„Hned, jak jsme se sem nastěhovali, bylo vidět, že jsou tady náhrobky. V rodině se to ale nikdy moc neprobíralo,“ svěřil se majitel domu a zahrady ze Žešova, který část sklepa musel dokonce rozebrat.
„Akorát moje máma říkala, že kameny byly někde na hromadě, a když se jezdilo na trh, tak si to na cestě zpátky lidé brali jako stavební materiál. Snad to bylo volně přístupné, ale jak to fungovalo doopravdy, po tom jsem nikdy nepátral. Viděl jsem už jen hotový sklep,“ dodal muž.
Podle zástupce nadace Tomáše Jelínka majitel zasluhuje obdiv. „Naplnil to, co je v židovství považované za to nejlepší, co můžete udělat za svého života. Nejen, že děláte dobré skutky, ale napravíte i nějakou zlou věc nebo křivdu z minula,“ zdůraznil Jelínek.
„Kameny získal jeho děda a on nám je jako vnuk pomohl vrátit. Na Prostějovsku jsou další lidé, kteří náhrobky naházeli do základů nebo nám je tají nebo za ně dokonce chtějí peníze. Tento člověk dokázal alespoň částečně napravit to, co se tady dělo za války,“ doplnil Jelínek.
Lidé mají z náhrobků i dlažbu dvora, chtějí za ně zaplatit
V Prostějově bylo druhé největší židovské ghetto na Moravě a na starém hřbitově jsou dodnes ostatky možná až dvou tisíc židovských obyvatel města. Hřbitov za války zlikvidovala radnice poté, co ho nacisté zkonfiskovali.
„V roce 1942 odjely transporty prostějovských Židů a v roce 1943 si město koupilo dva zabavené židovské hřbitovy a jeden začalo rušit. Kameny částečně rozprodalo a tak financovalo koupi. Dnes se díky lidem, jako je pán z Žešova, daří část náhrobků vrátit zpátky a zachránit,“ vysvětlil Jelínek.
Další kameny nebo jejich úlomky nadace objevila také v Seloutkách, Žešově, Sněhoticích, Ondraticích a přímo v Prostějově. Například v Drozdovicích mají lidé z náhrobků vydlážděný dvůr a chtějí na nich vydělat. Nadace jim nabídla, že zaplatí zcela novou dlažbu, majitelé však požadují dalších téměř dvě stě tisíc korun na ruku (více čtěte zde).
„Já nijak neřeším, že náhrobky jsou teď můj majetek. V minulosti to byl majetek někoho jiného a teď se vrací tam, kam skutečně patří. Vrátí se to, co se odvezlo a nemělo se odvážet,“ říká naopak jasně majitel sklepa ze Žešova.
Nadaci nyní čeká pečlivé očištění všech nalezených kamenů a pátrání, komu patřily. Jednotlivé úlomky a fragmenty přitom historikové a experti skládají v podstatě jako puzzle.
„Snažíme se přečíst jméno, osobní údaje a další věci. Úlomky porovnáváme mezi sebou a s fotografiemi. Vyžaduje to chodit a koukat se, co by k čemu mohlo patřit. Identifikovaných je nyní 34 náhrobků, u kterých víme, komu patřily. Pak jsou tady desítky fragmentů, u kterých to zatím nevíme,“ popsal Jelínek.
Antisemitské akce v Prostějově vyšetřuje policie
Soubor prvních dvanácti náhrobků loni ministerstvo kultury prohlásilo za kulturní památku. Dobročinná nadace WMSBG Kolel Damesek Eliezer usiluje kromě jejich záchrany i o rehabilitaci samotného židovského hřbitova poblíž centra Prostějova, který je také kulturní památkou. Dnes u něj stojí základní škola a reálné gymnázium a je na něm parkoviště a parčík, kde lidé venčí psy.
Proti jakýmkoliv úpravám plochy však vznikla petice a v Prostějově se objevily i otevřeně antisemitské reakce, které už vyšetřuje policie.
Celá věc ale už mezitím získala i mezinárodní rozměr, když se nad postojem města Prostějova k rehabilitaci hřbitova v pravidelné zprávě o stavu lidských práv ve světě pozastavila americká diplomacie. V kapitole o antisemitismu konkrétně zmiňuje odpor představitelů města Prostějova k rehabilitaci hřbitova (podrobnosti zde). Do sporu také nedávno vstoupil dokonce i šéfporadce Bohuslava Sobotky a bývalý premiér vlády Vladimír Špidla jako mediátor, aby celou věc uklidnil.
V den, kdy si zástupci nadace přijeli do Žešova pro třetí várku náhrobních kamenů, shodou okolností někdo zničil repliku náhrobku nejvýznamnějšího prostějovského rabína Horowitze poblíž školy (psali jsme zde).
„Bohužel to odpovídá náladám části obyvatel Prostějova navazujícím na tu nejhorší tradici, která v Prostějově byla už před druhou světovou válkou. Proč měl někdo potřebu rozbít desku v rohu u školy a za stromem, to nevím. Jednoduše to rozbít nešlo, protože to byl kvalitní materiál, a ti lidé si s tím museli dát hodně práce. Budu rád, když se vysvětlí, že to bylo nějak jinak,“ odtušil smutně Jelínek.
