S mužem s nezpochybnitelnou autoritou, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám a často říkal i to, co většina nechtěla slyšet, se přišly do kostela Povýšení svatého Kříže rozloučit stovky lidí. Lidé však na Koláře vzpomínali i jako na vyrovnaného, moudrého a laskavého člověka, který měl nadhled, charisma a humor v srdci.
„Když Václav mluvil, nemluvil příliš hlasitě. Avšak jeho charakteristický hlas a jeho myšlenky pronikly ke každému, kdo poslouchal. Nepotřeboval křičet. Jeho myšlenky, které jako perly vsazoval do atmosféry jednací síně, zářily tak pronikavě, že je museli vnímat i zavilí oponenti,“ vzpomíná na svého kolegu v prostějovském městském zastupitelstvu Aleš Matyášek.
„On však snad žádné mít nemohl. Jeho pravdy byly absolutní. Svou promyšleností i svou hloubkou, kterou stavěl na zkušenostech,“ dodal.
Václav Kolář se narodil v Lokti nad Ohří, maturoval na dvanáctiletce v Sokolově a pak se rozhodl pro studium českého jazyka a dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zde poznal svou manželku Jaroslavu, která pocházela z Čehovic na Prostějovsku.
I po odchodu do důchodu byl stále se „svou“ školou v kontaktu
Kolář učil na řadě škol, od sedmdesátých let působil na oděvní průmyslovce a v devadesátých letech na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově. V roce 1994 se stal ředitelem reálného gymnázia a základní školy, kde působil až do odchodu do penze v roce 2010. Kolář měl dvě děti, dceru a syna. Od roku 1990 byl zastupitelem města a například i oblíbeným sezdávajícím.
Rozloučení s osobností |
Václav Kolář miloval filozofii, zvlášť tomistickou, jíž se za totality věnoval se svým otcem na školeních u filosofa a spisovatele Metoděje Habáně v brněnském disentu. Tady tkví kořeny jeho humanismu. Jeho skromnost vždy budila respekt. Na prostějovské reálce si Koláře pamatují jako skvělého pedagoga.
„Jako ředitel školy dovedl vytvořit klima tolerance a porozumění, ve kterém byla radost chodit do práce. Svým žákům uměl pozorně naslouchat, vedl je na cestě k humanitě, vzdělanosti a noblese,“ sdělil ředitel školy Rostislav Halaš.
„Ani po odchodu do důchodu ale neztratil se školou kontakt, zastupoval za nepřítomné kolegy a rád navštěvoval setkání se svými bývalými spolupracovníky. Naše škola v něm ztrácí především vzácného, výjimečného a respektovaného člověka. Bylo nám ctí,“ dodal.
