Zatímco členové horské služby z Krkonoš a dalších hor tehdy vyráželi pouze na horolezecké expedice, jeseničtí záchranáři se rozhodli absolvovat expedici, kde se pouze nelezlo, ale ke slovu přišly také lyže a výprava měla i svou vědeckou část.
„Dali jsme si tehdy plán, že se pokusíme zdolat nejvyšší hory v oblasti kolem rovníku a Kilimandžáro jsme vybrali jako první,“ vypráví Zdeněk Zerzáň, který tehdy šéfoval jesenickým záchranářům.
Vybral lidi, vedle sedmi členů horské služby ještě expedicemi ostříleného vědce Karla Rataje, který měl na starosti vědeckou část. Jenže problémy začaly ještě před expedicí. Do schvalování expediční sestavy se totiž „vložili“ komunisté.
„OV KSČ odmítl dát souhlas Prokopu Šmirousovi, který měl vždycky problémy. No a já jsem byl z podobné kategorie,“ říká Zerzáň. Komunisté mu nemohli odpustit, že v roce 1968 ukrýval v Jeseníkách Věru Čáslavskou, která odtud odjížděla na olympiádu do pro ni veleúspěšného Mexika (více čtěte zde).
„Sebrali mi pas, takže to s expedicí vypadalo bledě. Naštěstí mi fandil tehdejší šéf Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy, pod který jsme spadali. On mi zařídil služební pas. Papaláši ze šumperského OV KSČ se dozvěděli, že odlétáme, a přijeli do Prahy a vyhrožovali mi, že pokud odletím, tak mě nechají vyhodit z horské služby,“ popisuje Zerzáň.
Vydání víz zachránila hrozba nedodáním nákladních tater
Neposlechl. Začátkem roku 1980 tak odletěla výprava směr Tanzanie. Po několika mezipřistáních dorazili do hlavního města Dar es Salaam.
„O naší výpravě se dozvěděli na zastupitelském úřadu v Tanzanii, a tak nás přivítal charge d’affaires (v Tanzanii neměla republika velvyslance - pozn. red.). Udělal na naši počest recepci. Současně dorazila do přístavu naše expediční avie a všechny potřebné věci, takže jsme měli všechno,“ vypráví.
Kvůli opožděnému odletu na expedici však měla brzy vypršet víza do Tanzanie a dalších afrických zemí. Proto nemohli z Dar es Salaamu hned odjet.
„Sami jsem neměli šanci víza sehnat, a tak zasáhl náš charge d’affaires. Největší problém byl s Rwandou. Vízum nám zajistil tak, že zavolal prezidentovi, že pokud nám jejich zastupitelský úřad v Tanzanii nedá víza, nedostane Rwanda domluvené nákladní tatry. Druhý den jsme víza měli,“ popisuje Zerzáň.
Výprava poté odjela svou avií do Marangu, kde sídlí ředitelství Národního parku Kilimandžáro.
„Do Marangu přišel už před první světovou válkou Čech Martin Lány a v době, kdy jsme tam byli, tam měla hotel jeho dcera. Od té jsme se dozvěděli, že už byla řada pokusů sjet Kilimandžáro, ale nikdo horu nesjel z nejvyššího bodu,“ řekl Zerzáň.
Vivat Czechoslovakia, křičeli nadšení Američané
Z Marangu šli už po svých - na vrchol jde zhruba o čtyřicet kilometrů. „Cestou jsme prošli kolem party Američanů, kteří šli nahoru. Dorazili jsme na místo, odkud sjeli do kráteru Japonci. Tři kolegové to chtěli zkusit, tak jeli, já jsem s dalším členem výpravy točil a fotil,“ popisuje Zerzáň. Trojice sjela až na dno kráterů.
„Ti Američané křičeli nadšeně Vivat Czechoslovakia. Bylo to hodně dojemné,“ vypravuje. Když trojice vylezla zpět nahoru, už neměla sílu jít dál. A odpadli i záchranáři ze stanice v Marangu. Na nejvyšší místo Kilimandžára tak nakonec stoupali pouze tři šumperští záchranáři a šéf afrických záchranářů.
„Kamarád pak praštil s lyžemi, že už s nimi dál nepůjde, takže úplně na nejvyšší bod Kilimandžára jsem dorazil s lyžemi už jenom já,“ řekl Zerzáň.
„Když mě šéf horských záchranářů z Marangu viděl, že chci sjet do kráteru, chytil se za hlavu. Já jsem ještě chvilku poseděl, mincí dotáhl vázání na lyžích,“ popisuje.
Komunisté gratulovali, na další expedici už ho ale nepustili
Panovalo krásné slunečné počasí, takže viditelnost byla perfektní. Zerzáň vyrazil.
„Po chvíli se objevily balvany, mezi kterými byla úzká stopa, takže se dalo projet. Pak byly asi tři nebo čtyři jakoby vyfoukané mísy s úzkým okrajem. Přiznám se, že dodnes nevím, jak jsem po úzkém okraji projel,“ řekl.
A potom už dojel na dno kráteru. Myslel si, že nejtěžší má za sebou. Jenže nejhorší byla nakonec cesta nahoru. Zatímco dole byl za pár minut, nahoru se brodil hlubokým sněhem asi šest hodin.
Když výprava dorazila zpět do Marangu, už se o jízdě vědělo, bylo to i v novinách. Tanzanští záchranáři pro hrdiny uspořádali velkou oslavu.
Obrovský úspěch jim doma otvíral cestu všude. „Udělali jsme celkem 130 přednášek,“ vzpomíná Zerzáň.
„Byl to paradox. Když jsem se vrátil, šéf OV KSČ mi gratuloval. Jenže na další expedici do Amazonie už mě komunisté nepustili,“ sdělil. A splnili to, čím mu vyhrožovali. Nejdřív přišel o náčelnické místo u horské služby a později musel u záchranářů skončit úplně.
