Kdy jste se poprvé setkal s tématem lidských práv?
Můj dědeček, kterého jsem bohužel nepoznal, zahynul v Osvětimi. Od rodičů jsem se už v dětství dozvěděl, že se mu stalo velké bezpráví. Jen proto, že v hospodě řekl něco proti Hitlerovi a dodal, že válka brzy skončí. Někdo ho udal. Přijelo si pro něj gestapo a už se nevrátil, měl 74 let. Otec byl živnostník, v roce 1948 mu sebrali obchod s látkami. Mě křtil kněz, který byl za války v odboji a Němci ho za jeho odbojovou činnost věznili v Terezíně. V roce 1947 mě pokřtil, v roce 1950 ho komunisté zavřeli za údajnou protistátní činnost. Když ho po letech pustili, tak brzy zemřel na následky nelidského zacházení. Rodiče mluvili o těchto věcech zcela otevřeně. Že byl Stalin zločinec, jsem věděl už jako malý kluk. Stejně jako to, že komunistický režim je založen na lži a přetvářce.
Jste z křesťanské rodiny, navíc živnostenského původu. Jak jste se dostával na vysokou školu?
Já jsem se hlásil na školu v roce 1965, kdy republika zažívala určité uvolnění. Bylo to pár let, kdy aspoň na technických oborech nerozhodovalo, kdo má jaký původ a doporučení od komunistů, ale co umí a ví. Tak jsem se bez potíží dostal na Stavební fakultu ČVUT v Praze. Bohužel toto uvolnění svobody trvalo jen několik let.
Kdy začali komunisté zase utahovat šrouby?
Když jsem nastoupil na vysokou školu, na Strahově bylo studentské městečko. To uvolnění bylo všude cítit. Mohli jsme si založit klub, kde se promítaly zakázané filmy, probíhaly diskuse, hrál se jazz. Předzvěst roku 1968 se odehrála už na podzim roku 1967. Já jsem jel na Dušičky domů, a když jsem se vrátil na Strahov, všude byli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Od kluků jsem se dozvěděl, že už jim došla trpělivost, když pořád vypínali proud. Stále to byly jen nouzové ubikace určené pro přechodné ubytování cvičenců na spartakiády. Na kolejích často nešla voda, elektřina, netopilo se. 31. října 1967 šli studenti na hrad protestovat. Komunisti ten protest násilně potlačili.
Jak jste se zapojil do boje proti režimu?
Bylo to v roce 1968, ještě před srpnem. Chodil jsem do klubu mládeže v Opletalově ulici. Vedl ho Ivan Medek, pozdější kancléř prezidenta Václava Havla. Pouštěl nám tehdy skladby, které měl rád Jan Masaryk. A začal tam mluvit o petici za politickou a náboženskou svobodu a ptal se, jestli jsme ochotni ji šířit a získávat podpisy. Tak jsem chodil, sháněl podpisy. Chodil jsem hlavně za významnými lidmi a viděl jsem, jak někteří mají strach podepsat to, co mělo být úplně běžné.
A jak jste prožil okupaci vojsky Varšavské smlouvy?
Těsně před okupací jsem se vrátil z Vysokých Tater. Nad ránem mne vzbudila matka, že jsou u nás Rusi. To byla pro mě malá smrt. Svobodnější společnost byla zase hodně vzdálená. Když jsem se vrátil do školy, nebyli jsme schopni se učit, pořád jsme debatovali o tom, co se dá proti tomu dělat. Pak přišly 28. října studentské demonstrace k 50. výročí republiky. Tehdy s námi demonstrovali i profesoři. Naší země se zastala Jugoslávie, proto jsme šli k jejímu velvyslanectví a skandovali, ať žije Jugoslávie. Jsem Palachova generace, tím víc jsme prožívali osmašedesátý rok a upálení Jana Palacha a Jana Zajíce.
Kdy jste zjistil, že vás hlídá StB?
Když jsem šel na vojnu, tak mě jako absolventa ve funkci svobodníka degradovali na vojína absolventa. Prý za šrámy z roku 1968, takže o mně museli mít dobré informace. Měl jsem známost se svou budoucí ženou Jitkou Frankovou. Její otec se v Jeseníku podílel na obrodném procesu. Proto nedostala doporučení na žádnou vysokou školu. Zase se dělo další bezpráví. A z naší svatby udělali komunisté údajnou demonstraci proti režimu.
Povídejte.
Když jsme měli svatbu na úřadě, tak jsme šli seřazeni v průvodu z úřadu do kostela. To ale bylo klasifikováno jako nepovolená demonstrace. Brzy po svatbě jsem začal pracoval v Praze, takže mě mohli vyhodit jen z práce, ale potřebovali stavební odborníky. Moje žena ale studovala v Brně a po svatbě přestoupila do Prahy. I díky tomu, že jsme změnili bydliště a žena jméno, a taky proto, že se na rozhodujících místech vyskytli slušní lidé, se nám nikdo nemstil.
Jaký byl společný život v Praze?
Dostali jsem se do společenství mladých párů. Pomáhali jsme si navzájem. Byl tam prokurátor, který tajně vedl skauty, byl tam vědec z Akademie věd. A díky těmto lidem jsme se postupně dostali k samizdatu. Když přišla Charta 77, tak jsme v práci rozepisovali petici a roznášeli mezi lidi. Při návštěvě rodičů jsme to taky dostávali na Zábřežsko a Šumpersko. Účastnili jsme se pravidelně bytových seminářů, které jsme také pomáhali organizovat. Kvůli utajení byly na různých místech. A pomáhali jsme šířit samizdatovou literaturu i k nám na Moravu.
V Praze jste měli práci, byli jste napojeni na disent. Proč jste se vrátili na Moravu?
Komunisté nám chtěli sebrat pozemek po rodičích, že tam postaví panelák. Jediná možnost byla, že postavíme dvojdomek, protože jeden rodinný domek byl podle komunistů málo. I když se nám to nehodilo, domluvili jsme se s bratrem, který žil v té době v Olomouci, a postavili jsme dvojdomek, ve kterém žijeme dodnes. Když jsme se nastěhovali sem, pokračovali jsme v organizování bytových seminářů a šíření samizdatové literatury. Z Prahy k nám přijížděly velké osobnosti na bytové přednášky a studijní kroužky. Ty probíhaly po bytech, na chatách, pořád se měnila místa.
I když jste pro disent dělali opravdu hodně, nikdy jste se nestali signatáři Charty 77. Proč?
S manželkou jsme chtěli, ale jedna z vůdčích osobností disentu, profesor Josef Zvěřina nám říkal: Nedělejte to. Budete daleko víc hlídaní a nebudete moci organizovat utajené akce a šířit materiály. Ale petici Několik vět a další jsme podepsali, sháněli podpisy a předávali dál. Josef Zvěřina byl hodně sledovaný. Někdy nám šifrou vzkázal, že bude projíždět Riviérou, což bylo krycí označení pro Zábřeh, a z okna vlaku předal manželce s kočárkem očekávanou zásilku literatury.
Máte početnou rodinu. Lidé často svou neangažovanost proti režimu omlouvali strachem o děti a jejich budoucnost…
My právě naopak. Chtěli jsme našim dětem vybojovat něco lepšího, než v čem žijeme my. Přesto jsme pořád byli hodně opatrní. Zlom nastal, když se nám utopil nejstarší syn Jakub. Společenství skvělých lidí, se kterými jsme se setkávali, nás tehdy úžasně podrželo. Pomohli nám se z toho dostat. To nás paradoxně dostalo do větší ráže. Doufali jsme, že nic horšího nás už nemůže potkat.
Kdy jste začal pozorovat, že režimu dochází dech?
Bylo to už při Palachově týdnu v roce 1989, potom na svátek svatého Václava, výročí vzniku republiky. Komunisté tato setkání rozháněli. Vrcholem bylo svatořečení Anežky České ve Vatikánu, na něž režim povolil účast českým poutníkům, protože ztrácel sílu vzdorovat obrodnému procesu. Pro nás to byla ohromná událost, poštěstilo se nám být mezi desítkami tisíc poutníků v Římě. Tam jsme se také 18. listopadu dozvěděli, co se v Praze odehrálo den předtím. Večer jsme jeli domů. Vezli jsme do republiky exilovou literaturu. V Římě jsem koupil novou tašku a do té jsme dali použité prádlo a do nenápadného obnošeného ruksaku literaturu. Celník na hranicích chtěl naštěstí nahlédnout jen do tašky.
Co se dělo po návratu?
Další den jsem šel do práce a najednou estébáci. Odvezli mě na služebnu. Vyptávali se, kde bere Josef Zvěřina peníze na časté cesty a na další věci kolem disentu. Trochu jsem si je vychutnal, protože bylo vidět, že nejsou ve své kůži. Nakonec mi po několika hodinách řekli, že můžu jít. Řekl jsem jim, když jste mě přivezli, tak mě taky odvezte. Tak museli ještě půl hodiny shánět auto, kterým by mě odvezli zpět na pracoviště.
V roce 1990 jste se stal prvním zábřežským porevolučním starostou. Jak na politickou kariéru vzpomínáte?
Původně jsem to neměl být já, ale bratr Otakar. Toho si vyhlédlo Občanské fórum jako svého kandidáta na starostu. Byl ve městě mnohem známější než já. Byl horolezec, čtyřikrát byl účastníkem expedicí v Himálaji. On v první chvíli slíbil, že bude kandidovat, ale pak si uvědomil, že nechce slevit nic ze svých zájmů, a odmítl to. Já jsem se nikdy nechtěl angažovat v politice. Tehdy za mnou ale přišli lidovci, jestli bych za ně nekandidoval. Ani jim nevadilo, že nejsem členem strany. Napsali mě na druhé místo. Šel jsem do voleb bez ambicí a nakonec jsem dostal nejvíc hlasů a stal se starostou. Rozhodnutí jít do voleb a potom vzít starostovskou funkci bylo asi nejtěžší v mém životě.
Na co z doby svého starostování nikdy nezapomenete?
Vybavuji si, že na úřad přišel člověk, který na mě roky donášel, a chtěl povolení na zbrojní průkaz. Ve mně to doslova vařilo, ale nezbylo nic jiného než mu to vydat, protože splnil všechno, co měl. Vadilo mi taky, že zákon o obcích nedával jasné kompetence rozloučit se s lidmi těsně spjatými s minulým režimem. Pravomoce starosty byly velmi omezené a já se těžce smiřoval s kompromisy.
Co jste říkal v poslední době na to, že se komunisté znovu dostávají k moci na centrální úrovni?
Je to pro mě velké zklamání, vzalo mi to dech. Naštěstí je tu naděje v podobě Milionu chvilek pro demokracii. Byli jsme na demonstracích v Zábřeze i v Praze, které organizovali. Je dobře, že do toho mladí znovu jdou, a my dříve narození je musíme podpořit.
