„Myslím, že hasičkou jsem musela být už v minulém životě. Takových bláznů je ale víc, bez nich by hasičský sport dávno zanikl,“ říká Marcela Vystrčilová.
Potěšilo vás ocenění, kterého se vám na konci roku 2019 dostalo?
Cena mi samozřejmě udělala radost, hlavně mě překvapilo, že se spolu s dalšími budu moct za odměnu podívat do USA. Přestože vím, že Američané dobrovolné hasiče nemají, doufám, že se dozvím víc o konceptu tamních neziskových organizací. Zkušenosti mám zatím s nejbližšími sousedy, Poláky, společně jsme už čtyřikrát pořádali dětské hasičské tábory. Do Ameriky si jedu pro další inspiraci.
Pamatujete si, kdy jste jako dobrovolná hasička začínala?
K hasičům mě přivedla maminka. Bylo to v Tučapech, kde jsem s rodiči bydlela, a bylo mi sedm let. Začala jsem chodit do kroužku mladých hasičů, nicméně v patnácti se ostatní děvčata rozutekla na střední školy, sbor se nedlouho poté rozpadl a nás přetáhli do SDH Dub nad Moravou, kde jsem pokračovala už jako dorostenka. Shodou okolností se tehdy vrátil z vojny můj budoucí manžel, který nás začal vést. Potkali jsme se kde jinde než v hasičárně. Od té doby jsme spolu.
Bylo tehdy běžné, aby se hasičskému sportu věnovaly holky?
Děvčat bylo tenkrát hrozně málo. Když jsme přijely někam na závody, ať jako dorostenky, nebo ženy, sklízely jsme největší aplaus – byly jsme jediné, takže jsme vyhrávaly. Nicméně byla velká zábava jezdit s chlapy po závodech. Užily jsme si spoustu legrace, poznaly spoustu míst a navázaly krásná přátelství, která nám vydržela dodnes.
Nikdy jste na hasiče nezanevřela? Třeba z nedostatku času?
Myslela jsem si, že na ně nebudu mít prostor, až budu na mateřské dovolené. Ale nakonec jsem vzala kočárek, zašla do dubské mateřské školy, domluvila se s paní ředitelkou a v odpoledních hodinách jsme tam začali docházet. Manžel vytvořil pro děti mininářadí, dětem jsme začali říkat Dráčci z Dubu a tak jsme s nimi začali pracovat už v přípravkovém věku. Kolem roku 2000 zažívaly hasičské kroužky rozmach po celé republice. V roce 2002, kdy se nám narodila druhá dcera, jsme měli přípravku i my v Dubu.
S dcerami už dva roky působíte v Klopotovicích na Prostějovsku. Co všechno vaše dobrovolnictví ve prospěch hasičů vlastně obnáší?
Za rok jsme objeli 32 závodů, z toho 24 s kategorií dorostu. K tomu jsme uspořádali 46 akcí – včetně stavění a kácení májky, vánočního stromečku nebo plesu.
Cena Křesadlo 2019Cena pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. To je cena Křesadlo. Každoročně ji přebírají lidé, kteří nezištně pomáhají druhým. V roce 2019 společnost Maltézská pomoc ocenila tyto dobrovolníky: |
Byly doby, kdy nebylo tak populární patřit k hasičům?
Řekla bych, že je to spíše o tom, že se dětem musí někdo věnovat, a o vašem osobním čase. Mám velké štěstí, že jsem potkala manžela, který je naladěný stejně jako já. Nejdřív děti vedl on, pak jsem je převzala já a on mi k tomu dělal řidiče a technickou podporu. Bez pomoci, jako obrousit spojku, připravit hadice, poměřit je, zkontrolovat a nachystat, by to vůbec nešlo.
Co všechno vlastně takový malý hasič musí umět?
Musí ovládat základy první pomoci – obvázat ruku, nohu, dát tlakový obvaz, zavolat pomoc. Zdá se to jako maličkost, ale mnozí se v krizové situaci zaleknou. Pro děti neustále chystáme nepřirozené situace, aby věděly, že si musí pomoct. Musí umět také základy topografie – pracovat s mapou a buzolou, orientovat se v terénu. Měly by také umět přežít v lese. Tohle všechno trénujeme mimo jiné na táboře, který pořádáme už dvacátým rokem.
V čem jsou hasičské tábory specifické?
Na táborech v Radíkově u Olomouce míváme asi sto dětí. Naším cílem je, aby byly dobré v hasičských disciplínách. Gró našich táborů je závěrečný branný závod všestrannosti. Průběžně během pobytu se děti učí jednotlivé části, na závěr je pak závod, který běžíme přesně podle pravidel. Skutečný branný závod se pak koná v říjnu. Naše děti ho v roce 2019 vyhrály, na což jsem hrozně pyšná.
Kolik vašich svěřenců pak v dospělosti vstupuje do sboru dobrovolných hasičů?
Kluky, co jsem vedla jako děti, najdete ve výjezdových jednotkách v Dubu nad Moravou, v Nenakonicích či Věrovanech. Sice se rozprchnou, ale přenáší získané zkušenosti do sboru, mají dobrý základ.
Váš muž je dodnes také aktivním hasičem?
Ano, patří k výjezdové skupině SDH Dub nad Moravou, a to už od osmnácti let. Jeho tatínek tam byl dokonce starostou hasičů.
Vidím, že hasičství máte v krvi...
Ano, u nás doma se všechno řídí podle hasičských závodů. Být hasičem je u nás zakódováno v genech.
Kde to hasiči umí s dětmi nejlíp?
Tam, kde to dělají srdcem a kde mají dostatečné finanční prostředky na to jezdit s dětmi na závody. Trénovat se dá od rána do večera, ale zkušenosti se sbírají až na soutěžích. Nám se díky dotacím státu a kraje, ale i finanční a technické podpoře rodičů daří objíždět závody často. Za posledních pět let jich bylo nejméně 150.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Ve funkci vedoucí mládeže asi to, že v roce 2005 jsem se poprvé dostala se svým svěřencem Michalem Kopkou do krajského kola, kde skončil na třetím místě. Obrovským úspěchem bylo i to, když se Romana Hradilová dostala na republiku, i když na ni kvůli dovolené nejela. A můj největší osobní úspěch je má dcera, která skončila v roce 2016 na mistrovství ČR ve výstupu na věž v kategorii dorostenek na pátém místě. S mými současnými dorostenkami jsme dvakrát byly druhé na krajské soutěži. Příští rok se nám doufám podaří všechno vyhrát a postoupit na mistrovství republiky, které bude v Zábřehu.
Trénujete a závodíte ještě i vy sama?
Loni jsem ještě běžela požární útok, ale měla jsem na dráze drobný úraz, tak už se tolik nezapojuji. Kde můžu, ráda pomůžu, i když už nemůžu... Děti ale trénuji tak, že jim vše ukazuji. Udělala jsem si trenérské i rozhodčí zkoušky, také ráda školím ostatní instruktory.
Máte s manželem vůbec čas na vlastní dovolenou?
Každý rok se snažíme jet aspoň na týden někam spolu, většinou to ale dopadne tak, že ten čas společně strávíme na hasičském táboře, který nás maximálně naplňuje. Loni jsme sice čas vyšetřili a byli jsme sami dva po 28 letech na samostatné dovolené, ale i když jsme si ji užili, těšili jsme se domů na hasiče. Bude to asi trochu naše postižení. Vlastně nevím, jak vydržím ten týden bez hasičů v Americe.
