Cesta do jedné z nejzachovalejších štol v regionu začíná u hlavní silnice mezi Vrbnem pod Pradědem a Zlatými Horami a ukazuje ji směrovkou označená asfaltová silnice. Posledních zhruba 600 metrů k pokladně je ale nutné absolvovat pěšky, majitel pozemků parkování přímo u ní netoleruje.
U kasy se snažím jako první vyzvědět, co je pravdy na tom, že se štola má v názvu poštovní kvůli poštovnímu kočáru, který se prý do ní kdysi propadl.
„To je jenom legenda. Nevím, jak by se tam kočár dostal, žádné cesty nad štolou nevedly,“ odpovídá náš průvodce Zdeněk Tichopád.
To už ale fasuji povinnou výbavu - přilbu a svítilnu. „Zatím prostory nemáme nasvětlené. V podzemí už je vše připraveno, distributor nás ale ještě nenapojil. Snad se to během několika dní změní. Na druhou stranu to můžete brát jako výhodu, se svítilnami má podzemí svoji atmosféru,“ usmívá se.
Před sestupem do štoly je třeba zapálit svíčku patronce havířů
Důvod, proč si návštěvníci musejí ve štole chránit hlavu, člověk pochopí záhy, hned v první z chodeb.
„Ty ve stařinách, které nebyly později přeražené, jsou nejmenší. Jednak proto, že lidé dříve byli o nějakých 20 centimetrů menší, a dále proto, že havíři nedostávali za neproduktivní materiál zaplaceno, nevyplatilo by se jim dělat velké chodby,“ vysvětluje průvodce.
Ale ať nepředbíhám. Ještě před vstupem do podzemí, je potřeba zapálit svíčku patronce havířů, svaté Barboře. Průvodci tento rituál absolvují pokaždé, když do štoly míří s výpravou.
„Zapaluju ji i za nás, abychom se živí a zdraví vrátili,“ říká Tichopád.
Místo střelného prachu se používal oheň a voda
Poté už vyrážíme. Jako první nás čeká poměrně dlouhá úzká chodba. Začíná mě šimrat v břiše, protože na její konec kvůli omezenému světlu nedohlédnu. Jdu tedy za průvodcem, jenž míří do větší jeskyně bez krápníků zato provrtané různě širokými dírami jdoucími do všech stran, prostě 3D ementál.
Zlaté Hory otevřely štolu |
„Jsme v dobývce. Ty havíři dělali, když narazili na mohutnou žílu. Když se podíváte nahoru, můžete vidět komín,“ ukazuje průvodce na díru ve stropě, které bych si sám nevšiml. I proto, že světlo na jeho konci není vidět. Komín totiž není úplně svislý a taky jsme asi 50 metrů pod zemí.
Vydáváme se dál jednou z mnoha chodeb. Stoupáme nahoru, dolů, občas je potřeba se sehnout, protáhnout se zúženými místy. Já kromě toho, že blahořečím přilbě, čím dál víc přemýšlím, jak tento labyrint vznikal. Jak ho havíři dokázali před staletími vybudovat bez sbíječek a těžké důlní techniky? Čím si svítili, jak vyváželi rudu? Jak to, že se jim klenby nepropadly, co podzemní voda?
„Sám nevím, jak to dělali. Byli to prostě frajeři, mistři svého řemesla,“ krčí rameny Tichopád. Jiné otázky ale zodpovědět umí, respektive říká, že tuší, jak to tehdy mohlo vypadat.
„Černý (střelný - pozn. red.) prach se tady ve středověku nikdy nepoužíval. Místo něj horníci využívali dřevo, které po zapálení nahřívalo horninu, tu pak havíři zchladili vzduchem nebo vodou a ona díky tomu popraskala. Snáz se jim pak sekalo,“ vysvětluje.
Vysekaný materiál museli havíři přebírat v mizerném světle
Snáz možná ano, ale i tak to musela být neskutečná dřina, napadá mě, když průvodce popisuje pracovní nástroje prvních horníků, které se skládaly jen ze želízka a mlátku, což je v podstatě oboustranné kladívko. Stop po nich v podobě záseků na stěnách je nepočítaně.
„Nedřeli tu jen oni, ale i jejich děti, které pomáhaly s vynášením rudy nebo s vháněním vzduchu na ochlazení horniny,“ dodává Tichopád. A překvapuje mě dál.
„Havíři museli mít perfektně vycvičené oči. Materiál, který vysekali, totiž museli přebírat na místě a světla tady moc nebylo,“ říká.
Osobně mám pocit, že tu světla není moc ani teď, kdy máme zapnuté svítilny s LED diodami. Průvodce mě však vyvádí z omylu.
„Ve srovnání s tehdejšími kahánky jsou naše svítilny luxus. Ty palčáky, jak se kahánkům říkalo, měly jen malý namodralý plamínek. Navíc byly plněné lojem z ovcí či koz, který je nepříjemně cítit.“
Turistický okruh má zatím půl kilometru, časem se ztrojnásobí
Lidé, kteří ve štole pracovali, ale neoplývali jen fyzickou silou. „Horníci měli vícero profesí. Byli i techniky, protože museli vydumat a sestrojit systém na odtěžení podzemní vody, aby se neutopili. A taky se museli vyznat v architektuře. Podívejte na ty gotické oblouky. Věděli, co udrží, jinak by jim ta masa horniny spadla na hlavu,“ říká.
Při zmínce o důlním neštěstí mě už nešimrá jen v břiše, ale naskakuje mi husí kůže. Totéž se opakuje, když na povel našeho doprovodu vypínáme svítilny, abychom otestovali hustotu zdejší tmy. Je opravdu hustá. I když já bych v tomto bludišti chodeb a chodbiček nenašel východ, ani kdybych měl halogen.
Naštěstí je tu průvodce, který nám ukazuje cestou zpět třeba křišťálové jezírko a modrou výzdobu na stěnách některých chodeb.
„To je minerál alofán, který je tady ve vodě. Někdo říká, že se tvoří v uzavřených prostorách, někdo tvrdí pravý opak. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet,“ krčí rameny.
Vyvíjet by se měl i celý návštěvnický okruh. Ten stávající měří asi půl kilometru, což je třetina jeho plánované délky, které by měl dosáhnout do dvou let.
„Takže doufáme, že to dnes byla jen taková ochutnávka,“ loučí se s námi průvodce.
