Jsou tři stupně nad nulou. Poprchává. Sedám na kolo, abych otestoval trať pro cyklokrosové mistrovství světa v Táboře 2010. Na kole jezdit umím, tak předpokládám, že nebudu mít problém zvládnout v tempu tříkilometrový okruh. Mýlím se. Po pár minutách toho mám plné zuby.
Přitom začátek celkem jde. Od startu vede hladký asfalt, nájezd do terénu je snadný. Pak ostře doleva a hned doprava. Držím se v závěsu za místním cyklokrosařem Stanislavem Bambulou, který mě provádí po trati.
podívejte se na trať ms 2010 |
Jenže to už se blíží Štybarova šikana – tři přejezdy zhruba čtyřmetrového valu z hlíny. Nájezd je strmý, kola se boří do rozbahněné trávy, není lehké se vyškrábat nahoru. Napadá mě: Co kdyby víc pršelo? To by byly galeje. Bambula mi uniká. Třetí přejezd navíc bolí.
Hned za ním čeká další "hup", pak krátký svižný výjezd (nevyjel jsem) a hned na kraj lesíka do strmého kamenitého stoupání (nevyjel jsem). Šest výjezdů v řadě! V terénu jsem teprve pět set metrů a už mi dochází dech.
Na vlastní kůži- trať MS v cyklokrosu v Táboře |
Odpočinek? Ani náhodou. "Rychle" vyběhnout do schodů. Po nich táborský jezdec naskakuje na bicykl, já ho o trošku déle vedu. Trať je stále do kopce. "Máme za sebou nejtěžší část," říká 26letý Bambula, když se cesta po Šimůnkově zatáčce poprvé svažuje dolů.
Jenže další část je lehká jen pro mě, amatéra na horském kole, který cyklokrosový speciál nemá. Trať u řeky Lužnice vede po travnaté louce, je plná vraceček, táhlých rovinek. Dá se projet v klidu, ale tak cyklokros nevypadá.
Jako závodník bych se měl správně za každou zatáčkou zvednout ze sedla a zrychlit. Jsem rád, že sedím. Nástup – spíš symbolický – zkouším jen jednou.
Jsem v cílové rovince. Poprvé dojíždím Bambulu. Spurtovat o "vítězství" s ním nebudu. Síly bych měl, ale cítil bych se trapně, vždyť na mě pořád čekal. "Profíci to budou jezdit okolo šesti minut," počítá. "My jsme to dali tak za deset."
Ovšem já jel jedno kolo, zatímco cyklokrosaři při světovém šampionátu na konci ledna tady budou lítat celou hodinu. Na maximum. Je to podobné jako v tenisu: skoro každý umí přepinknout síť, ale jen o tom to není...
Táborská trať není nijak značená, zatím jsou to jen vyježděné cestičky na louce. "Značení se udělá až před závodem, teď by to lidi rozkradli," vysvětluje Bambula, který zná 3 320 metrů dlouhý okruh nazpaměť. Často tady trénuje.
Elitní čeští závodníci Štybar a Šimůnek se sem teď nedostanou, závodí v Belgii, ale oba mluvili do profilu tratě. "Nejlepším jezdcům stačí, když si ji párkrát projedou těsně před závodem. Větší znalost je spíš psychologická výhoda," míní reprezentační trenér Petr Klouček.
