Operační sál, kde se čas zastavil před pětadvaceti lety, i překonávání kulturních rozdílů. To byly hlavní rysy mise lékařů z olomoucké fakultní nemocnice, kteří dva týdny pomáhali v Jordánsku syrským uprchlíkům. Na programu měli dvě až tři operace denně.
„Celkem jsme provedli osmadvacet poměrně náročných operací, z toho bylo pět u dětí,“ shrnuje výsledky mise lékařka Lenka Obare Pyszková. Tým tří mužů a dvou žen, který v Jordánsku vedla, pracoval v charitativní nemocnici v hlavním městě Ammánu.
Pacienty byli uprchlíci, kteří utekli ze sousední Sýrie před válkou. Muži, ženy i děti si z ní mimo jiné odnesli nejrůznější průstřely kostí či zlomeniny od tlakových vln po výbuchu bomb.
Právě kostní chirurgie byla specialitou olomouckého týmu, navíc s sebou měli i fyzioterapeutku Naděždu Calabovou. Zatímco v tuzemsku jde o naprosto běžnou věc, pro chudou charitativní nemocnici šlo o něco nevídaného.
„Byli jsme první tým z České republiky, který s sebou měl fyzioterapii,“ vyzdvihuje Obare Pyszková.
„Výbava operačního sálu? To bylo tak mínus 20 či 25 let“
Úkolem olomouckých lékařů totiž nebyly operace akutních bezprostředních zranění z bojové linie. Napravovali to, co před nimi někdo v polních podmínkách špatně odoperoval. Kromě toho vyrovnávali následky špatné, anebo i nulové pooperační rehabilitace. Což leckdy nebylo vzhledem k podmínkám vůbec jednoduché.
Lékaři pomáhali uprchlíkům |
„Výbava operačního sálu, to bylo tak minus dvacet či pětadvacet let,“ hodnotí další z účastníků mise lékař Jaromír Freiwald.
„Improvizovat jsme museli. Dostali jsme k ruce také netradiční operační nástroje,“ popisuje.
Na mysli má především historickou dřevěnou paličku či obrovské - před zákrokem samozřejmě řádně vydezinfikované - kleště.
Fyzioterapeutka řešila i problémy způsobené kulturními rozdíly
Freiwald upozorňuje, že i v Jordánsku jsou špičkové nemocnice s vybavením dle západních standardů. Syrští uprchlíci však na takovou léčbu nemají peníze. Řešením jsou pro ně právě charitativní nemocnice financované z nejrůznějších projektů. Taková zařízení podle lékařů nemajetní pacienti někdy i obcházejí a žádají o pomoc.
Kromě zastaralého vybavení práci týmu komplikovaly kulturní rozdíly. Vypořádat se s nimi musela fyzioterapeutka Calabová.
„Narazila jsem na určité body, ve kterých jsem se musela přizpůsobit. Ženy jsou v této kultuře chápány trochu jinak než u nás,“ popisuje. Komplikace se objevily ve chvíli, kdy se potřebovala při terapii mužských pacientů dotknout.
„Vytyčili jsme si ale pravidla, poté už to šlo bez problémů,“ uzavírá Calabová.
