Z padesátikilometrové tratě jsem ještě neujel ani metr a už teď vím, že to bude minimálně dvakrát tak těžší boj, než jsem původně počítal. Na sobotním startu cyklistického závodu Bobr Bike v Litovli mi při vzpomínce na noční bouřku táhnou hlavou neveselé myšlenky. "Tam bude bahna," říkám si v duchu a představuji si, jak se mi hroudy zeminy z polních cest za chvíli nalepí na kola.
Účastník závodu Bobr Bike v Litovli čistí převody od všudypřítomného bahna.
Rozhlížím se po dalších 212 závodnících, mezi nimiž jsou i juniorští mistři Evropy a mistři světa v raftingu, a hodnotím svoje šance. Přípravě jsem moc nedal. Deset delších vyjížděk za posledních čtrnáct dní mě na krále devátého ročníku tohoto závodu, jenž je zároveň neoficiálním mistrovstvím vodáků na horských kolech, zřejmě nepasují. "Ale to ani není můj cíl. Hlavně to v pořádku dojet a netrápit se," míhá se mi hlavou. Myšlenku přetrhne startovní výstřel. Vyrážíme.
Drtím bahno mezi zuby
Po pohodové chvilce na asfaltu najíždím na polní cestu. Úplně rozbahněnou. Šlapání je rázem o dost těžší, pochvaluji si ale svoje kotoučové brzdy. Ten, kdo má klasické véčkové, je bez šancí. Hroudy bahna mu kolo zadřou. I já mám však co dělat.
Další závodníci se zkouší bahnu vyhnout a jet přímo po poli, na kterém po žních zůstalo jenom strniště. "Bude to tam pevnější? Že bych se přidal?" "Nejezděte tam, nejezděte tam," ozve se zezadu. Pro některé však pozdě. Na kolech teď mají kromě bahna nalepené také zbytky slámy. Sesedají a čistí. Drtím bahno mezi zuby a deru se dál. Myšlenky přitom upínám k přehazovačce. Přede mnou je první větší výšlap, kopec Rampach, a já si nejsem vůbec jist, zda mi tam skočí lehčí převod.
Nedaří se, bahno přehazovačku úplně zaneslo. Sesedám z kola a tlačím jej do svahu. Závod je pro mě rázem dvakrát tak těžší. Alespoň v tom nejsem sám, co do nánosů bahna jsme si všichni rovni. Máme ho úplně všude.
Na sjezd z Rampachu se vždy těším, ať už kvůli rozhledu, či šanci na předjetí ostatních.
Kazí mi to zase bahno. Nejjistější je teď držet se pořád v jedné, ostatními vyjeté stopě. Kdo ve snaze o předjetí vybočí, riskuje, že zapadne. Vidím první pády. "To se mi nesmí stát, to se mi nesmí stát," opakuji si stále dokola. Buší mi ve spáncích, stejně jako ostatní kličkuji a hledám pevnější místa, kudy bych se dostal před soupeře.
Boj vzdalo 19 bikerů
Trápení s bahnem má svůj konec zhruba v polovině závodu při nájezdu na silnici u obce Luká. Ode všech tu na asfaltu odletují hroudy. Začínámi fungovat přehazovačka, což ocením na posledním výšlapu k obci Kadeřín. Teď už neseskakuje skoro nikdo, i ostatní jsou o hroudy zeminy lehčí.
Začínám si více uvědomovat, že závodím. "Nikdo mě nesmí předjet," prolétne mi hlavou. Dávám do toho všechno. Neotřesitelně si jedu pro své 146. místo. Na prvního Radka Svěntého jsem ztratil téměř hodinu a deset minut. Devatenáct lidí nedojelo.
