Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Kdo vám dovolil fotit? A my, že jsme tady doma. Takhle odcházeli Sověti

Před třiceti lety odešli z bývalé ČSFR poslední sovětští vojáci. Jejich odchod zachytila ale jen hrstka dokumentaristů. „Je to taky kus dokončení revoluce, kus historie,“ říká fotograf Karel Cudlín, který spolu s Vojtou Dukátem vystaví málo známé či dosud nepublikované fotografie a záběry.

V neděli 30. června 1991 se po celé tehdejší České a Slovenské federativní republice rozezněly sirény a zvony. Ohlašovaly konec událostí, které se nikdy nedostaly do kalendáře třeba jako státní svátek nebo významný den republiky. Vyzvánění bylo symbolickou oslavou odchodu sovětských vojsk a faktického konce třiadvacet let trvající okupace Československa. Význam toho všeho ale možná přehlušil následný rozpad Sovětského svazu, celkově hektická 90. léta minulého století a nebo prostá radost z toho, že jsou konečně pryč.

Cedule vítající návštěvníky v Milovicích, červen 1991

Přítomnost sovětských jednotek u nás měla nesporný vliv na fungování státu. Historik Jindřich Pecka to ve své knize Sovětská armáda v Československu 1968-1991 ilustruje citací polistopadového rozhovoru Viliama Plevzy s bývalým generálním tajemníkem KSČ a prezidentem Československa Gustávem Husákem: „Sovětská armáda na našem území měla v rukách obrovskou sílu. Kontrolovala i naši armádu a bezpečnost (VB, pozn. red.). Její hlavní velitel si zval do Milovic krajské i okresní tajemníky KSČ. Mnozí k němu chodili pravidelněji a častěji než na ústřední výbor strany. Byla to okupační armáda, která si skrze svoje tykadla budovala i politické pozice.“

Celý rozhovor vyšel v roce 1991 v publikaci Viliam Plevza, Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril.

Bylo to někdy v roce 2009, když jsem autem přivezl z Londýna do nizozemského Haagu tři vyřazené profesionální přehrávače S-VHS ze skladů britského ministerstva obrany. Měly pomoci znovuobjevit a následně zdigitalizovat unikátní záběry odsunu sovětských vojsk z ČSFR moravského dokumentaristy žijícího v Haagu, někdejšího nominovaného člena legendární agentury Magnum Photos, Vojty Dukáta (*1947). Snahou zpracovat jeho videoarchiv na páskách S-VHS jsme společně strávili asi rok. Nikdy jsme ovšem nedosáhli konce.

V létě 1968 se Dukát kvůli vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nevrátil z letního výletu do zahraničí. A v roce 1991 se společně s dnes všeobecně známým dokumentárním fotografem Karlem Cudlínem (*1960) a fotografkou Danou Kyndrovou (*1955) vydal dokumentovat odchod okupační armády, jejíž vpád mu nevratně zasáhl do života.

Této trojici dokumentaristů se tehdy, na přelomu jara a léta roku 1991 zcela unikátním způsobem podařilo zachytit milník naší moderní historie. Právě k příležitosti 30. výročí odchodu se Cudlín s Dukátem rozhodli v pražské galerii 400 ASA vystavit zatím nepublikované fotografie a videodokument, české veřejnosti téměř neznámý. Osobně hovořím v galerii s Karlem Cudlínem. Písemnou formou mi z Nizozemska na mé otázky odpovídá Vojta Dukát.

Karel Cudlín

Fotograf a pedagog se narodil v Praze. Vystudoval gymnázium, Střední školu sociálně-právní a v roce 1987 absolvoval FAMU na katedře Umělecké fotografie. V letech 2015-2016 byl vedoucím Ateliéru dokumentární fotografie na FAMU, v roce 2016 habilitoval docentem.

Spolupracuje s vydavatelstvími, nakladatelstvími, televizními a filmovými produkcemi v ČR a ve světě. V letech 1997-2003 byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta republiky Václava Havla.

Jádrem jeho tvorby je dokumentární fotografie a jeho soubory vznikají v často několikaletých cyklech. Uspořádal desítky samostatných výstav v ČR i zahraničí a je autorem nebo spoluautorem řady fotografických publikací.

Je také držitelem 17 cen Czech Press Photo a ceny Revolver Revue, zároveň je zakládajícím členem skupiny 400 ASA.

Zdroj: 400ASA.org

Jak jste v roce 1991 vnímal odchod Sovětské armády? Bylo vám hned jasné, že půjde o tak velké fotografické téma?
Karel Cudlín:
Tak úplně v začátku ne. My jsme vlastně s Danou Kyndrovou fotografovali první uprchlíky, kteří přicházeli do baráků opuštěných Sovětskou armádou (šlo o uprchlíky ze zemí bývalé Jugoslávie, pozn. red.). A najednou jsme viděli, že ještě kolem se pohybují sovětští vojáci. Napadlo nás, že by to taky stálo za to, a že to je taky kus dokončení revoluce, kus historie. Ale že to bude tak velké téma, které se vlastně v různých periodách ukazuje jako symbolické, nebo platné do dneška, tak to mě osobně tedy nenapadlo.

Vojta Dukát: (Vnímal jsem to) jako možnost nahlédnout aspoň o něco blíže do útrob molocha, jehož příchod v roce 1968 do ČSSR podstatně ovlivnil mé CV. Nic nového jsem neobjevil, jen si potvrdil, že výkonná moc složek Brežněvovy doktríny tehdy stála na hliněných nohou a bránila systém, který přežíval jen díky totalitní demagogii, systému a udržovaní občanů v občanské negramotnosti. V nevědomosti o stavu světa a ve statutu nevolníků.

Osobně si nedovedu představit, že bych  s fotoaparátem vstoupil mezi vojáky někam do kasáren. Jak to probíhalo?
Karel Cudlín:
Začalo to tak, že když jsme to viděli, jeli jsme se někam podívat a ten vstup tam nebyl úplně jednoduchý. Tak jsme se spojili s parlamentní komisí, což byl Kocáb. A ta pořádala zájezdy vždycky, když posádku opouštěla sovětská vojska. Ale to bylo oficiální, tam se toho nedalo moc vyfotit. Tak jsme řekli: tak sem budeme jezdit na svou vlastní pěst. Do Milovic, které už byly částečně vyklizené. Postupně jsme pak začali různě jezdit a hledat i další místa po Československu.

Umístění sovětských jednotek na území Československa (1990) | foto: iDNES.cz / OpenStreetMap

Vojta Dukát

Moravský fotograf se narodil v roce 1947 v Brně a po okupaci Československa Sovětskou armádou v roce 1968 odešel do nizozemského exilu. Cestoval po světě a vynikl v žánru humanistické fotografie.

Nepracuje systematicky - snaží se být nadále spíše “profesionálním amatérem”. Od poloviny 80. let omezoval fotografování ve prospěch videozáznamů. V letech 1974-1978 byl nominovaným fotografem agentury Magnum v Paříži.

Je oceňován za dlouhodobý přínos vizuálnímu umění. V roce 1997 obdržel Capi-Lux Alblas Prijs - NL a kulturní cenu města Den Haag, Ouborg Prijs v roce 2001.

Zdroj: 400ASA.org

Vojta Dukát: Z počátku jsme nekráčeli hlavní branou, spíše někde dírou v plotě. Pak nás většinou vystrnadili nějací lampasáci, tak jsme to zkusili jinudy. Pak až si šarže všimly, že se asi nezajímáme především o to, kdo, kde a s čím tam kšeftuje, tak se nám spíš vyhýbali, nebo nás ignorovali. A když to nešlo, tak někdy došlo k slovním konfrontacím typu: Kdo vám dovolil tady fotit? A my na to, že my jsme tady doma… Tyto hovory, které většinou nikam nevedly, snad jen k tomu, že mezitím zmizeli ti obyčejní vojáci, které jsme fotili, byly někdy zbarveny jejich politickým přesvědčením, někdy byly divadélkem pro mužstvo a někdy pramenily spíš ze zatrpklosti vůči osudu a ze strachu, co bude potom doma v Sovětském svazu, z budoucnosti.

Situace se změnila potom, když byly různé části předány naší armádě. Je důležité připomenout, že v době, kdy jsme tam fotili, už většinou odešly různé „specnaz“ (jednotky speciálního nasazení, pozn. red.) a zůstaly tam spíše jen úklidové čety. A Karel rozdal mnoho krabiček cigaret.

Odcházející vojáci Sovětské armády, Milovice, červen 1991, foto: Karel Cudlín

Vím, že vy ve své tvorbě fotografujete obyčejné lidi, na Ukrajině a podobně. Jak jste vnímal ty obyčejné sovětské vojáky v té době?
Karel Cudlín:
No tak ty obyčejné vojáky, kteří tu byli vlastně na povinnou službu, tak ty jsem trošku vnímal jako oběti toho systému, podobné všem těm v uvozovkách obyčejným lidem, žijících v sovětském bloku. Protože ti vlastně za nic nemohli, ty někdo někam poslal a byli to okupanti, kteří se nemohli nijak rozhodnout. Mluvím tedy o vojácích základní služby.

Ralsko 30 let poté. „Český Černobyl“ je skanzenem sovětské okupace

Vojta Dukát: (Vnímal jsem je) jako oběti stejného totalitního systému, který jim již v roce 1917, tedy zhruba o osmadvacet let dříve než nám v ČSR (Jaltská konference) předurčil jejich roli v geopolitickém vývoji.

Měli jste někdy i strach? Začalo se to otáčet nějakým špatným směrem? Byl okamžik, kdy jste nevěděl, jestli fotografování dobře dopadne?

Karel Cudlín: Strach se nedá říct. Já sám jsem strach nezažil. Spíš vás někdo vyhnal. Přišel nějaký důstojník nebo poddůstojník a řekl ne. Vy jste vypadl a vrátil jste se za dvě hodiny nebo druhý den někam jinam.

Odcházející vojáci Sovětské armády, červen 1991, foto: Karel Cudlín

Vojta Dukát: Jestli jsem nevěděl, zda fotografování dobře dopadne? Vždy. A strach? Že se nedostanu do letadla do Košic, abych nadletěl vlaku z Lysé nad Labem s posledním ešalonem do Čiernej nad Tisou, a pak vyskočil na hranicích. Jezdilo to tam krokem. Nadletět se podařilo, ale když mne vojáci uviděli v Čiernej nad Tisou, tak se vše změnilo. Pomysleli si, že to je nějak moc profesionální přístup, protože předtím jsme jim vysvětlovali, že to fotíme a točíme jen tak prostě pro sebe: „Po prostu na pamjat…“ No v mém případě je to asi pravda… Nějakou kazetu s rozmazaným nápisem „Asi CnT 1991“ jsem kdysi někde zahlédl…

Milovice, červen 1991, foto: Karel Cudlín

Černobílé fotografie Karla Cudlína, zachycující sovětské vojáky při odsunu, jsou dnes již všeobecně známé. Vůbec poprvé ale vystaví Karel Cudlín svoje barevné snímky z té doby.

Karel Cudlín: Fotil jsem v té době souběžně i na diapozitivy, protože když se to rozbíhalo, tak mě i někdo oslovil, jestli bych nefotil nějaké věci barevně. Všechno, co zůstávalo po Sovětské armádě: baráky natřené na rudo, včetně té výzdoby, včetně těch plakátů, často neumělou rukou natřených, dneska by se řeklo billboardů. (Přišlo mi,) že je zajímavé, zachytit je tak, jak jsou, na barvu. Řekl jsem si, že to taky jednou vystavím i ve spojitosti s dokumentem Vojty Dukáta, který je samozřejmě černobílý a je hodně o těch vojácích a méně o prostředí.

Videomateriál Vojty Dukáta v minulosti přiváděl k úžasu mnohé kurátory fotografických sbírek předních světových muzeí. Rezonuje v nich poetika a kompozice snímků osobností, které utvářely humanistický dokument, Ketésze, Cartier-Bressona, ale vše je rozpohybováno záznamem. Vždy mě zajímalo, jestli je nějaká scéna z jeho videomateriálu, které pro něj osobně charakterizuje odsun více než jiné scény a obrazy.

Odcházející sovětští vojáci, 1991, zastavený videozáznam Vojty Dukáta

Vojta Dukát: Není možné uchopit cele téma bez mnoha dovysvětlujících publicistických komentářů a statistických údajů, na což bych si ani netroufal. Pokusil jsem při troše štěstí a souher náhod zaznamenat to, co by i po mnoha letech mohlo mít i bez komentáře vlastni vizuální výpovědní hodnotu.

Přehled odsunutého technického materiálu

Osobně se nemohu ubránit dojmu, že si dokumentaristé revoluční doby nechali odsun Sovětské armády tak trochu utéct, tedy kromě vás...
Karel Cudlín:
Je to možné, ale ta 90. léta byla hodně překotná. A dělala se spousta věcí a mohla se spousta věcí. A mohlo se taky začít někam jezdit. Po tom odchodu jsme začali velmi intenzivně s Vojtou jezdit na východ, hlavně na Ukrajinu. Rozpadal se Sovětský svaz, končila jedna epocha, rozpadalo se impérium. Ale spousta lidí taky jezdila na západ, protože to bylo něco nového, kam se najednou dalo svobodně cestovat. A spousta lidí si taky řekla, zaplať pánbůh, máme to za sebou a budeme se zabývat nějakými jinými věcmi.

Spolek 400 ASA

„Když náš spolek před třemi roky vznikal, měli jsme za cíl obnovit a trošku podpořit zájem veřejnosti o dokumentární fotografii. A naší misí je i přiblížit tradici české dokumentární fotografie, protože to je světový fenomén a byla by škoda, kdyby se na něj zapomnělo. Vydáváme knihy, pořádáme výstavy a přednášky našich i světových fotografů,“ popisuje činnost spolku 400 ASA jeho manažer Erik Švamberk. Spolek sídlí v budově bývalé trafostanice, v ulici Kováků 32 v Praze. Výstavu ODSUN! Je tady možné zhlédnout od 25. června do 12. září 2021

Odcházející vojáci Sovětské armády, červen 1991, Milovice, foto: Karel Cudlín

Myslíte si, že Češi, potažmo Čechoslováci dostatečně vnímají důležitost finálního odchodu okupantů?
Karel Cudlín:
Myslím si, že zvlášť v současné době, v současné geopolitické situaci to zase nabývá nových významů, nových symbolů. Asi ano, určitě.

Vojta Dukát: Záleží na věku. Pro mnohé je to dnes přibližně asi podobné, co pro mne byl rok 1948 ve vyprávění mých rodičů. Mnoho mladých lidí, kteří některé záběry viděli, si myslelo, že to je z roku 1945.

Kombinace jmen Cudlín – Dukát není náhodná. Dvojice autorů, jak již bylo zmíněno, společně vyrážela dokumentovat i další revoluční a porevoluční události.

Karel Cudlín: Když jsem potkal Vojtu a jeho fotky někdy v roce 1986, 87, tak to pro mě bylo něco jasnozřivého a říkal jsem si, no tak takhle bych chtěl vždycky fotit. Vojtu považuji za svého guru a potom se nám povedlo aspoň nějaký čas cestovat na ten východ, kde Vojta už méně fotil, ale více točil video. Takže to šlo i víc dohromady, než abychom byli na jedné malé vesnici dva fotografové. Poprvé, když jsem to viděl, bylo to pro mě něco neuvěřitelného. A potom, když Vojta už mohl přijíždět, jsem se snažil pozvat nějaké lidi a ukázat jim, že existuje nějaký dokument tohoto typu, který považuji za strašně důležitý. Dokument, který odkazuje na prapočátky humanistického dokumentu, velmi poetický, velmi krásně vykomponovaný.

Vojta Dukát se po letech vrací zpět do Milovic, r. 2009, foto: Aleš Vašíček

Litujete, že jste třeba něco nezachytil, nebo byste něco dnes pojal jinak?
Vojta Dukát: Bohužel po celou dobu nikdo nezazpíval píseň „Proščaj ljubimij goród,“ což je píseň, kterou hrála buď ještě „pančitelka“ nebo už „soužka“ učitelka Matlachová v první třídě na ZŠ Hroznová 1, na vyvýšeném stupínku před tabulí, v černém lesklém plášti vpředu na knoflíky a s bílým kulatým límečkem na obrovskou, umělou zelenočernou perletí obloženou tahací harmoniku Delica. A světlo na tento výjev dopadalo zleva, zhruba ze směru 11 hodin, zčásti přes napolo staženou vyrudlou roletu ještě z 30. let. Až skoro úplně nakonec, když jsem cosi točil, mi Karel najednou klepe na rameno, že tam, o kus dál, na peróně u vlaku právě zpívají tu moji píseň odjíždějícím. Ale přišel jsem pozdě...

Vojta Dukát se po letech vrací zpět do Milovic, r. 2009, foto: Aleš Vašíček

Vojta Dukát: A dále, místo abych na letišti při odletu posledních sovětských stíhaček (únor 1991) omotával kameru alobalem z bufetu důstojníků SA, aby do ní neprosakoval signál z radaru, a prostě točil, měl bych víc materiálu s autentickým historickým puncem. A pak ještě mnoho samodělných výrobků vojínů SA, u kterých často nebylo možno určit, k čemu mohly sloužit... Další věc, kterou jsem neudělal, je, že jsem se nezeptal, jestli si myslí, že za rok ještě bude existovat SSSR!

Zleva: Bývalý poslanec FS a rocker Michael Kocáb, vrchní velitel Střední skupiny vojsk Sovětské armády genpor. Eduard Vorobjov a s kamerou Vojta Dukát, červen 1991, foto: Karel Cudlín

A měl by fotograf a kameraman vůbec litovat toho, že nějaký výjev nezachytil?
Vojta Dukát:
Musí, jinak může přestat fotit… 

Při pohledu na odjíždějící vlaky směrem k východní hranici se nabízí otázka, která byla současně i jedním z argumentů sovětské strany, proč odsun napřed vůbec nejde anebo se protáhne na bratru pět let. Ta vskutku nerudovská otázka zněla: „Kam s nimi?“. Sovětské velení prostě nemělo pro desítky tisíc mužů ve zbrani místo.

Odcházející vojáci Sovětské armády, červen 1991, foto: Karel Cudlín

V roce 2009 jsem se s Vojtou Dukátem pokusil vystopovat muže, jejichž tváře zaznamenala jeho videokamera. Naše tehdejší pátrání nemělo valného výsledku. Nicméně díky jedné zprávě soukromého badatele Pavla Šlégra jsme se přece něco dozvěděli. Na základě kódového označení polní pošty se údajně dá předpokládat, že některé útvary z Milovic byly přesunuty do oblasti Čeljabinsku a Čerbakulu, tedy nedaleko kazachstánské hranice. Archivář Ústředního vojenského archivu dr. Pavel Minařík upřesňuje, že útvary 15. gardové Mozyrské tankové divize, čítající na 11 tisíc vojáků, byly přesunuty do oblasti Přivolžsko-Uralského vojenského okruhu v Jekatěrinburgu. Více informací v tomto jeho článku.

Viděli ty fotografie někdy ti fotografovaní vojáci?
Karel Cudlín
: Minimálně. My jste jim tehdy občas nějakou fotku dali na památku a nebo jsme dostali od nich nějakou fotografii na památku, když nás vyfotili nějací vojáci. Ale já jsem potom vystavoval pár těch fotek někde na východě. Hlavně v Gruzii před asi třemi lety jsem měl dvě výstavy jenom toho odchodu, kde to zase nabylo jiný, politický význam.

Odcházející vojáci Sovětské armády, červen 1991, foto: Karel Cudlín

Měl jste někdy kontakt s těmi vojáky, které jste fotografoval? Víte, kam třeba šli?
Karel Cudlín:
Strašně málo. My jsme tam (do bývalého Sovětského svazu, pozn. red.) jeli potom v srpnu, když odešla vojska, ale to byl zrovna puč a my jsme začali jezdit jenom na Ukrajinu. Nějaké adresy jsme měli, ale bohužel se to nikdy nenaplnilo. Bylo by to strašně zajímavé, potkat ty lidi po třiceti letech. Jestli se naplnily jejich ideály, co vlastně dělají, jak se mají? Protože to nebyli jen ruští vojáci, to byli vojáci z celého Sovětského svazu, počínaje Pribaltikou a konče někde Gruzií a vším možným.

Na čem teď pracujete, co chystáte dalšího?
Karel Cudlín:
Mám teď rozdělané nějaké knihy, ale jak byl covid, tak se všechno zbrzdilo. Děláme na knize s panem Palánem, teď dělám pro Česko-německý fond. Chtěl bych dokončit, ale to se musí zase otevřít možnost cestování, knížku a větší výstavu o Izraeli, ale to je zatím nemožné.

Odcházející sovětští vojáci, 1991, foto: Karel Cudlín

A Vojta Dukát? Odsun Sovětské armády tvoří v jeho dokumentární tvorbě jen pouhý zlomek. Práce se stárnoucím magnetickým videozáznamem je náročná na čas, vůli i techniku. Vojta Dukát sám svůj videozáznam (který bude ke zhlédnutí v galerii 400 ASA) označuje jen jako „hrubý sestřih videozáznamu o odchodu jednotek sovětské armády z Milovic v roce 1991“ či jako jakýsi „trailer“.

Dle mého názoru a názoru mnoha odborníků v oblasti historie a teorie fotografie jde o zcela ojedinělé a autorsky ucelené dílo s jasným rukopisem. Co však většina z nich neví, je fakt, že v jistém smyslu slova opravdu jde o „pouhý náhled“ do zhruba 35 hodin videomateriálu, který tehdy vznikl, avšak nebyl dosud zpracován! A proto následuje otázka:

Co bylo během těch třiceti let nejsložitější při zpracování natočeného materiálu?
Vojta Dukát:
Bylo a co dosud je! Najít pásky (S-VHS pozn. red.), sehnat technika JVC profi S-VHS přehrávačů BSR 822, které mi kdysi z Londýna dovezl můj kamarád Aleš Vašíček, zachránit materiál digitalizací a podívat se na to, co se s tím dá dělat…

Pozůstatky pobytu sovětských vojsk na našem území postupně mizí. Na bývalé tankové střelnici v Milovicích se pasou divocí zubři a zdevastovaná příroda na dalších místech bývalých sovětských základen se opět vrací do normálu. Jistým „pomníkem“ první poloviny roku 1991 může být i narůžovo natřený tank číslo 23, kterému tuto jeho kamufláž dal v noci z 27. na 28. dubna 1991 tehdejší student, dnes světoznámý umělec David Černý. Tank je dnes ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. 

Kdysi měl symbolizovat příjezd 1. ukrajinského frontu a osvobození Prahy Rudou armádou 9. května 1945. Po invazi v roce 1968 se říkalo, že číslo „23“ na jeho pancíři znamená: „Za 23 let budeme zpět!“ Málokdo se ale tehdy odvážil hádat, že bude znamenat i něco jiného, že předpoví dobu sovětské přítomnosti na našem území.

Jakou technikou Sovětská armáda na našem území disponovala a co je na ní z dnešního pohledu zajímavého? Na to se můžete těšit v článcích, které k výročí třiceti let od odsunu sovětských vojsk z ČSFR redakce Technet.cz připravuje v příštích dnech.

Malý autobus Družba pro Střední skupinu vojsk navrhla Karosa

Prototyp autobusu Karosa na podvozku GAZ-66

V bohatém portfoliu autobusů zrozených ve Vysokém Mýtě se krčí i jeden výtvor krásou příliš...

OBRAZEM: Zajímavá technika Sovětské armády. Měla horší raketomety než ČSLA

Obojživelné vozidlo LuAZ-967 bylo vyvinuté na požadavek výsadkových sil, pro...

Zbraně dělostřelecké, protiletadlové a ženijní si prohlédneme ve druhém dílu fotogalerie věnované...

OBRAZEM: Sovětská okupační technika v ČSSR, kterou naše armáda neměla

ZSU-57-2 byl protiletadlový tank, který ČSLA nezavedla do výzbroje, protože byl...

Během invaze do Československa v srpnu 1968 a v období pobytu Střední skupiny vojsk se na našem...

NÁZOR: Běž domů, Ivane, aneb teď máme suverenitu?

Kosygin a Černík při podpisu Smlouvy o pobytu vojsk

Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, běž domů, Ivane, tady tě holky nemilujou. Běž domů, Ivane, čeká tě...

Řvali na mě jako na psa, vzpomíná Kocáb na odsun sovětských vojsk

V soukromém archivu Michaela Kocába se našel dokument od odchodu sovětské armády z Československa.

Teprve nedávný úklid v archivu hudebníka Michaela Kocába vynesl na světlo dlouho neviděný cenný...

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 45 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Velký železniční KVÍZ: Máte-li dost páry, zkuste vytřít zrak Sheldonovi

v diskusi je 5 příspěvků

23. března 2024

Projeďte se aktivně historií železniční dopravy, ve světě i doma. Čekají na vás otázky rozmanité, z...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi jsou 3 příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi je 5 příspěvků

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...