„Nabídku rychlého občerstvení z McDonald’s a KFC znám dokonale,“ žertuje nad složením odpadků.
Třiapadesátiletý Ivo Háger má podlahářskou firmu, sportuje, vede komisi v olomoucké části Slavonín. Mohl by si říct, že nemá čas, ale smetí v jeho okolí ho trápí.
„Ve Slavoníně žiju dvanáct let. Je tu pěkně. Mám rád pořádek a vadí mi, že si to sami likvidujeme,“ říká, co ho motivuje, aby po ostatních uklízel.
Jeho pravidelná trasa měří asi tři kilometry, venku většinou stráví dvě tři hodiny. Zolovou ulicí vedoucí ven z města dojde k polňačce nad Olomoucí, místu se říká Zadní díly.
„Z 90 procent sem jezdí lidé auty. Milenci, mlaďoši… Už tu na okraji pole vznikla i parkovací místa. Lidé zde konzumují kdeco a odpadky pak hodí na zem, i když vzít je s sebou a někde je vyhodit do popelnice je minutová záležitost,“ popisuje předseda městské části.
Poděkování sousedů potěší
Domluvil se proto s městskými technickými službami, aby na místo daly dva koše. K tomu, co sesbírá cestou, tak přidává i jejich obsah. Někdy nese zpátky domů na rameni pytel jeden, jindy dva. Když jich je zrovna víc, vezme firemní dodávku.
Jednou za čtrnáct dní je pak při pravidelném svozu odvezou popeláři. Když se nahromadí, dává je do garáže, aby nemusel mít odpad před domem.
„Manželka to nenesla úplně s nadšením,“ usmívá se. Žena ho ovšem podporuje a byla to právě ona, kdo ho navrhl na cenu veřejnosti v oblasti životního prostředí, kterou vyhlásil Olomoucký kraj.
„Byl jsem zaskočený. Nedělám to kvůli oceňování,“ říká. Když mu ovšem poděkoval někdo ze sousedů nebo jednou cyklisté, neskrývá, že mu to udělalo radost.
„Mnohdy, když to vysbírávám, jsou na polní cestě lidé v autech, maximálně vytáhnou okénko a dělají, že poslouchají rádio,“ popisuje.
Čistota amerických národních parků nadchla
Kelímky, plastové lahve, všemožné obaly, někdy stavební odpad a další věci odnáší, aby se na místě nehromadily. Z jiných míst v okolí má zkušenost, že to jen posiluje vznik černých skládek, z nichž několik už se Slavonínskými zlikvidovali. Snaží se proto domluvit větší popelnici a zatím neúspěšně vyjednává také zákaz vjezdu. Přemýšlel i o cedulích.
„Chování těch lidí je smutné,“ pronese při pohledu na panorama Olomouce, před kterým se rýsuje přetékající koš a část odpadků je rozfoukaná po poli. Nezní ale zkroušeně.
„Vedl jsem skautský oddíl, jezdíme do přírody, mám to v sobě odmala. Když jsme někde byli, vždy byla zažitá věc, že po sobě nezanecháváme stopy, ohniště ani odpad,“ vzpomíná.
Oceňuje, jak pořadatelé olomouckého půlmaratonu, který v půlce srpna běžel, dokázali už během závodu rychle uklízet ulice. S nadšením také líčí čistotu v amerických národních parcích, kam se podíval před dvěma lety.
„Pak jsem se vrátil, viděl tu spoušť tady a stala se z toho pravidelnost. Řešení nemám, je to o přístupu lidí, uvědomění si, že nejsme na světě jediní a jsme tu zkrátka chvilku, a když po sobě necháme tohle, bude to zlé,“ zmiňuje a zřejmě už nemá na mysli jen svou pravidelnou víkendovou trasu.
