Josef Urban vedl sedmnáct let na průmyslovce praxe studentů. „Za více než 30 let se školství měnilo, ne vždy k lepšímu. Změny často ovlivnily i zájem dětí o obory. Zájem vyplývá z pohledu společnosti na jednotlivé obory. Před více než dvaceti lety jsme viděli, jak ve Francii i jinde na Západě je přebytek vysokoškolsky vzdělaných intelektuálů, pro které stát nemá uplatnění. Řemeslníky a techniky by ale platili zlatem,“ řekl oceněný umělec.
Nepoučili jsme se, proto je dnes v zemi podobná situace, upozornil Urban. „Slovo práce není in a do nově otevřených tříd na gymnáziích se nahrnuli i žáci, kteří dříve směřovali na maturitní obory technických škol, i když jejich známky tomu neodpovídaly. Museli jsme ale demokraticky dát šanci všem, aby mohli dělat školu podle přání svého nebo rodičů. Na technické školy tedy začalo chodit více žáků, kteří, kdyby šli na učiliště, byli by dobrými řemeslníky,“ tvrdí.
Jsem přesvědčený, že k dobré pedagogické práci musí mít člověk vrozené předpoklady. Učitel musí být srdcem herec. Musí vytvořit představení, ze kterého si žáci bez námahy sami vezmou poučení
Josef Urban, učitel roku
„Z učebních oborů skoro zmizeli tahouni, kteří byli bystří a zvládali řemeslo. Je to vidět na třídě, kterou jsem měl před dvaceti lety. Byli vyučení v oboru, někteří si dodělali maturitu. Z šestnácti žáků jsou dnes tři inženýři. Dva zůstali v oboru, pracovali pod zahraniční firmou a teď v Německu. Jeden má doktorát na ČVUT v oboru letecké motory, má firmu a učí na vysoké škole. I takoví lidé chodili na učiliště,“ dodal.
A dnes je tomu jak?
Takové žáky bohužel technické školy postrádají. V posledních dvou letech se situace trochu zlepšila, rodiče asi dostávají rozum. Už nechtějí pro své dítě jen teplé místečko, které ho nebaví, protože je často nad jeho síly. A žáci, když se učí a připravují na to, čím užitečným se budou živit, tak z toho musí mít dobrý pocit. Že stíhají a baví je to. Jinak se všichni trápí a výsledek za moc nestojí. A to je škoda pro všechny.
Na Učitele roku Olomouckého kraje vás nominoval bývalý student. To muselo potěšit, že?
Ocenění mě potěšilo, zvlášť od bývalého studenta, kterého jsem učil před dvaceti lety. Titulem se ale nijak zvlášť nepyšním. Je to vyjádření státu, který má na starosti školství, že jsem práci nedělal úplně špatně. Takových, jako jsem já, kteří se ještě nenechali přesvědčit, že jsou úředníci, jsou ale stovky. Učit se nedá kvůli penězům nebo ocenění. Pokud lidé necítí lásku ke své profesi, je to vždy špatně. Při práci s lidmi je to ale nezbytné. Měl jsem to štěstí, že jsem poznal, co by mě bavilo, a i přes různé překážky jsem se k tomu dostal. Bylo to mé deváté zaměstnání a konečně to správné.
Josef UrbanNarodil se 30. května 1957 v Novém Městě na Moravě, dětství prožil v Jimramově. Od roku 1982 bydlí v Hustopečích nad Bečvou. Vyučil se lesním dělníkem, odmaturoval na dřevařské průmyslovce v Hranicích, získal i výuční list v oboru truhlář a studoval pedagogiku v Olomouci. Na Střední průmyslové škole v Hranicích učil na maturitním oboru Nábytkářství a dřevařství 31 let, z toho 17 let jako vedoucí práce. Nyní učí již jen příležitostně. |
Nenechat se přesvědčit, že jste úředníkem… Co tím myslíte?
Důležité bylo, že jsem od vedení školy dostal šanci dělat to po svém, jak jsem to cítil, a papírování jsem ošidil na nejnižší možnou míru. Přesto jsem často měl obavu, jestli to dělám dost dobře, aby se žáci co nejvíce naučili. Říkal jsem jim, že je mám rád, a proto na ně budu přísný jako na své děti, aby se něco naučili. Že kdybych je rád neměl, tak je nechám být a nebudu po nich nic chtít. Museli ale cítit jistotu, že to není zbytečné, že je opravdu dovedu tam, kam jsem slíbil.
Inspirují i vás žáci?
Inspirace od žáků je pro mě veliká. Je mojí povinností zjistit, kam směřují, co je zajímá, a podle toho se snažit jim přichystat poznávání tak, aby jim to bylo blízké. Jinak by to nepřijali a násilí se v mysli uloží jako násilí, ne jako příjemný podnět poznávání. Velká energie je v tom, čím oni žijí. Jsou mladí, neopotřebovaní, s ideály, a to hodně nabíjí. Člověk má pocit, že pomaleji stárne, pokud vůbec stárne. Zažil jsem, o čem se baví mezi prací starší lidé a co řeší za problémy. To u žáků nehrozí, ti řeší něco zcela jiného a je v podstatě příjemné jejich některé starosti sdílet.
Našel jste recept na to, aby se i studentům bez zájmu obor zalíbil?
Nejprve jsem zjistil, jaké kdo má předpoklady. Obětoval jsem jednu hodinu a nechal žáky, aby si sami navrhli a vyrobili něco pro sebe. Cokoliv. Pro většinu to bylo nezvyklé, reagovali různě, ale všichni ukázali svoji podstatu. Někteří imitovali, hráli si s telefonem, jiní byli nesví, ale něco zkusili, pár se jich přišlo zeptat a bystří to vzali jako příležitost. To byly osobnosti, které chtěly jít kupředu. Bylo třeba je jen nasměrovat a pomáhat vhodnými radami. Ostatním jsem musel ukázat, že cesta, kterou nabízím, je i pro ně ta nejlepší. Každému to trvalo jinak, než chtěli jít sami kupředu.
Jak velkou roli hraje pochvala?
Obrovskou! Všichni chtějí být za snahu pochváleni. Nechtějí být zase dehonestováni, že neví nebo neumí. To znají, postaví se proti tomu s odporem a udělají jen to, co se po nich chce. To je nucení, ne učení. Zjistil jsem, že pokud je nemám za co pochválit, je to jen a jen moje vina. Špatně jsem nastavil laťku. Chyby ale dělají při učení všichni. Je třeba povzbudit a poradit, aby chyba nevznikla. Jakmile to zkusili a rada fungovala, bylo vyhráno. Věděli, jak si pro pochvalu, pro ten pocit, že jsou dobří, dojít. Pokud při tom cítí, a oni to vycítí, že to dělám pro ně a s láskou k nim, jde to samo. Rád jsem jim dopřál radost, že to udělali lépe než já. Někdy i plánovitě jsem udělal chybu a čekal. Samozřejmě se ozvali ti lepší a moje poděkování pro ně bylo mnohem více než dvě ředitelské pochvaly nebo známka.
Kdybyste se měl pochválit vy sám, za co by to bylo?
Asi před dvaceti roky jsme s kolegyní zjistili, že žáci na základní škole nemají dílny. Proto jsme zvali osmé a deváté třídy k nám do dílen a nechali je pracovat se dřevem. Hodně jich pak k nám na školu přišlo studovat. Těší mne, že to stále pokračuje, i na jiných školách a oborech.
Jaký by učitel měl být?
Jsem přesvědčený, že k dobré pedagogické práci musí mít člověk vrozené předpoklady. Učitel musí být srdcem herec. Musí vytvořit představení, ze kterého si žáci bez námahy sami vezmou poučení. Musí reagovat v přesně danou chvíli vhodnou replikou, aby vše udržel v napětí a chodu, a na konci hodiny mít pocit: Dnes jsem je dostal! Zaujal, uchvátil a bez násilí dostal tam, kam jsem zamýšlel. Nejde zaujmout na sto procent všechny. Každý je jiný a má právo nesdílet stejné hodnoty. Žákům to je třeba jasně říct, že mají stejnou hodnotu. Že nikdo není horší ani lepší. Jen jsou jiní a mají plné právo vybrat si svoji cestu a způsob, jak po ní jít. Respektovat tuto jejich svobodu a dopřát jim i odpovědnost. Učení je proto improvizace v připraveném rámci, kde každou vteřinu se může vše změnit a učitel musí udržet tah na branku.
Pak se vám učilo dobře?
Učilo se mi dobře hlavně proto, že jsem mohl s láskou seznamovat žáky s nejkrásnějším materiálem, kterým je pro mne dřevo. Učit všechny, že stejně jako oni jsou každý jiný, ale nikdo není horší ani lepší, tak i různá dřeva mají jen různé vlastnosti. Lepší nebo horší a záleží na nich, aby tyto vlastnosti vhodně využili. V tom mi hodně pomáhal i můj koníček, kterým se stalo řezbářství. Nerad přesně kopíruji skutečnost, spíše se snažím využít krásy už ve dřevě ukryté. Odkrýt ten příběh stromu, naznačený kresbou, suky, barvou tak, aby byl čitelný i pro ostatní. Aby dřevo dál sloužilo i těšilo. Snažil jsem se žákům předat toto vidění dřeva a u několika se mi to i podařilo.
Vytvořil jste i řadu děl, která můžeme v ulicích měst obdivovat.
Po nesmělých začátcích jsem měl několik výstav, řezby mám rozeseté různě u nás i po světě, nejdále snad v Kalifornii. Z větších prací jsem dělal dvě čtyřmetrové venkovní sochy ze staletých dubů. Socha nazvaná Bečva stojí u ZŠ v Hustopečích a druhá nazvaná Brouček na náměstí v Jimramově, rodišti mém, Jana Karafiáta a bratří Mrštíků, jak s oblibou udávám.
Jste autorem i betlému v Hustopečích. Na něm pracujete od roku 2016, každý rok přidáváte další postavy. Už je hotový?
Zbývá mi ještě jedna selka a dvě ovečky, které bych rád dodělal letos, aby mi nestáli smutně ve stodole. Jsem rád, že mi bylo dáno vyřezat dost věcí, a doufám, že ještě nějakou sílu budu mít.
Vyrobil jste i misky pro poslední dva české prezidenty.
Jednu panu Klausovi při návštěvě Hustopečí nad Bečvou. Byla to miska z ořechové kořenice ve tvaru republiky s řezbou Pražského hradu v Čechách a hustopečského zámku na Moravě. Zajímavostí je, že asi po deseti letech si zakoupila přes internet misku ze zbylé části dřeva paní Špidlová pro manžela, bývalého premiéra, k narozeninám. Druhá miska byla pro pana Zemana, když navštívil naši školu. Přál si svatební koláčky, tak aby je bylo na co dát.
Na co jste nejvíce pyšný?
Nejvíc mě asi těší, když můžu přímo komunikovat s dětmi i dospělými, ukázat jim krásu dřeva a pomoci jim, aby si dokázali, že jsou dobří, když si sami něco vytvoří.
