V budově ÚV KSČ mířily v noci z 20. na 21. srpna 1968 na nejvyšší představitele strany samopaly elitních příslušníků sovětské armády. Alexander Dubček a jeho lidé byli v pasti. Někteří z nich předpokládali, že je čeká lidový tribunál a možná i poprava, po vzoru politických procesů v padesátých letech.
Selhání kolaborantů
Autoři zvacího dopisu, který byl údajně předán tajně při jednání se zeměmi Varšavské smlouvy v Bratislavě na začátku srpna na záchodech, však pokus o státní převrat a vytvoření prosovětské dělnicko-rolnické vlády zpackali.
Předpokládali, že je podpoří většina předsednictva strany. Ale selhalo to, co komunisté od roku 1948 urputně vytvářeli – byrokratické procedury. Biľak s Indrou se zamotali do vlastních spletitých sítí natolik, že je ve finále nepodpořili ani váhající členové aparátu, včetně jediného Roma ve vedení, Emila Riga.
Možná se báli prozrazení své zrady, snad nedali váhajícím funkcionářům přesné instrukce. Proreformní tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář proto zformuloval usnesení, ve kterém se invaze do Československa odsuzuje a Dubčekovo vedení má jako jediný orgán právo jednat se Sovětským svazem.
Zasahuje prezident Svoboda
Musela proto pomoci sovětská armáda. Nad ránem byli 1. tajemník ÚV KSČ Dubček, premiér Černík, předseda Národního shromáždění Smrkovský a další reformisté z budovy odvlečeni na neznámé místo.
Tváře pražského jara zmizely ze scény a kolaboranti se mohli pokusit o reparát. Trvalo jim to jeden den – 22. srpna odjeli společně s dalšími funkcionáři na sovětskou ambasádu, kde se znovu pokusili sestavit kolaborantskou dělnicko-rolnickou vládu, kterou by následně jmenoval prezident republiky.
Biľak, Indra a další konzervativci z politbyra spoléhali na to, že hlava státu Ludvík Svoboda podlehne nátlaku z Moskvy a dělnicko-rolnickou vládu jmenuje.
Svoboda, který sehrál později v Československých dějinách spornou roli, si však tehdy zachoval tvář a kolaborantům vmetl do tváře drsná slova: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“
Vysočanský sjezd
Zatímco sovětští vojáci zatkli Dubčeka a další členy vedení a drželi je kdesi na Podkarpatské Rusi, v pražských Vysočanech, v jedné z hal ČKD se konal mimořádný sjezd KSČ. V utajení, bez přítomnosti armád Varšavské smlouvy, navzdory kolaborantskému vedení, které neúspěšně usilovalo o vnitrostranický puč.
Vysočanský sjezd odsoudil invazi, dal důvěru stávajícímu vedení strany v čele s Dubčekem, odmítl jakékoliv snahy o vytvoření vlády kolaborantů a dočasným řízením KSČ pověřil neznámého profesora ekonomie Věňka Šilhána.
Sovětské vedení v čele s Brežněvem si v tu chvíli uvědomilo, že loutková, prosovětská vláda v čele s autory zvacího dopisu nevznikne. I Brežněv začal improvizovat. On sám neměl situaci ve vedení komunistické strany Sovětského svazu pod kontrolou.
Brežněvova nejistá pozice
Nepatřil k vyloženým „jestřábům”. Společně s premiérem Kosyginem patřil spíše k těm, kteří invazi do Československa nejprve odmítali, snad i vědomě oddalovali. I v Moskvě se totiž bojovalo o moc, kterou Brežněv netřímal pevně v rukou.
O posílení pozic usilovali ultrakonzervativní vojenští velitelé, pohrobci 2. světové války. A vedle nich ambiciózní aparátčíci, vlivní členové politbyra, jako třeba šéf ukrajinských komunistů Pjotr Šelest. Ten samý politik, který v Čierné nad Tisou neváhal nazvat Františka Kriegla „haličským židem“, načež se československá delegace zvedla a z jednání odešla.
Brežněv neměl situaci jednoduchou ani v rámci spřátelených zemí. Vládcové Polska a Německé demokratické republiky Gomułka a Ulbricht chtěli reformy v Československu potlačit už na jaře a požadovali opakovaně invazi.
Proreformní tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář ve své vzpomínkové knize Mráz přichází z Kremlu uvádí, že ve vedení KSSS byl v polovině srpna 1968 na spadnutí palácový převrat. A Brežněv, aby uhájil svou pozici, s invazí do Československa nakonec souhlasil. Neostalinistů, včetně Šelesta, se později, když už definitivně upevnil svou moc, zbavil.
Jednání v Moskvě
Oslabení kolaboranti v čele s Biľakem, zbytek reformních komunistů odmítajících jednat bez Dubčeka, jasné stanovisko Vysočanského sjezdu i neoblomný prezident Ludvík Svoboda, to vše zhatilo plány Kremlu na rychlé vyřešení situace a na dosazení konzervativní kliky k moci.
Sovětské politbyro muselo ustoupit a zahájilo zdlouhavá jednání s legitimním vedením KSČ. Ale z Dubčeka, kterého převezli do Moskvy, se stal zlomený muž. V Kremlu zřejmě omdlel, rozbil si hlavu o umyvadlo a při jednání převážně mlčel.
Alexander Dubček při jednání v Moskvě. Na čele má viditelnou jizvu po pádu v koupelně.
Za reformisty hovořil hlavně Smrkovský, ale jeho návrhy na stažení sovětských vojsk Brežněv bojkotoval. Jediní dva českoslovenští politici předložili návrhy, které nakonec dokázali reformisté i Brežněv akceptovat: Ludvík Svoboda a Gustáv Husák, tehdejší místopředseda vlády, bývalý stalinista, pozdější politický vězeň, který v Moskvě vycítil příležitost a pokusil se na sovětské vedení zapůsobit.
Potupné protokoly
Z jednání plného zvratů a psychologické války nakonec vzešly Moskevské protokoly. Všichni dobře věděli, že jde o potupnou smlouvu. I tak doufali, že jde o maximum, kterého mohli vyjednáváním dosáhnout. Jediným, kdo odmítl v Moskvě smlouvu podepsat, byl člen předsednictva ÚV KSČ František Kriegel.
Sověti ho kvůli tomu nechtěli pustit zpátky do Prahy, ale v tu chvíli zasáhl svou autoritou armádního generála Ludvík Svoboda a donutil kremelské pohlaváry ustoupit.
Podle protokolů měly na našem území zůstat sovětské jednotky jen dočasně a měly se stáhnout z ulic do kasáren. Byly anulovány výsledky Vysočanského sjezdu a potvrzeno bývalé vedení KSČ. Protokoly ve skutečnosti legitimizovaly invazi a dočasná přítomnost sovětské armády se mohla protáhnout na neurčito. Nakonec byly jednotky v Československu dlouhých 23 let.
Brežněvova doktrína a počátek normalizace
Protokoly potvrdily základní teze Brežněvovy doktríny. Ta považovala hrozbu, že by se některá socialistická země odvrátila od socialismu ke kapitalismu, za problém nejen této země, ale i všech ostatních socialistických států.
Jde tedy o ospravedlnění okupace Československa i jakékoliv jiné bývalé či budoucí invaze. Moskevskými protokoly ve skutečnosti začíná normalizace. Následné kroky, které vedou k nové cenzuře i omezení osobních svobod, jsou už jen jejich přímým důsledkem.
