Bulhaři problémy dělali. Jel jsem stopem přes Budapešť a Bukurešť do Constanţy a na přímořský pohraniční přechod, dnes označovaný jako Durankulak. Od hranic jsem byl vrácen s tím, že po dobu festivalu je autostop v Bulharsku zakázán. Tehdy jsem jel mikrobusem VW se západoněmeckou SPZ, v tom okamžiku jsem ani na stopu nebyl, svezli mne náhodní známí, a zřejmě se na hranicích nevhodně prokecli. Vrátil jsem se stopem do Constanţy, kde jsem hledal zastání. Navštívil jsem nakonec i sovětského konzula. Přespal jsem v kempu, a získal kontakt od zástupce Čedoku na někoho z naší ambasády, který tam byl v služebním rekreačním zařízení. Druhý den se vracel na ambasádu do Bukurešti, a vzal mne tam služební Oktávií combi. Na ambasádě mi nepomohli, ale doporučili zkusit jiný pohraniční přechod. Vyrazil jsem přes most Přátelství. Před hranicí jsem se zaměřil jen na vozy z Československa. Domluvil jsem se, že mne převezou jen za hranici, stejně jeli k moři, a já do Sofie. Fungovalo to perfektně. Řekli jsme, že jedeme k moři. Vzal mne pak náklaďák s čisťounkou kabinou, a skleněným popelníčkem. Přestávku jsem měl v Plevenu, kde jsem v interhotelu navštívil WC. Zbytek cesty, pamatuji si Fiat 600, a to, že jsme celou cestu zpívali. Mimochodem součástí byl i první sofijský nocleh.

V Sofii bylo vše jinak, než původně mělo být. Začalo to už ubytováním. Nakonec jsem se ještě s jedním Čechem domluvil, a 2. noc jsme přespali v hotelu. Následující dny byli turističtí účastníci festivalu z Československa soustředění v placeném ubytování v hotelu Tolbuchin. Vzhledem k tomu, že jsem si nerozuměl se šlapačkami, dojížděl jsem každodenně do Československého kulturního centra v centru Sofie.

Zpátky jsem se vrátil naším festivalovým vlakem, z Budapešti už německým. Český jel přes Vídeň, a já výjezdní doložku pochopitelně neměl. Němci ale nejeli přes Prahu, a tak jsem si v Kolíně koupil lístek, a osobákem dojel domů do Prahy.

V Praze jsem pak narážel na informace, které s odstupem leccos napovídaly.