Půst, ryzí štědrost, ovoce, vánočka i samotné předávání dárků. To vše je v českých domácnostech součástí vánočních svátků či přímo Štědrého dne a večera. Aniž si to ale většina lidí uvědomuje, navazují při dodržování těchto zvyků na dávnou tradici, která je písemně doložená už ve 14. století.
A to díky benediktinskému mnichovi Janovi z Holešova, jenž za časů krále Václava IV. sepsal pojednání O sedmi štědrovečerních zvycích.
„Popisuje Štědrý večer, jak jej tehdy slavili staří Čechové. Jsou to zvyky, jež z podstatné části přežívají do dneška, lidé ovšem již neznají jejich původní význam,“ říká etnografka olomouckého Vlastivědného muzea Veronika Hrbáčková. Sama z mnichova spisu vychází při vánočních úpravách tamní expozice Od kolébky do hrobu.
V čem souhrnně tkví původní význam vánočních zvyků, které zapsal Jan z Holešova?
Dnes se mezi lidmi při dodržování vánočních zvyků spíše naplňují takzvané pověrečné představy, jež souvisí spíše s určitým ďábelským pohledem na věc. Pověry jsou totiž postavené na tom, že lidé jejich dodržováním chtějí sami sobě přinést nějaký užitek. Ale ve skutečnosti a původně vánoční zvyky vycházely čistě z dobroty srdce. Nešlo o to, aby se člověk obohatil či z pýchy někoho obdaroval anebo že by čekal, se mu jeho dar zase v jiné formě vrátí od někoho jiného. Vycházelo to naopak také z pokory a z toho, aby věřící mohli opěvovat narozeného Ježíše Krista.
Vánoční tradice |
Existuje vlastně nějaký čistě hanácký vánoční zvyk?
Vánoce jsou jeden z nejdůležitějších křesťanských svátků, připomínajících narození Krista. Zvyky, které s tím souvisí, jsou více méně podobné ve všech našich zemích, regionální odlišnosti se příliš neobjevují. Když v expozici Od kolébky do hrobu děláme vánoční výzdobu, prezentujeme zvyky ze 14. století, z doby Václava IV., jak je popsal Jan z Holešova. Popisuje Štědrý večer, jak jej tehdy slavili staří Čechové. Jsou to zvyky, jež z podstatné části přežívají do dneška, lidé ovšem již neznají jejich původní význam.
Pojďme si je tedy probrat, prvním obyčejem je půst.
Půst samozřejmě znamenal nepožívat 24. prosince žádné pokrmy, křesťané se museli postit až do první hvězdy. To znamená až do předvečera svátku narození Páně, což je 25. prosinec. Půsty křesťané dodržovali během celého roku, tento vánoční je jeden z nejdůležitějších.
Jaký je druhý zvyk?
Je založený na tom, že si lidé navzájem projevují štědrost. Nebyli ale štědří jen ke členům rodiny, ale i k čeládce a dalším kolemjdoucím či příchozím. Všem byly otevřené dveře. Štědří byli také vůči dobytku a jiným zvířatům, která na hospodářství žila. Právě tato štědrost byla původně vnímána jako projev čistoty srdce, skromnosti a ryzího úmyslu, že chci pomoci druhému. Nepomáhám proto, aby mi bylo pomoženo, ale proto, abych opravdu pomohl. To je ten pravý význam.
Z ryzí štědrosti by měl vycházet také třetí zvyk, takzvané posílání štědrého večera. Je to tak?
V přeneseném slova smyslu šlo o posílání jakéhosi dárku. Štědrý večer totiž posílá Bůh Otec, jde o noc, kdy se má narodit Ježíš Kristus. Je to vlastně dar od Boha Otce všem lidem. A právě na tom je založena podstata vánočního daru a toho, že si lidé začali sami po poslech posílat dárky, což se nazývalo posílání štědrého večera. Tyto dárky byly podle Jana z Holešova příjemné a vybrané věci, zvláště vonné, vložené mezi dvěma krásnými miskami.
Jaký pak byl čtvrtý zvyk?
Při něm věřící požívají velký bílý chléb, což znamená velkou vánočku nebo také koláč. Bílému pečivu se dříve obecně říkalo koláče. A právě toto pečivo lidé dávali na sváteční stůl. Vedle něj pak vždy musel ležet také nůž. Měl tu symboliku, že si každý, kdo šel kolem, mohl ukrojit, kolik chtěl. A zase se to týkalo nejenom členů rodiny, ale kohokoli z příchozích.
Také pátý zvyk souvisí s jídlem. Tentokrát jde ale o ovoce, že?
Na sváteční stůl se o Vánocích dávalo více ovoce než jindy v roce. A mezi to nejdůležitější v našich podmínkách patřila jablka. Ať už celý plod, či sušené křížaly.
Rozkrajovali lidé ve 14. století jablka, aby zjistili, co je čeká?
Jan z Holešova naopak upozornil, že je to chyba. Ovoce, jež se nám urodilo, původně představovalo v přeneseném slova smyslu narozeného Ježíše Krista. Tím, že ho máte na stole, ho vlastně uctíváte. Rozkrojení jablka, kdy se díváme, zda je uvnitř hvězdička nebo křížek, to je spíše už pohanský zvyk. Anebo jak uvádí Jan z Holešova, čertovský či ďábelský. Doslova k tomu píše: „Někteří lidé hned převracejí smysl těchto chválihodných zvyklostí, neboť krájejí ovoce, aby na něm pozorovali budoucí dobré, či zlé věci.“ Není to tak původní křesťanský zvyk. K tomuto konání podle něj vede člověka ruka ďábla, myslí při tom na sebe a na svůj prospěch.
Šestý zvyk se pak naplnil tím, že žáci a kněží chodili po koledě.
Také tím opět uctívají Krista a všechno to, co se dává darem. Kněží a žáci, když chodili koledovat, měli oblečené bílé komže (laicky hábity, dlouhé bílé košile – pozn. red.), aby dali najevo, že narození Ježíše bylo čisté a neposkvrněné. Bílá symbolizovala čistotu nejen zvenku, ale především uvnitř na duši.
Sedmý zvyk lidé dodrželi, když pod sváteční stůl ve světnici vložili slámu. Proč to dělali?
Bylo to na památku toho, že Panna Maria porodila ve chlévě. Je to odkaz na místo, kde se po narození Ježíše nacházela svatá rodina.
