Mladá autorka, studentka Univerzity Palackého v Olomouci, chtěla podle svých slov poukázat na lidskou posedlost vzhledem a přehlížení osobnosti. „Každý světu ukazuje jen to nejlepší, nikdo realitu,“ říká.
Proč jste si zvolila zrovna fitness scénu a kategorii bikini fitness?
Fitness sama cvičím, ale do bikini fitness jsem nikdy nešla. Tohle téma mě napadlo hlavně kvůli rozvoji kulturistiky, především ženské. Za poslední roky se hodně zpopularizovala. Každá slečna, která začne cvičit, jde hned druhý rok na závody. Tyto holky jsou jedna jak druhá a těžko se mezi nimi rozlišuje. Je to jako na výrobním páse. Jejich počet způsobuje, že se z nich stává takový nový ideál krásy.
Z vašich slov a fotek cítím obdiv, že se tyto sportovkyně dokážou dostat do takové formy, ale zároveň i snahu ukázat, že takový vzhled není obvyklý a přirozený pro většinu. Je to tak?
Máte pravdu. Není to určitě jednoduché, dostat se na tak vysokou úroveň. Všechny tři modelky jsou příkladem vrcholového sportu, dvě z nich se dokonce loni účastnily i mistrovství světa. Takhle opravdu nevypadá každá, a pokud ano, je za tím hodně času a dřiny.
Jsou ochotné udělat úplně všechno. Každý den přizpůsobí sportu.
Co všechno jsou sportovkyně ochotné vzhledu obětovat?
Se zdravím už vrcholová úroveň bohužel nemá nic moc společného. Ženy často v závodní přípravě přicházejí o menstruaci, mívají stavy úzkosti, deprese, pocity, že nejsou dost dobré. Hlavně před závody se hodně poměřují. Jak vypadají ostatní závodnice, jak budou vyhlížet na pódiu. Jsou ochotné udělat úplně všechno. Každý den přizpůsobí sportu. Nemůžou jít jen tak večer na párty, protože prioritou je spánek, regenerace, cvičení a hlavně jídlo. Často si ho i časují, aby přesně věděly, kdy a co budou jíst. O tom, že vše mají na gram přesně, ani nemluvím. To je samozřejmost. Minimálně v závodní přípravě, kdy dieta trvá od dvou měsíců až po celý rok. Potřebují se dostat na co nejmenší procento tuku v těle, ale zároveň neztratit žádné svaly.
Objevují se v bikini fitness i zakázané látky nebo třeba plastiky?
Plastiky jsou časté, především umělá prsa. Tím, že sportovkyně ztrácejí velké množství tělesného tuku, přicházejí o ňadra. Je to sport zaměřený na fyzickou dokonalost, a poprsí tak hraje velkou roli. Ani jedna z mých modelek umělá prsa nemá, ale časem by si je všechny pořídit chtěly. Vnímají to jako něco, co jim na soutěžích přidá body. Co se týče zakázaných látek, existují soutěže, kde se nehlídají, takže některé slečny je samozřejmě používají. Ale jsou také soutěže s namátkovými kontrolami a tam už si to málokdo dovolí.
Co bylo tedy vaším hlavním záměrem? Ukázat kontrast mezi strojenou, napjatou pózou v ateliéru a uvolněnou v domácím prostředí?
Je to tak. Bez fotky v domácím interiéru bychom úplně neviděli do jejich soukromí. Chtěla jsem zdůraznit, jak je společnost zaměřená na fyzickou dokonalost a často pak zapomíná na osobnost sportovce. Že je to taky jen člověk, co má city a žije v rámci možností normální život.
Setkáváte se často s tím, že lidé jsou posedlí vzhledem?
Ano, může za to nová doba a sociální sítě. Lidé tam zveřejňují jenom to dobré, jak vypadají, jak se cítí, že nemají žádné strasti ani starosti. Každý má tendenci to sledovat a říkat si: „Ona vypadá líp. Nejsem dost dobrá.“ Lidé se pak srovnávají. Může za to i kulturistika, která tu donedávna nebyla. Především ta ženská, jež přišla ještě později. Až v tomto století se sport začal dělat pro vizuálno.
Studentka Univerzity Palackého v Olomouci Nikol Macoszková se svým cyklem fotografií Kult těla zaujala i poroty mezinárodních soutěží.
Sama se fitness věnujete. Zvolila jste téma i proto, že jste efekty srovnávání viděla na sobě?
Určitě. Je pravda, že to hodně svádí. Když do toho jde člověk trochu hlouběji, už se nesrovnává s „normálními“ lidmi, ale se sportovci. Pak jeho sebevědomí klesá. I to je jeden z důvodů, proč do vrcholové kulturistiky nemířím. Vím, co to stojí. I po zdravotní stránce. Například poruchy příjmu potravy je téma, které ve škole na výchově ke zdraví hodně řešíme a má s tímto sportem velkou spojitost. Holky často trpí anorexií, bulimií, a přitom to ani nemusí být tolik vidět.
Změnilo se u vás tímto dílem vnímání vašeho vlastního těla?
Asi ne. Vím, že takhle vypadat nebudu, a ani to není mým cílem. Nejsem schopná a ani nechci tolik obětovat. Spíš jsem to chtěla ukázat dalším. Lidé si totiž málokdy uvědomují, jakou dřinu takový vzhled obnáší. Jaké to má dopady. Tyto ženy jsou vnímány hodně povrchně.
Znala jste modelky osobně?
Ano. Některé jen od vidění ve fitku, kam chodím cvičit. S jednou se dokonce znám už delší dobu ze školních let. Fotila jsem lidi, o kterých už alespoň něco vím. O to bližší pro mě téma bylo.
Jak se na váš nápad tvářily? Musela jste je přesvědčovat?
Ne, byly nadšené, že se mohou nechat vyfotit těsně před závody v nejlepší formě. Dlouho tvrdě makají a chtějí, aby to někdo viděl. Jako první jsem jim řekla, že budou mít fotky z ateliéru v soutěžní póze, ale pak jsem dodala, že je budu fotit i doma, protože tam potřebuji nějaký kontrast. Nad tím jen mávly rukou a byly s tím v pohodě.
Předpokládám, že soutěžní póza pro ně byla poměrně přirozená.
Rozhodně, jsou to přesně předepsané pózy, které mají na soutěžích. Akorát chybí úsměv. Ten je na soutěžích často hodně hraný. Jsou totiž nucené smát se až nepřirozeně, protože na lepší výsledek potřebují co nejvíce zářit. U fotek jsem nechtěla, aby se smály. Působí tak přirozeněji.
Studenti fotili nedokonalosti lidského těla i barvení jídla, snímky vystavili |
A co pózování doma?
Na nesoutěžní pózování tolik zvyklé nejsou. Ale zaujalo mě, že i na domácích fotkách jsou si mezi sebou velmi podobné. Všechny tři mají velké postele, podobný interiér, v okolí mají uklizeno, mají i podobné oblečení – šedé tepláky či legíny, černá trička s dlouhým rukávem.
Jaké mají vaše modelky povolání? Nebo ještě studují?
Zuzana studuje fakultu tělesné kultury v Olomouci, kde teď úspěšně obhájila bakalářskou práci. K tomu pracuje ve fitness centru. Janka podniká se svým otcem v rodinné firmě a ještě u toho studuje dálkově na Ostravské univerzitě. Monika momentálně pracuje jako servírka, ale chtěla by se stát trenérkou.
Navázaly jste spolu i nějaký bližší vztah?
Určitě jsme se víc poznaly. S jednou z nich udržuji kontakt i na další focení, pomáhá mi s navazující diplomovou prací. Svou roli sehrálo, že jsme se trochu znaly. Kdybych byla úplně cizí člověk, tak se mi asi jen těžko otevřou.
Čím jste dokázala poroty okouzlit, aby vás vybraly do finále Slovak Press Photo a jako vítěze Canon Junior Award na Czech Press Photo?
Veškeré kategorie byly plné fotek z války na Ukrajině nebo požáru v Českém Švýcarsku. Myslím, že porotcům tam chybělo něco, co by to trochu rozbilo. Téma, které je také současným problémem, ale z jiné oblasti. Dalším důvodem může být skutečnost, že se tomuto tématu nikdo podobným stylem nevěnoval.
