Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Před 70 lety poslali nacisté do Terezína prvních 902 olomouckých Židů

  11:28aktualizováno  11:28
Přesně před sedmdesáti lety, 26. června 1942, začala deportace olomouckých Židů. Brzy ráno ještě za šera jich 902, shromážděných v olomoucké tělocvičně školy v Hálkově ulici, odvedli nacisté k nádraží. Odtud je pak vlakem odvezli k Terezínu. Vrátilo se jich jen šestačtyřicet.

V Olomouci žilo před druhou světovou válkou zhruba 2 500 Židů, kteří tvořili přibližně čtyři procenta obyvatel (na snímku při cestě z bohoslužby). Většina z nich se konce války nedožila. | foto: archiv Židovské obce Olomouc

S cedulkou na krku, žlutou hvězdou na šatech a v pětistupu už po čtvrté hodině ráno, tak aby je neviděli ostatní obyvatelé města, šli Židé ze střední Moravy do prvního z transportů, který nacisté z Olomouce vypravili.

"Z tělocvičny je odvedli na nádraží, odkud je vlak odvezl do Bohušovic. Odtamtud šli několik kilometrů pěšky do Terezína, kam v té době ještě nevedla dráha," popsal za Židovskou obec Olomouc Tomáš Hrbek.

Po prvním transportu odjelo v následujících týdnech z Olomouce několik dalších. V nich fašisté odvezli více než 2 500 Židů. Dva menší transporty pak následovaly ještě v roce 1944 a 1945.

Před válkou měla olomoucká židovská obec na 2 500 členů. "Židé tehdy tvořili asi čtyři procenta obyvatel Olomouce. Přesto sehrávali poměrně velkou úlohu v hospodářském životě města, především v průmyslu týkajícím se zemědělství," konstatoval ředitel archivu Univerzity Palackého Pavel Urbášek.

Pochod smrti přežil díky tomu, že hrál mrtvého

Do jednoho z prvních transportů mířících do Terezína nastoupil mimo jiné společně s rodiči a bratrem i Petr Beck, a to dva týdny před svými 15. narozeninami. Nějaký čas předtím se začal učit elektrikářem, což mu pak pomohlo.

V Terezíně mu totiž jeho brněnský strýc jako elektrikářskému učni pomohl u židovské samosprávy dostat se mezi členy takzvané Elektroabteilung. Ti nebyli zařazováni do transportů, protože jejich práci Němci potřebovali. A tak by byl asi mohl zůstat v ghettu až do osvobození.

Jenže 28. října 1944 přišel poslední transport z ghetta do Osvětimi. Do něj byli zařazeni Beckovi rodiče i bratr Pavel. Rozhodl se proto sdílet osud své rodiny a dobrovolně se do transportu přihlásil. Když vystupovali v Osvětimi z vlaku, viděl maminku a bratra naposled. Na rampě poslal Mengele jeho a tatínka napravo, matku a třináctiletého Pavla nalevo...

Příběhy dalších přeživších si detailně můžete přečíst zde

V lednu 1945 ho pak zařadili do pochodu smrti. "Na cestu jsme dostali jeden chleba, hranatý bosňák, pro dva lidi. Pro čtyři byla jedna konzerva. Nedalo se ale uhlídat, kdo k té konzervě patří. Kudy jsme šli a jak dlouho, to nevím. Neorientoval jsem se," popsal své zážitky pro projekt Židovská paměť ve 20. století.

"Kdo nemohl dál, toho zastřelili a nechali ho ležet. Já jsem si k jednomu z těch mrtvých lehl na zem. Nepřišli na to, že žiju,“ vzpomínal Beck. Čekal až všichni odejdou. Pak se zcela náhodně vydal směrem ke Kotovicím. V opuštěném dřevěném domku našel šaty, převlékl se a spal až do druhého dne. Na místě ho později našli postupující Rusové.

Od maminky mne oddělil Mengele

Podobnou vzpomínku na Josefa Mengeleho jako Beck má i Edita Šťastná. Její dědeček byl šámesem v olomoucké synagoze a tak rodina žila v sousedním domě. Synagoga ale byla hned po příchodu Němců v noci z 15. na 16. března 1939 vypálena. Místní hasiči přitom nesměli samotnou synagogu hasit. Rodina se pak musela vystěhovat.

Takto vypadala židovská synagoga v Olomouci v roce 1910 na dobové pohlednici.
Olomoucká synagoga byla okamžitě po příchodu nacistů, v noci z 15. na 16.

Vlevo olomoucká synagoga na dobové pohlednici z roku 1910. Nacisté ji vypálili okamžitě po svém příchodu, plameny ji zachvátily v noci na 16. března 1939. Hasiči samotnou synagogu hasit nesměli.

Do transportu do Terezína nastoupila s rodiči a bratrem. Po příjezdu je ubytovali ve dvoupokojovém bytě, v každé místnosti spalo deset lidí. Pracovala v krejčovské dílně, ale později ji poslali na štípání slídy. V roce 1944 nejprve otce a poté i bratra s matkou zařadili do transportů z ghetta. Dobrovolně se do něj přihlásila také a s maminkou a bratrem jela do Osvětimi.

"Po příjezdu jsme se museli seřadit do pětistupů a postupovat dopředu. Šla jsem s maminkou a bratrem, blížili jsme se k rampě. Tam stáli esesáci a začali: všechny děti na bok. Bratr měl tenkrát třináct let, musel stranou. My postupovaly dál, až jsme přišly k esesákovi Mengelemu. Maminku poslal na jednu stranu, mě na druhou..." popsala děsivou chvíli.

Ji spolu s dalšími nahnali do dřevěných baráků, původně stájí pro 16 koní. Do každé kóje natěsnali 32 lidí. "V baráku bylo skoro pět set lidí, bez záchodu, bez vody, bez ničeho," nastínila. Museli se svléknout do naha, všechno dát na hromadu a nechat se ostříhat.

Po čase ji odvezli na práci do Německa. Pracovala ve Freibergu, blízko Drážďan. Na sklonku války ji i s dalšími nacisté převezli do Mauthausenu. Tam je později osvobodili Američané. V té době vážila 35 kilogramů. Vrátila se do Olomouce. Jako jediná.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.