Martin Opluštil - výrobce smyčců neboli bowmaker ze Štěpánova-Březců - je dle svých slov jediným řemeslníkem „svého druhu“ na Moravě. Z muzikantské rodiny přitom nepochází, ke své profesi přišel jako slepý k houslím.
Výroba smyčců není běžná profese. Jak jste se k ní vůbec dostal?
Může za to v tom dobrém slova smyslu můj bratranec Peter Mach z Kanady, který má dílnu na výrobu a opravy hudebních nástrojů. Po vysoké, v roce 1994, mi napsal, jestli za ním nechci přijet a naučit se vyrábět hudební nástroje. Protože v té době neměl smyčce, začal je učit mě.
Vysokou školu máte v hudebním oboru? Jste sám muzikant?
Ne, vystudoval jsem strojařinu. Chodil jsem na strojní průmyslovku v Uničově, poté na Vysoké učení technické v Brně. Státní zkoušku mám z oboru potravinářské a chemické stroje. Muzikant jsem jen amatérský. Nepocházím ani z muzikantské rodiny a do hudebky jsem nechodil. Naučil jsem se jakž takž hrát na housle „za dlouhých zimních večerů“ v Kanadě.
Přesto jste si věřil, že vám výroba nástrojů půjde?
Řeknu to tak. Strašně moc jsem chtěl vidět Kanadu a USA, kde mám také příbuzné. Říkal jsem si, že ta cesta bude stát za to, i kdyby to s těmi smyčci nevyšlo. Nakonec se povedlo obojí, za což jsem samozřejmě rád.
Jak dlouho jste se u bratrance učil?
V roce 1994 jsem u něj byl dva měsíce a další měsíc a půl jsem pobýval v New Yorku nebo cestoval. Pak jsem musel domů kvůli civilní službě. V roce 1996 jsem zamířil do Kanady znovu a pracoval jsem s bratrancem čtyři měsíce. Podle něj už šlo jen o doučení, to hlavní jsem už prý uměl. V roce 1996 jsem proto už smyčce vyráběl a opravoval sám. A nešlo o nějaké méně důležité zakázky, pracoval jsem i se sto let starými francouzskými smyčci.
To jste si řemeslo osvojil poměrně rychle…
Zpočátku jsem vůbec nevěděl, co a jak správně chytit. Bratranec, který se vyučil houslařině v italské Cremoně u mistra Lucchiho, mi ale se vším poradil. Třeba, že je potřeba prut ohoblovat jedním tahem, aby nebyl hrbolatý. Díky němu jsem tam, kde jsem.
Vlastní živnost jste rozjel po návratu ze zámoří?
Dílnu jsem otevřel v roce 1997. Od té doby jsem vyrobil asi 300 smyčců, většinu z nich pro houslisty a violoncellisty. Dělám ale i violové a basové smyčce. A to jak pro soudobé nástroje, tak pro barokní, které se od moderních liší třeba prohnutím prutu a použitým materiálem.
V muzikantských kruzích jste se předtím nepohyboval, jak jste získal zákazníky?
Ani nevím. Možná si mě našli na internetu. Teď už je to tak, že většina zákazníků přijíždí na doporučení svých známých, kteří u mě už byli. Navíc zřejmě těžím z toho, že jsem na Moravě jediný bowmaker.
Zmínil jste, že jste hudební samouk. Jak testujete smyčce určené profesionálním hráčům?
Nemusím je testovat hraním. Kvalitu smyčce poznám už při výrobě prutu. Řekne mi to dřevo při hoblování a při ohýbání.
Praskne vám někdy prut?
Ano a musím ho vyhodit. Vzhledem k ceně materiálu to není nic příjemného.
U materiálu bych se rád zastavil, s čím pracujete?
Materiál je u smyčců to nejdůležitější. Na moderní používám pernambuco, na barokní snakewood čili hadí dřevo. Obojí pochází ze stromů, které rostou v tropických pralesích v Brazílii. A v Česku neseženu ani jedno. Pernambuco mi posílá nebo vozí bratranec z Kanady. Má ho díky svým dobrým známostem. Jinak bych ho musel nakupovat v Hamburku a vyšlo by mě ještě dráž než z Kanady.
Na kolik?
Aktuální cenu neznám. Ale před pěti, možná sedmi lety, když jsem se o možnost nakupovat v Hamburku zajímal naposledy, to bylo sto euro za kilo, podle tehdejšího kurzu asi 2500 korun.
Za kilogram? Myslel jsem, že se dřevo kupuje po kubících?
Tohle ne, na to je příliš drahé. Na kila se váží i hadí dřevo.
Stále se na smyčcích používají koňské žíně?
No, můžete použít i umělinu. Ostatně celý smyčec dokážou vyrobit z umělých materiálů, je to ale výlisek z Číny, který se s ruční výrobou nedá srovnat. To vám potvrdí každý muzikant. Ale zpět k chlupům, jak já žíním říkám. Nejlepší jsou z mongolských koní a dají se sehnat i u nás. Já je nakupuju poblíž Napajedel.
Výroba levnějšího smyčce zabere minimálně dva dny
Proč tolik trváte na ruční výrobě?
Protože k tomuto řemeslu prostě patří. Navíc mi umožňuje si pohrát s váhou, s těžištěm, díky čemuž můžu zákazníkům vycházet maximálně vstříc. Profesionální muzikant pozná v ruce každý gram navíc a samozřejmě i naopak. Muzikantům půjčuji třeba na dva týdny několik smyčců, aby si je osahali a vybrali si z nich ten, který jim sedne nejlépe.
Na kolik vůbec přijde váš smyčec?
Nejlevnější stojí od pěti tisíc, nejdražší přijdou na dvacet tisíc korun. Na pohled jsou stejné, protože na stavbě se nic ošidit nedá. Rozdíl je v kvalitě prutu, od které se odvíjí i ostatní věci započtené do výsledné ceny.
Můžete být konkrétnější?
Pruty ze dřeva horší kvality osazuji levnější žabkou s niklem. Na ty lepší dávám žabku se stříbrem, kterou ručně dodělávám a vykládám perletí. Mohl bych použít i žabku s rohovinou a ve zlatém provedení, ovšem jen ona samotná stojí kolem dvanácti tisíc. Celková cena by se pak šplhala k padesáti tisícům. Je otázkou, kolik bych takových smyčců prodal.
Ještě jsem se nezeptal, jak dlouho dobu vám zabere výroba kompletního smyčce?
Levnější smyčce minimálně tak dva pracovní dny. Tímto tempem se ale vyrábět nedá, protože ruční výroba je velký nápor na ruce. I proto pracuji na půl úvazek v softwarové firmě jako programový konzultant. Takže jsem zvolil kombinaci takovou, že dopoledne pracuje hlava a ruce odpočívají a odpoledne je to naopak.
Nechci vám něco podsouvat, ale není to trochu i o tom, že byste tolik smyčců ani neměl šanci prodat?
To bych asi neprodal. Ale kromě výroby se zabývám také opravami, které tvoří podstatnou část mých zakázek. Na nedostatek práce si určitě nestěžuji.
