Skrz oranžově tónovaná okna se na vrcholek nejvyšší kupole kostela derou sluneční paprsky, dokola je fascinující neznámý výhled na celé město.
Běžně jsou tato místa nedostupná, od návštěvníků stojících na podlaze jednoho z nejvýznamnějších olomouckých kostelů je dělí víc než čtyřicet metrů. Teď ovšem po více než sto letech stojí v prostřední kupoli svatostánku obrovské spletité lešení, na němž pracují restaurátoři.
Výstup do kupole chrámu |
Mnohapatrové lešení dělníci montovali zhruba měsíc, díky dřevěným žebříkům a podestám v kostele občas lehce zavane jinak nezvyklá vůně dřeva.
„Postavit něco takového je velice složitá věc, některé firmy si na takové lešení ani netroufly a zakázku rovnou odmítly,“ vzpomíná restaurátor nástěnných maleb Filip Menzel, jenž patří mezi zhruba desítku lidí, kteří mají obnovu prostřední kupole na starosti.
Menzel v kostele pracuje od minulého měsíce, vystoupat skrz lešení je tak pro něj už rutina.
Pro toho, kdo je tu poprvé, je ale zdolání každého žebříku zážitek. Vždy se kolem něj otevírá zcela neznámý pohled do chrámové lodi.
Hlavní oltář i jeho třímetrový obraz se svatým archandělem Michaelem je stále titěrnější, zato jinak nedosažitelným sochám na stěnách či kazatelně se člověk může podívat do očí, stejně jako postavám na obrovských nástěnných obrazech. Až nyní si naplno uvědomuje, jak je výzdoba chrámu ve výškách propracovaná a jaké má přitom obří rozměry.
Sluncem prozářená kupole patří Duchu svatému
Dohromady má svatomichalský kostel tři kupole, symbolicky tvoří svatou Trojici.
„Východní kupole připomíná Boha Otce, střední Ducha svatého a západní Boha Syna,“ vypočítává ve své knize o chrámu bývalý kancléř a archivář olomouckého arcibiskupství Karel Kavička.
Dvěma nižším, téměř třicetimetrovým kupolím se restaurátoři věnovali už v předcházejících letech, teď je cílem ta nejvyšší, zasvěcená Duchu svatému. Její přesnou výšku v roce 2006 určil laser, od podlahy ke špici takzvané lucerny s osmi oranžovými okny je to 41 metrů.
Právě sem velice často směřují pohledy návštěvníků chrámu, ve zlatavém světle tu září zhruba čtyřicet centimetrů dlouhá holubice obklopená paprsky coby symbol Ducha svatého a lásky spojující Otce a Syna. Dnes ovšem v chrámu chybí.
„Je v restaurátorské dílně. Byla uchycená šroubem, šla krásně odmontovat, a tak se na ní pracuje jinde, protože podmínky tam nahoře to příliš neumožňují,“ pokývne Menzel k oranžově prozářené lucerně. Slunce totiž do vrcholku kupole nedodává jen světlo, ale i teplo, což je v tropickém počasí zvlášť citelné.
Základní nástroje restaurátorů: vysavač, štětec a trpělivost
Cestou nahoru míjíme i obří erb na stěně kupole, jeho nositelem byl někdejší velitel olomoucké pevnosti Ludwig Georg Fuchs, svobodný pán z Kautenberku, který v roce 1676 významně přispěl na stavbu kostela.
Bohatě zdobený znak zabírá dvě patra lešení, samotný erb obklopují obrovské halapartny, pušky, dělové hlavně i válečné bubny. Současně je na první pohled jasné, že tvůrci erbu nepočítali s tím, že si jej bude někdo prohlížet z bezprostřední blízkosti. Především liška, jež obecně na erbech symbolizuje chytrou radu či válečnou lest, je ztvárněna jen v hrubých obrysech.
Stěně naproti erbu dominuje několikametrový latinský nápis na paměť rozsáhlé opravy chrámu z let 1894 až 1898. Pod ním jsou pak dvířka, která vedou na ochoz, jenž obtáčí celou kupoli.
Při výstupu do její špice se člověku lehce svírá žaludek ze stále hlubší propasti prošpikované ocelovými trubkami lešení. Dřevěnou podlahu má velice často pod nohama jen v místech, kudy vedou žebříky.
Naráz ale citelně ubývá světla, poslední patra lešení už jsou kompletně vyskládaná dřevěnými podestami. Pod sebe tak už nevidíme a odborníci si musí na práci svítit silnými lampami.
V kupoli se Menzel věnuje osmi časem zčernalým nástěnným malbám. Každá zabírá víc než osm metrů čtverečních. Jejich původním autorem je barokní malíř Ferdinand Naboth, mnohé z nich ale při obnově chrámu na konci 19. století přemaloval vídeňský malíř Joseph Dragan.
„Nyní se prokousáváme první a nejnáročnější etapou, což znamená čištění. Od konce 19. století se tu nic nedělo, celé 20. století tady nestálo lešení. A za tu dobu se zde usadilo velké množství prachu a nečistot, které teď musíme dostat dolů. A to jak ze štuků, tak z maleb,“ popisuje Menzel.
Základním pracovním nástrojem restaurátorů je tak nyní vysavač a štěteček. Ze stěn, obrazů, ale i z každého záhybu bohaté štukové výzdoby musí vydolovat mnohdy až půlcentimetrovou vrstvu prachu a dalších nečistot.
„Jsou tu také saze ze svíček, z různých olejových lamp či kadidla. Až sem se dostanou s teplým vzduchem, který stoupá vzhůru,“ říká Menzel.
Plánuje, že vše potřebné bude vyčištěné o letních prázdninách, do listopadu pak bude spolu s kolegy pracovat na samotné obnově výzdoby kupole.
Její vzhled se tak přiblíží stavu, ve jakém ji mohli spatřit lidé na konci 19. století. „Malbám ovšem úplně plnou barevnost vrátit nemůžeme, to zkrátka nejde. Vždy se ponechává stopa určitého stáří,“ dodává Menzel.
Italské kupole nahradily gotický chrám zničený okupacíOlomouc po dlouhé švédské okupaci těžce vstávala po roce 1650 z popela, bylo to vylidněné a vydrancované město. Na michalském návrší se tyčil starý gotický kostel, patřil k němu i zdevastovaný dominikánský klášter. Mniši stáli před těžkou volbou – generální oprava původního chrámu, nebo stavba nového? Vybrali druhou možnost, díky čemuž má dnes Olomouc unikátní svatostánek s typickými kupolemi. Olomouc Švédové dobyli za třicetileté války po čtyřdenním obléhání. Kostel navzdory dohodě vykradli, z kláštera udělali stáje a skladiště. „Za osmileté okupace, kdy kostel s klášterem nesloužil svému účelu, se nikdo nestaral o opravy, a tak kostel i s klášterem zchátral,“ líčí v knize o chrámu bývalý kancléř a archivář olomouckého arcibiskupství Karel Kavička. K obnově chrámu se dominikáni dostali až po odchodu Švédů, chyběly jim ale peníze, a tak původní gotický chrám nechali zbourat až v roce 1673. Nový svatostánek narýsoval císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla, v plánech využil původní obvodové gotické zdi. Samotná stavba začala v roce 1676. „Přestavba kostela v duchu ranného baroka se stala nejvýznamnější stavbou druhé poloviny 17. století v Olomouci. Byla první kupolovou stavbou severoitalského typu na Moravě, která, s výjimkou Itálie, neměla obdobu v celé Evropě,“ doplňuje Kavička. Dokončení chrámu ovšem neustále oddaloval nedostatek financí, hotový byl v roce 1707. Už za dva roky ho ale poničil požár, jeho následky mniši odstranili až v roce 1730. (mip) |
