Jaroslav RudišVyrostl v Lomnici nad Popelkou. V letech 2001 až 2002 pobýval v Berlíně, kde obdržel novinářské stipendium na Svobodné univerzitě. Pracoval jako učitel, DJ, manažer punkové skupiny, hotelový portýr a novinář. Příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, píše písňové texty. Prvotina Nebe pod Berlínem (2002) získala Cenu Jiřího Ortena a byla oceněna jako Nejkrásnější kniha roku. S kreslířem Jaromírem 99 vydal trilogii komiksů Alois Nebel (Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, 2003–2005) o česko-německém výpravčím vlaků, sloužícím na malé stanici v Sudetech. Podle románu Grandhotel (2006) napsal pro režiséra Ondříčka scénář ke stejnojmennému filmu. Zatím posledním dílem je román Konec punku v Helsinkách. |
Jaroslav Rudiš, který na konci června pobýval na literárním festivalu v Srbsku, v rozhovoru pro iDNES.cz leccos objasnil. A slíbil, že se staví i na festivalu ve Varech, i když bez Nebelových oblíbených tatranek. "Už bohužel nejsou to, co bývaly. Od té doby, co se nevyrábějí v mém rodném městě Lomnici nad Popelkou, chutnají trochu umělohmotně," vzkázal z městečka s poetickým názvem Kikinda.
"Dnes nás po něm vozili v kočárech. Pro místní velká atrakce, náš kočí pořád pokřikoval na sousedy: Ale, vezu nějaký umělce nebo co... ahoj, ahoj, no jo, nějaký spisovatele nebo co... maj tu čtení....," popsal nejčerstvější zážitek ještě předtím, než se pustil do vysvětlování.
Popište nám prosím historii nebelovských deníků: proč jste se je rozhodl psát zrovna 1. listopadu 1988? Přihodilo se ten den něco mimořádného?
Listopad je ten krásný měsíc, kdy na Jesenicku "mlha padá do údolí", jak se zpívá v jedné písničce kapely Priessnitz. Napsal ji zpěvák a výtvarník Jaromír 99, s nímž jsme Aloise Nebela vymysleli tenkrát v hospodě U Vystřeleného oka na Žižkově. Německé slovo Nebel česky znamená Mlha. Ale když ho přečtete odzadu, dostanete slovo Leben - Život. A o tom myslím celý ten náš komiksový příběh je, o životě, který se dost často ukrývá v mlze, že nevíte, kudy jít, ale i o nevyřešených traumatech, která nás pronásledují z mlhy podvědomí a zapomnění. Mlha patří k těm pohraničním kopcům, mlha se vznáší i nad česko-německou minulostí naší země. Náš příběh se rozbíhá koncem osmdesátých let, ale ten den v roce 1988 se nepřihodilo mimořádného vůbec nic. Byl to normální placatý šedivý den v socialistickém Československu. Vlaky měly zpoždění, stálo se ve frontě na toaletní papír, z rádia se valila Vondráčková a Nebela možná jen jeho oblíbené startky zrovna škrábaly trochu víc v krku.
24. června 2011 |
Jsou to všechno skutečně autentické deníky? Tedy nic, co by vzniklo nad kafem/rumem/zelenou během několika minulých dní/měsíců?
Všechno v Nebelových denících je pravda. K postavě výpravčího Nebela mě inspiroval můj dědeček Alois a strýc Miroslav, oba byli nádražáci v pohraničí, oba už jsou bohužel mrtví. Nebel je samotář, před lidmi dává přednost jízdním řádům, které sbírá jako někdo jiný známky nebo zlomená dívčí srdce. Slouží na malé stanici Bílý Potok ztracené v horách, kterou se mu ve vzpomínkách valí vlaky s nákladem celého minulého století. Občas se tak musí trochu napít. Velmi rád má pivo Šerák a turka s rumem.
Filmové deníky jste napsal speciálně iDNES.cz a Vary: kdy, jak dlouho a za jakých okolností? Zjevila se múza?
Je to tak. Nějaká můza chodí pořád kolem. Psal jsem v Lipsku, ale nevím, zda to na ně má nějaký vliv. Snažil jsem se speciálně pro vaše čtenáře a návštěvníky festivalu ve Varech přenést do nové biodoby ušmudlanou atmosféru zahulené nádražky v Bílém Potoce, které velí divoký hospodský Šokin, jenž občas proskočí s tácem piv oknem na peron. I on je mimochodem inspirován skutečnou postavou. Napsal jsem je poměrně rychle. A snažil se trošku popsat vztah našich hrdinů k filmu.
Film Alois Nebel originálně kombinuje techniku animovaných a hraných snímků.
Bohdalka ani Janžurka nejsou to, co bejvaly, ale jsou nejlepší na světě, píše se v jednom záznamu. Už jste jim to řekl?
Já obě dámy bohužel osobně neznám. Ale nikdy bych si nedovolil říct, že nejsou to, co bejvaly. Ony jsou všechny, co bejvaly. Jsou to úžasné herečky a já bych byl určitě na straně Wachka a Šokina. Kdyby je někdo přede mnou urazil, dostal by do kotrby stejně jako autobusák Tonda Kočí, největší chytrolín z Bílého Potoka, který je tak chytrý, protože jezdí linku do Prahy. Všem leze trochu na nervy.
Popište nám nějaký videofilm z polských ložnic, který také zmiňujete.
To je klasická wachkovina. Výhybkář Wachek je v našem komiksu protihráč dobráckého Nebela. Je to křivák a lump, jakým se vždy daří dobře. To on pašuje z Polska tyhle rozkošné videokazety a dále je množí a prodává jejich rozmazané kopie. Víte, že se nás s Jaromírem 99 každou chvíli někdo ptá, kde se dá kazeta Z polských ložnic 3 sehnat? Jedničku a dvojku nikdo nechce, kultovní je právě trojka. Za sebe mohu říct: nečekejte nic divokého, žádné čuňačinky. Jsou to velmi křehké, až nečekaně romantické příběhy zejména pro osamělé starší muže o hledání něhy, lásky a rozkoše. Pomáhají překonat samotu. V hlavní roli bývají polští instalatéři a obyčejné polské ženy, zoufale se nudící v domácnosti. Nic se nepředstírá, všechno je natočené tak, jak to skutečně je. Ale zásadně pouze na VHS.
Na webových stránkách vytvořených speciálně pro film Alois Nebe můžete vyhrát předpremiéru snímku oro své oblíbené kino.
Soudě podle zápisků vás evidentně vás láká horor. Bude Nebel strašidelný?
Temný určitě je. Myslím, že filmový Nebel má úžasnou, uhrančivou atmosféru. To je zásluha režiséra Tomáše Luňáka, výtvarníka Jaromíra 99 a celé velké party animátorů, kteří natočený film překreslili. Mě jinak hodně zajímají duchové, prolínání minulosti a současnosti, ta strašidla historie. Nebela v komiksu i ve filmu pronásledují. Musí se jim postavit. A pak se tam objevuje ještě temný mstitel Němý se sekyrou v ruce... Jinak ale myslím, že to je taky příběh o pozdním dospívání, změnách ve společnosti po roce 1989 a hledání lásky. Na každého nějaká čeká. Nebel tu svou nachází na Hlavním nádraží v Praze, je to toaletářka Květa.
Sen o úspěchu v Berlíně a Varech, který v denících zmiňujete, se s filmem Alois Nebel za rok může splnit: neděsí vás to tak trochu?
Jsem oběma nohama na zemi, nebo spíš ve vlaku. Vlaky z Bílého Potoka do Varů i Berlína jezdí stále dost pomalu a musíte mnohokrát přestupovat. Během cesty se může stát spousta věcí, můžete se třeba zaseknout někde v nádražce a nikam nedojet.
Jaroslav Rudiš ve Varech: to se ovšem psal rok 2008.
Pojedete do Varů? A pokud ano, budete mít s sebou zásobu Nebelových oblíbených tatranek?
Tatranky už bohužel opravdu nejsou to, co bývaly. Od té doby, co se nevyrábějí v mém rodném městě Lomnici nad Popelkou, chutnají trochu umělohmotně. Ale teď jsem zjistil, že výborné a chuťově podobné těm klasickým vyrábějí na Slovensku. Ve Varech budu na pár dní doprovázet Aloise Nebela.
Stane se z vás jednou režisér?
Ne, ambice točit filmy nemám. Já bych chtěl psát, pokud to půjde, což jeden nikdy neví. S Jaromírem 99 máme horory ale rádi a myslím, že i náš nový chystaný komiksový příběh určitě trochu hororový a tajemný bude. Zajímavé je, že se zase vydáme na Jesenicko, do obce Bílý Potok, kde se odehrává Alois Nebel. Narodil se tam totiž jeden slavný německý herec, hvězda němých filmů a berlínského divadla. Chceme vyprávět jeho pozoruhodný životní příběh.
