Pomníček Na Srdéčku na rozcestí u Ludmírova, který připomíná oběti z konce války. Že byly zbytečné, protože je způsobil omyl, už nezmiňuje.

Pomníček Na Srdéčku na rozcestí u Ludmírova, který připomíná oběti z konce války. Že byly zbytečné, protože je způsobil omyl, už nezmiňuje. | foto: Luděk Peřina, MAFRA

Mstě nacistů lidé unikli, kvůli omylu však zabíjely bomby osvoboditelů

  • 29
Na 6. květen 1945 stanovil velitel německé posádky v Ludmírově na Prostějovsku veřejnou popravu deseti mužů z tamní části Dětkovice jako trest za vojáka zabitého partyzány. Nakonec na ni nedošlo. Přesto tam ale lidé umírali, zabily je kvůli omylu bomby osvoboditelů.

Vše začalo 5. května 1945, kdy se z polní nemocnice v Ludmírově vracel do sousedních Kladek zraněný německý voják. Po čtvrté hodině odpoledne se v lese v místě zvaném Boří u Dětkovic posadil, že si odpočine. Zezadu ho ale přepadl partyzán, uškrtil ho a zohavil.

Dětkovice okamžitě obehnala jednotka SS a podle stanného práva vybrala za jednoho Němce deset mužů k popravě. Držela je ve stodole přímo v obci.

„Uprchnout se podařilo akorát Janu Sedláčkovi. Mezi zadrženými byl i můj bratranec. Jan Kuchař nabízel Němcům svůj život za svého syna. Veřejná poprava byla stanovena na šestého května,“ popisuje události bývalý kronikář Jaroslav Petr z Ludmírova. V květnu roku 1945 mu bylo devatenáct let.

„Poslední měsíce války byly nejkrutější,“ vzpomíná kronikář. V okolí tehdy působily dvě partyzánské skupiny, Bělá u Kladek a Jermak na Bouzovsku.

Kroniky například zaznamenaly událost, kdy dva partyzáni z Jermaku chtěli z okna jedné usedlosti střílet na opravnu aut, kterou si Němci v Ludmírově zřídili. Až hospodář Cyril Navrátil si musel stoupnout do okna a vlastním tělem střelbě zabránit. Dva muži by proti silné a nervózní německé posádce samozřejmě nic nezmohli. Byla by to jen zbytečná přestřelka a tragédie.

Ohlášenou popravu odložili i díky ulovení srnce

Čtvrtého května partyzáni ze skupiny Bělá zastřelili u nedalekého Hvozdu Němce, který vezl seno. Celý Ludmírov vzápětí obsadilo komando SS, ale ve vsi ani v okolí nikoho nenašlo.

„Vesnice byla ve velkém strachu. Fronta se blížila, opravna skončila, ale část Němců zůstala. Přicházely zprávy o Pražském povstání a obléhání Berlína. V obci vypadl proud,“ říká Jaroslav Petr.

Následující den přišlo zabití zraněného vojáka u Dětkovic. Němci začali partyzány v okolních lesích hledat ještě usilovněji. Nikoho nenašli, ale náhodou trefili srnce, a tak měli večer srnčí pochoutku. Ohlášenou popravu deseti mužů naštěstí o den odložili.

Za zatčené se mezitím celý Ludmírov přimlouval a sedmého května ráno se velitele podařilo natolik obměkčit, že zadržené propustil. Ostatně fronta již byla za humny.

„Ten Němec nemohl na ruku a zabít zraněného, to tehdy všichni odsoudili. To je jisté,“ konstatuje kronikář.

Sověti mysleli, že trasu drží Němci. A stříleli do svých řad

Ani tím však strádání místních lidí z Ludmírova neskončilo. Sovětská vojska do Ludmírova dorazila devátého května ve tři čtvrtě na jednu odpoledne. Bohužel i v tento den zde umírali lidé.

Cestu směrem na Kladky totiž konvoj zablokoval a Ludmírov se ucpal vojskem. Sovětské velení si zřejmě myslelo, že trasu drží Němci, a tak na ně poslalo tři letadla, která začala bombardovat Ludmírov a okolí.

Podle záznamů v dobových kronikách kompletně shořelo humno číslo 22 a zásah dostal i dům číslo 85. Zemřeli tři občané Ludmírova, jeden Němec a asi deset sovětských vojáků. Na místě kromě toho zůstaly desítky raněných. Celou událost dodnes připomíná pomníček nedaleko Ludmírova v místě zvaném Na Srdéčku. O tom, že šlo o omyl, na něm není ani slovo.

Kronikář Jaroslav Petr si mimo jiné dobře vzpomíná i na první svobodnou noc po mnoha letech války a německé okupace.

„Od devíti do půlnoci jsem měl hlídku s Jaroslavem Vařekou a Františkem Vychodilem. Tuto noc ale žádný hospodář nespal, ženy a děvčata byly poschovávané. K půlnoci přispěchal Josef Vyroubal z čísla 86, že u nich dva opilí sovětští poddůstojníci chtějí střílet, jestli ze zamčené komory nepustí ven svou švagrovou,“ popisuje Petr.

Nakonec musel zasáhnout až vyšší důstojník z velitelovy skupiny, když opilcům pohrozil, že jim sebere zbraně, pokud nepřestanou vyvádět.

Strach z osvoboditelů nebyl výjimečný, vojáci ztratili zábrany

Pohnuté okamžiky z konce války nejsou podle historiků výjimečné.

„Dnes už můžeme mluvit o tom, že sovětští vojáci nebyli vždy dokonalí. Ve válce se navíc nikdo nechová normálně. Vojáci byli otupělí, daleko a dlouho od domova a měli za sebou prožité hrůzy. To samozřejmě nikoho neomlouvá, ale dá se to pochopit. Od toho tam byli velitelé, aby zasáhli,“ vysvětlila historička z prostějovského muzea Marie Dokoupilová.

Podobný případ, že by Sověti omylem stříleli do vlastních lidí, jak se to stalo v Ludmírově, však v regionu znám není.

„Válka bohužel často přináší i takovéto události,“ poznamenal historik a bývalý ředitel archivu na Univerzitě Palackého v Olomouci Pavel Urbášek.