Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tragický příběh Židů, jejichž noviny desítky let četla celá Morava

  18:38aktualizováno  18:38
Pohnutý osud spojený s tragédií Židů za druhé světové války má secesní palác, jehož podezřelý prodej se snaží rozklíčovat olomoucký soud. Dům je spojen s tiskárenským rodem Groákových, který od poloviny 19 . století přes šedesát let v Olomouci vydával noviny rozšířené po celé Moravě.

Sváteční večeře v předválečných časech. Hugo Groák sedí druhý zprava, po jeho pravici je jeho žena. Synové sedí pátý a šestý zleva. | foto: Židovská obec Olomouc

Dům s výraznými prvky neoklasicismu, jehož historii nyní poznamenal proces s exnáměstkyní Hanou Kaštilovou Tesařovou z ČSSD a bývalým lidoveckým radním Janem Dostálem, nechal v letech 1908 až 1909 postavit tehdy osmadvacetiletý Hugo Groák.

Osud Huga Groáka

Šlo o olomouckého židovského podnikatele a majitele největší místní tiskárny. Tu do nové budovy přestěhoval, od 1. dubna 1909 tady zabírala dvě podlaží. Památka na Huga Groáka, jenž žil s rodinou v prvním patře, je na jeho někdejším domě dodnes patrná. Připomínají jej iniciály HG na kování vstupních dveří na pravé straně čelní stěny.

Kořeny podnikatelského úspěchu sahají k Hugovu otci Josefu Groákovi. Tiskárnu, která původně sídlila nad pasáží Masné krámy na olomouckém Dolním náměstí, koupil v roce 1864 od tiskaře Antonína Halouzky. Ten ji založil o čtrnáct let dříve, v podnikání se mu ovšem příliš nedařilo. Čtyřiadvacetiletý Josef Groák měl naopak štěstí.

„Nové ústavní poměry v Rakousku od roku 1860 – po pádu Bachova absolutismu – uvolnily pouta dusící rozvoj občanské společnosti. Přinesly i vytouženou svobodu tisku, a tedy i nevídanou konjunkturu tiskárnám,“ uvádí Milan Tichák, znalec olomoucké historie, ve své knize Když padly hradby. Groák díky tomu najednou vydával řadu knih či brožur.

Největšího uznání však otec Huga Groáka dosáhl dle Ticháka díky deníku Mährisches Tagblatt (Moravský deník – pozn. red.), jenž se rozšířil na celou Moravu. V roce 1872 ho pod názvem Das deutsche Volksblatt (Německý národní list – pozn. red.) založil jeden z olomouckých židovských advokátů. Změna názvu přišla v červnu roku 1880. „Ve vydavatelství Josefa Groáka vycházel denně po dlouhých pětašedesát let,“ doplňuje Tichák.

Podezřelý prodej domu

I 70 let od konce války je dům Groákových součástí aktuálního dění. Zatím poslední kapitola jeho historie se odehrává u olomouckého soudu, který rozplétá jeho podezřelý prodej. Obžalobě čelí exnáměstkyně primátora Hana Kaštilová Tesařová z ČSSD a bývalý radní a znalec Jan Dostál z KDU-ČSL.

Město někdejší židovský majetek prodalo v roce 2009. Kvůli určení ceny si na něj nechalo zpracovat znalecký posudek, jenž hodnotu paláce určil na 49,5 milionu. Dle žalobce ho však Kaštilová smetla ze stolu a do hry vložila posudek od Dostála. Ten vše vyčíslil na 34 milionů. Škodu města obžaloba stanovila na zhruba šest milionů, expolitikům hrozí až 10 let vězení. Oba vinu odmítají.

Od roku 1906 na noviny Mährisches Tagblatt dohlížel právě Hugo Groák. I později za první republiky byl jeho podnik v Olomouci největší ve svém oboru.

„Zaměstnával až 120 dělníků, měl dvě rotačky, dvanáct rychlolisů na plochý tisk,“ vypočítá Tichák. V paláci na dnešní třídě Svobody se mimo jiné tiskly jízdenky na tramvaje nebo vstupenky.

Ránu Groákově podnikání a rodině zasadili nacisté. Po mnichovské konferenci, která znamenala odtržení tehdejšího pohraničí, rozhodla Henleinova Sudetoněmecká strana o přesunu Groákových novin do rukou jednoho z brněnských nacistů. De facto zanikly, olomoucká redakce byla rozehnána. Do nacistických spárů se poté dostala i tiskárna, Hugovi Groákovi a jeho rodině začalo jít o život.

Jejich příběh je typickým příkladem osudu olomouckých Židů. Podstatná část z nich patřila díky podnikání k vyšší společnosti. Při arizaci však o majetek přišli a poté mnohdy marně bojovali o život v koncentračních táborech.

Dle vzpomínek Groákova synovce Petra Brocha zaznamenaných v knize Zdeňka Melotíka Olomouc rabína Bertholda Oppenheima skončil Hugo Groák na začátku druhé světové války v koncentračním táboře Buchenwald. Zatkli ho 1. září 1939, před odjezdem byl vězněn v někdejších železárnách ve Štěpánově u Olomouce.

Poprvé nacisté Groáka pustili, nesměl říct, co v táboře zažil

Z Buchenwaldu se Groákovi dle informací olomoucké židovské obce podařilo v srpnu 1940 nebo v prosinci 1941 ještě vrátit. V Olomouci se ovšem objevil jako invalida.

„Pustili ho s podmínkou, že nikdy v životě nesmí říct, co tam prožil. Jinak že ho okamžitě deportují. Takže se ani jeho manželka nedověděla, jak je tam mučili. Takový měl strach. Jak se dostal ven, jsme neměli tušení. Ale zažil strašné věci,“ popsal Broch.

I on sám v závěru války před sedmdesáti lety coby čtrnáctiletý hoch skončil na zhruba pět měsíců v Terezíně. Dokázal však přežít, i navzdory tomu, že tam řádila epidemie tyfu.

Ve spojitosti s předválečnými časy ovšem Broch na strýce vzpomínal jako na velkého bosse.

„Mohl si třeba dovolit dát 1. dubna do novin, ať se lidé připraví, že čtyři dny nepoteče voda, ať si zajistí konve či jiné nádoby. Vypukl zmatek, nakupovaly se dokonce vany! A on pak řekl, že to udělal pro zvýšení abonmá (předplatné – pozn. red.). Jenže ona pak ty noviny polovina abonentů odřekla,“ vylíčil Broch.

Nacistům však Hugo Groák neunikl. Nakonec s ostatními Židy musel nastoupit do transportu, po velkém utrpení zemřel dle úmrtního listu v jedenáct hodin dopoledne 18. listopadu 1942 v Terezíně.

„Věznění nepřežila ani jeho žena. Jen dva synové si zachránili život útěkem do ciziny,“ píše Tichák. Žili v Anglii až do šedesátých let.

Zemřel mi v náručí, řekla Groákova žena. Smrti neunikla ani ona

O Groákově smrti, jejíž příčinou byla dle oficiálních záznamů plicní embolie, se zbývající členové širší rodiny dozvěděli až v roce 1945 v závěru války. Olomoucí před sedmdesáti lety projížděl vlak, v němž Němci ještě na poslední chvíli převáželi vězněné Židy z rušených koncentračních táborů.

„Dozvěděli jsme se , že v Olomouci budou stát asi tři hodiny. Maminka šla na nádraží a představte si, za mřížemi jednoho z těch dobytčáků vyhlížela teta Else, manželka strýce Groáka. A maminka se ptala: ‚Kde je Hugo?‘ A ona říká: ‚In meinen Armen gestorben.‘(Zemřel mi v náručí. – pozn. red.),“ popsal Broch. Jeho matka na nástupiště donesla Židům jídlo, domů se však už nevrátili.

Likvidace olomouckých Židů

Nacisté při likvidaci Židů z Olomouce a okolí vypravili pět transportů, poslední vyjel 7. března 1945. Celkem v nich skončily 3 498 lidí. Nejprve se dostali do Terezína, později je čekaly vyhlazovací tábory. Valná část z nich zahynula v Osvětimi, vrátilo se jen něco málo přes dvě stě lidí.

Památku těch, kteří nacistické běsnění nepřežili, si olomoucká židovská obec stále připomíná. Letos mimo jiné při čtení jmen a příběhů obětí holocaustu na Horním náměstí ve čtvrtek 16. dubna ve dvě hodiny odpoledne.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.