimálně v Olomouci dodnes pořád známé.

„Není to ovšem ta vojenská jednotka, jejíž jméno v Olomouci nesou kasárna a ulice. To je na památku známějšího 6. střeleckého pluku ruských legií. Nám jde o mnohem starší 54. pluk. Ten je rovněž označovaný jako hanácký,“ upozornil na začátku výzkumu Kolář. Jméno původního hanáckého pluku tak pro svůj útvar převzali právě legionáři.

„Veřejnost za první republiky zajímali oni, literatura o rakousko-uherské armádě by tehdy nikoho neoslovila. Tomuto tématu pak nepřáli ani komunisté,“ doplnil mladý historik.

Tři mladíci z Hané vstoupili do legií...

Ze zaprášených archivů proto po desítkách let pomohl s kolegy vrátit na světlo mimo jiné skutečně ojedinělý a tragický příběh trojice mladých vojáků 54. pluku, kteří jako řada dalších chtěli coby legionáři bojovat za svobodný český stát.

Osud to však osmadvacetiletému Jakubu Žváčkovi z Prostějova, stejně starému Emilovi Černému z Dobrochova na Prostějovsku a šestadvacetiletému Vítězslavu Žampachovi z Drahanovic na Olomoucku nedopřál.

Prostějovan Žváček nejprve bojoval ve válce za Rakousko-Uhersko, jehož součástí tehdy české země byly. V září roku 1915 byl při bojích s Rusy zajat, do legií vstoupil v polovině května 1918.

„Emil Černý byl zajat ruskou armádou ve stejný den a na stejném místě jako Žváček. Oba muži se tedy dost možná znali. Kdy přesně Černý vstoupil do legií, se nepodařilo zjistit. Nejasnosti panují i v otázce, ke které jednotce byl zařazen. Předpokládá se, že šlo o 6. střelecký pluk, zvaný „Hanácký“, který byl „jmenovcem“ rakousko-uherského 54. regimentu,“ přibližuje Kolář.

Trojice mladých mužů si tedy v ruském zajateckém táboře podala přihlášky do legií, zvrat přišel těsně před jejich odchodem na frontu. Tábor byl osvobozen rakousko-uherskou armádou, která proti Rusům na jaře roku 1918 vyrazila na ofenzivu.

...místo boje je ale kvůli českým udavačům čekala smrt

Trojice Hanáků však už k vojákům císaře pána nepatřila. Legionář byl pro Rakušany nepřítel.

Čas 54. Hanáckého pluku

„Češi, kteří se hlásili do legií, byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni oběšením. Celkem šlo o sedmnáct mužů, z toho právě tito tři byli z 54. Hanáckého pluku,“ upřesňuje Kolář.

Rozhodující podíl na smrti těchto sedmnácti legionářů v červnu 1918 však měla dvojice Čechů, kteří je znali právě z ruského tábora pro válečné zajatce. Své někdejší spolubojovníky z rakousko-uherské armády jednoduše udali.

„Jeden z udavačů dokonce po skončení světové války krátce sloužil v československé armádě, než se jeho chování na východní frontě podařilo odhalit. Dotyčný pochopitelně skončil ve vězení,“ uzavírá tuto kapitolu Kolář.

S tak zmoženou armádou to nemůžeme vyhrát, psal voják

Bojovat v řadách legionářů se pak oproti trojici nešťastných mladíků nakonec poštěstilo dalšímu z příslušníků 54. pluku Aloisi Buchtovi. Jeho zápisky ukazují, jak náročné podmínky a nálady mezi Hanáky na východní frontě před sto lety panovaly. Konkrétně šlo o ústup ke Krakovu v listopadu 1914.

„Jsme tak hladoví a vysílení, že při každé zastávce leháme na zem, kde mnoho vojáků usíná. S takovou zmoženou armádou to nemůžeme vyhrát a také to nechceme vyhrát. S kamarády jsme se radili, jak z tohoto pekla se dostat ven. Spása naše bude, když se zdraví dostaneme do Ruska. To je náš program,“ zapsal si Buchta.

Od hanáckého pluku se oddělil na konci roku 1914, kdy se ocitl v ruském zajetí. Jeho kompletní rozsáhlé vzpomínky se objevily na serveru militaria.cz. Válku přežil, jako všemi vítaný legionář se vrátil do již svobodného Československa. Zemřel v roce 1984.

Po skončení války se vojáci prali o místa ve vlacích domů

Závěr první světové války 54. Hanácký pluk prožil v Itálii, kde v Dolomitech bojoval po zhroucení ruské fronty. Po oficiálním ukončení bojů se všichni vojáci snažili co nejdříve dostat domů.

„Otec vzpomínal, jak se chlapi rvali o místa ve vlacích, někteří dokonce vylezli na střechy vagonů. Bohužel při průjezdu tunely to některé z nich odtud smetlo,“ popsal před časem Jaroslav Žondra z Pivína na Prostějovsku, jehož otec Josef Žondra s 54. plukem světovou válkou prošel.

V mladém Československu čekalo 54. Hanácký pluk sloučení se 6. střeleckým plukem legionářů, kteří převzali i jeho staleté přízvisko.

„Po nacistické okupaci byla armáda rozpuštěna, zanikl tak i Hanácký pluk. Obnovení vojska přišlo po roce 1945, ovšem názvy jednotek, které by odkazovaly k legiím, nebyly kvůli sílícímu sovětskému vlivu v kurzu. Dnes čestné pojmenování „hanácký“ nese 72. mechanizovaný prapor české armády,“ doplnil Kolář.