Co se vám vybaví jako první ve spojení s Olomoucí?
Asi čekáte, že řeknu kluziště, ale není to tak. Nejvíc si vzpomínám na koupaliště, na kterém měli rodiče pronajatou kabinu a kde jsme v létě trávili skoro každý den.
Kde jste v Olomouci bydleli?
V ulici Boženy Němcové, což je poblíž místního vlakového nádraží.
A také nedaleko zimního stadionu...
Ano, tam jsme to měli kousek. První začal bruslit Pavel, který je o tři roky starší. Původně ale krasobruslařem být nechtěl, líbil se mu hokej. Táta ale řekl, že se nejdřív musí naučit pořádně bruslit. Nakonec se mu ale krasobruslení zalíbilo.
V kolika letech jste poprvé obula brusle?
Asi ve čtyřech a bylo to opět díky rozhodnutí táty, který nás vedl ke sportu. Nesnesl by, kdybychom se flákali. Takže jsme v zimě bruslili, v létě hráli tenis a plavali, a to i v Praze. Kvůli sportování jsme ale téměř neměli kamarády, nechodili do kina. Neměli jsme na to čas.
Zmínila jste hlavní město, kolik vám bylo, když jste se do něj přestěhovali?
Nevím přesně, ale do první třídy jsem už šla v Praze.
Pamatujete nezastřešená kluziště, led na nich asi nebyl ideální.
Hlavně jsme museli trénovat za každého počasí, v chumelenici, v dešti. Kvalitu ledu jsme jako děti moc neřešili, bruslili jsme i na zamrzlé Vltavě. Táta s sebou nosil škrabku na odklizení sněhu a taky starý gramofon na kliku, abychom mohli jezdit na hudbu. No na hudbu, gramofon hrál nahoru a dolů podle toho, jak moc mrzlo.
Co časy tréninků?
Na ranní jsme v Praze jezdili první tramvají už před půl pátou. Táta nám sháněl led i v okolí, dojížděli jsme třeba do Kladna, kde jsme měli tréninky od půlnoci do tří do rána. Jezdili jsme tam lokálkou. Na cestě zpět náš vlak ale ve Vysočanech, odkud jsme to měli kousek domů, nestavěl, jen přibrzdil a my z něj vyskakovali. Zpočátku jsem se bála, převážilo ale to, že jsem si mohla jít před školou na pár hodin lehnout.
U vás se toho asi hodně podřizovalo bruslení?
Prakticky všechno. Třeba když táta sehnal na prosinec levný led v Liberci, slavili jsme Vánoce už v listopadu.
Co nějaká letní krasobruslařská příprava?
Jezdili jsme na kolečkových bruslích. Jednou nás táta vzal na Letnou na takovou tu velkou plochu, která byla pro nás ideální. Jenže přišel policajt a vyhodil nás s tím, že je to čestné místo. Na Letné totiž tehdy stál komunistický pomník.
Kdy se rozhodlo, že s Pavlem vytvoříte pár?
Rok přesně nevím. Bylo to ale v okamžiku, kdy po Pavlovi chtěli, aby vytvořil sportovní dvojici s nějakou holčičkou z klubu. Táta na to řekl, že neexistuje, aby jezdil s někým cizím, když má sestru. Mně ale tehdy ještě bruslení moc nešlo, byla jsem malá. Navíc jsem se vždycky všechno musela pracně učit, na rozdíl od Pavla, který měl talent od přírody. Všechno mu šlo vždycky líp než mně. V našem páru byl tahounem.
Začínali jste jako sportovní dvojice, kdy jste přešli k tanci?
Tance na ledě jsme viděli poprvé v roce 1958 na evropském mistrovství v Bratislavě a zalíbily se nám. Přešli jsme k nim ale i proto, že mně skoky moc nešly. Nějakou dobu jsme dělali obě disciplíny, definitivní rozhodnutí padlo po ME v Davosu v roce 1959, kde jsme se umístili lépe v tancích na ledě než v kategorii sportovních dvojic.
V roce 1959 vám bylo 13 let. Bývalo tehdy běžné, že mezi seniory jezdili tak mladí závodníci?
Obvyklé to určitě nebylo. Na šampionát v Davosu jsme se dostali díky tomu, že jsme předtím vyhráli republikové mistrovství. Doma tehdy moc velká konkurence nebyla, protože tance na ledě tu byly novinkou. Měli jsme to jednodušší.
Vy jste ale patřila mezi teenagery i o tři roky později, kdy jste vyhráli doma v Praze svůj první světový titul.
S tím jsme vůbec nepočítali, za úspěch bychom považovali umístění v první desítce. Já mám ale celý ten pražský šampionát jakoby v mlze. Pamatuju si na povinné tance a pak až to, že jsme byli mistři světa. Ještě si vzpomínám, jak nás uvedli do lóže prezidenta Novotného. Já se Pavla ptala, kdo to je.
Jak jste vnímala, že vám později národ říkal „naše děti“?
Že musíme ještě více pracovat, abychom titul obhájili. To, že se nám to podařilo, bylo i dílem štěstí a to jsme měli snad až na jednu výjimku na všech vrcholných závodech.
Na archivním snímku vlevo čtyřnásobná světová šampionka Eva Graham Romanová v dobách největší slávy, vpravo při své návštěvě rodné Olomouce.
Nemrzelo vás, že se tehdy tance na ledě nejezdily na olympiádě?
Vyloženě zklamaní jsme nebyli, protože se s tím nedalo nic dělat. Škoda to ale byla. Ne kvůli medaili, možná bychom nevyhráli, ale kvůli tomu zážitku tam být a reprezentovat Československo.
Proč jste vlastně po čtvrtém titulu skončili? Vám bylo teprve 19 let, v tomto věku kariéra některých sportovců teprve startuje...
Jenže ta naše by po čase šla dolů a my jsme chtěli odejít na vrcholu.
S bratrem jste pak bruslili v americké lední revui Holiday on Ice. Jak se vám podařilo dostat od komunistů souhlas?
Komplikované to bylo, tehdy už šlo ale o peníze. Smlouvu jsme uzavřeli přes Pragokoncert a pak mu odváděli deset procent gáže. Revue Holiday on Ice jsme si vybrali záměrně, protože jednou za dva roky vystupovala v Praze a my tak mohli vidět rodiče. Ven je nepouštěli až na několik výjimek kolem roku 1968. My jsme domů sice mohli, ale jen teoreticky. Prakticky to nešlo kvůli každodenní práci v revui.
A předtím na závody na Západě s vámi rodiče mohli?
Nemohli s námi ani oni, ani trenérka. Jenom jednou se s námi táta dostal do USA. Bylo to po prvním titulu v roce 1962. Původně ale nechtěli pustit ani mě a Pavla. Vyšlo to díky tomu, že jsme napsali prezidentovi.
To jste byli sami i v roce 1959 v Davosu?
Ano, měli se tam o nás starat nějací soudruzi, ti ale nebyli schopní zajistit vůbec nic. Všechno domlouval patnáctiletý Pavel v němčině, kterou nás oba učil táta. Táta uměl i anglicky, po nás to ale nechtěl, říkal, že do Anglie se hned tak nedostaneme.
To se zmýlil, vy jste si Angličana (Jackie Grahama, který dělal v revui Holiday on Ice komika - pozn. red.) vzala. Jak se na svatbu tvářily komunistické úřady?
Ke svatbě jsem musela mít povolení a k tomu bylo potřeba provést finanční vyrovnání. Zjednodušeně řečeno jsem se musela z Československa vyplatit, tedy zaplatit státu všechno, co do mě investoval.
Nesnažili se vás někdy komunisté přimět ke spolupráci?
Jednou a bylo to v době, kdy jsme ještě závodili. Já se jim na radu táty vymluvila tak, že jsem moc mladá, že mi není osmnáct.
Váš bratr zahynul v autě v roce 1972. Kde vás ta zpráva zastihla?
Byla jsem s revuí v Jižní Africe. Nejhorší pro mě bylo, že jsem nemohla jet ani za mámou, která byla už jako vdova sama v Praze, ani za manželkou Pavla. My jsme ale byli odmala vychovávaní tak, že se s věcmi, které se nedají změnit, musíme vyrovnat. Věříme také na osud a Pavel sám říkal, že kdyby v autě boural, nezmrzačí se, ale rovnou zabije. Vždy jezdil hrozně rychle a miloval všechno, co bylo nebezpečné. Kdyby v našem mládí existovaly extrémní sporty, Pavel by je dělal.
Eva Graham RomanováNarodila se 27. ledna 1946 v Olomouci, kde s krasobruslením začínala. Později se její rodina přestěhovala do Prahy. V letech 1962 až 1965 vybojovala společně se svým bratrem Pavlem čtyři světové tituly v tancích na ledě. Zlaté medaile pár získal také na evropských šampionátech v letech 1964 a 1965. Do sbírky olomouckých rodáků patří i bronz z ME v roce 1962 a stříbro z ME v roce 1963. Po skončení závodní kariéry v roce 1965 vystupovala několik let v americké lední revui Holiday on Ice, kde poznala svého budoucího muže, Angličana Jackieho Grahama. V současné době bydlí v Blackpoolu v Anglii. |
Po revui jste se sportováním skončila a začala úplně jiná kapitola vašeho života bez krasobruslení. Nelákalo vás trénovat?
Absolutně ne, a to hlavně kvůli té politice kolem. A taky nerada lidem včetně dětí něco nařizuju.
Sport vám nechyběl?
Ne, protože já začala energii vynakládat na fyzickou práci. Napřed jsme měli v Anglii farmu a snažili se chovat koně, pak jsme se starali o staré lidi v domově důchodců, který nám patřil, v Texasu v USA jsme zase měli jako svoje hobby domácí zvířata, jezero a obrovskou zahradu.
Ještě jste nezmínila, že jste s manželem žili několik let v Česku, v Lipnici.
Přestěhovali jsme se sem kvůli mé mámě. Když umřela, do Anglie jsme se vrátili. Už kvůli řeči, manžel uměl jen pár základních českých slovíček. Taky mám anglický pas, důchod a zdravotní péči.
Sledujete krasobruslení v televizi?
V Anglii ho moc nedávají, pokud ale tu možnost mám, dívám se. Musím však přiznat, že už mám problém se orientovat v pravidlech, protože se strašně rychle mění. A mění se i sport, je rychlejší, závodníci skáčou víc a také výš.
Kdy jste stála naposledy na bruslích?
Skoro před 30 lety, v roce 1986. Už mě to neláká, protože vím, že už nemůžu jezdit tak jako dříve. Nedělalo by mi to radost. Ale letos poté, co mi v květnu zemřel manžel, jsem si koupila in-line brusle. To je pro mě něco nového. Mám i všechny ty chrániče, ale žádné triky nedělám.
Po letech jste se vrátila do Olomouce. Jak se změnila?
Olomouc byla vždy krásné město a v posledních letech ještě zkrásněla.
Mluvíte i o zimním stadionu?
No, ten by potřeboval facelift.
Jak vidíte budoucnost Memoriálu Pavla Romana?
Je unikátní v tom, že jde o závod pouze v tancích na ledě a soutěží na něm od nejmenších po dospělé. Byla by škoda, kdyby skončil.
