Místa, kde prožil dětství, by dnes olomoucký zachránce židovských dětí nepoznal. Pocházel z již neexistující obce Povel, s výjimkou několika domů a barokní kaple stojí na jejím místě sídliště Nové Sady. Egon Redlich se tady narodil 18. října 1916.
V Olomouci chodil na Státní československé reálné gymnázium, nastoupil jako primán ve školním roce 1927/1928. Ze začátku patřil k průměrným studentům, před maturitou k nejlepším. Životní zlom přišel ve 13 letech.
„Vstoupil do mládežnické organizace Makabi Hacair. Její hlavní myšlenkou bylo připravit židovskou mládež na palestinské osadnictví. Redlich se na její činnosti významně podílel,“ uvádí Pavel Maňák, jenž osud olomouckého rodáka připomněl při přednášce v Centru judaistických studií Univerzity Palackého.
Myšlenka na Svatou zemi pak bude Redlicha provázet celý život. Nikdy se do ní ale nepodívá, pro život v dnešním Izraeli se rozhodne při strádání v terezínském ghettu.
Po maturitě v roce 1935 začíná v Praze na Karlově univerzitě studovat práva. Kvůli začínající druhé světové válce je ovšem nedokončí. V březnu 1939 vzniká po německé okupaci zbytku Československa protektorát Čechy a Morava.
Chystaly se na život v Palestině, místo toho je čekalo Dánsko
Nedostudovaný právník se stále věnuje židovské mládeži. Osmdesáti chlapcům a děvčatům ve věku 14 až 16 let to zachrání život. Redlich je ředitel takzvané alíjá školy. Kromě Prahy fungovala také v Brně.
„Alíjá znamená návrat do vlasti praotců. Ve škole byly židovské děti z měst celého Československa. Připravovaly se na vycestování a práci v Palestině. Učily se například její dějiny či hebrejštinu. Hodně se sblížily,“ přibližuje novinářka Judita Matyášová, která část „Redlichových“ dětí po čtyřletém pátrání objevila. Jejich příběhy zaznamenala v knize Přátelství navzdory Hitlerovi.
Situace v protektorátu se zhoršovala. Redlichovi začínalo být jasné, že se jeho svěřenci do Palestiny nedostanou. Přestávalo tu být bezpečno.
„Rozhodl se, že najde jinou zemi, která by tyto děti přijala. Bavíme se o létě roku 1939, kdy už odsud do Velké Británie jezdily vlaky Nicholase Wintona. Byla to poslední šance něco udělat,“ líčí Matyášová.
Podařilo se mu spojit s dánskou charitativní organizací, její členky sehnaly pěstounské rodiny, děti odjely v říjnu a listopadu 1939.
„Jakmile byly pryč, začal Redlich formovat druhou skupinu. Měla jet do Švýcarska. Bohužel se to nepodařilo a těchto dalších 70 až 80 dětí opět ve věku 14 až 16 let už neodjelo,“ dodává Matyášová. Skončily v Terezíně, většina válku nepřežila.
Redlichovy zápisy našli zedníci na půdě terezínského domu
Terezínu neunikl ani Redlich, přijel sem 4. prosince 1941. Terezín se za války stal obrovským židovským ghettem. V pevnostním městě se ve velice těžkých životních podmínkách tísnily desítky tisíc Židů. Pro mnohé znamenal pouze přestupní stanici k transportům na východ do vyhlazovacích táborů. Redlich se podílel na správě ghetta. Byl vybrán, aby vedl oddělení péče o mládež.
„Mělo na starosti často okolo tří tisíc dětí. Organizovalo zejména ubytování a výchovu, mimoškolní aktivity, řešilo kázeňské přestupky,“ vypočítává Maňák.
Pohled do Redlichovy mysli nabízí jeho deník, psal ho od ledna 1942. „Projevil se jako bystrý pozorovatel lidských osudů, zasažených válkou a strašnou perzekucí, táborových kuriozit a nejrůznějších lidských situací, do nichž se vězni dostávali,“ shrnuje Miroslav Kryl v úvodu knižního vydání deníku.
Ten vyšel v roce 1995 pod názvem Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem. A to díky objevu ze 14. února 1967, kdy Redlichovy zápisy našli zedníci na půdě jednoho z terezínských domů. Mnohdy jde o ponuré čtení.
Třeba 11. července 1942 tehdy 25letý muž zapsal: „A pak je tu celá Olomouc. To, čeho jsem se bál, vidět transport lidí, kde skoro každého znám.“
Zachránil desítky dětí, sám zemřel s ženou a synem v Osvětimi
Židé se na něj často obraceli s prosbou, aby někoho pomohl dostat z transportu. Některým a také svým příbuzným pomohl. Sám se transportu nevyhnul, odjel 23. října 1944. Druhý den byl se svou ženou a půlročním synkem, který se jim v ghettu narodil, zavražděn v Osvětimi. Bylo mu 28 let.
Nejen v rodné Olomouci se nakonec Redlich z obecného povědomí vytratil. Maňák to stejně jako Kryl vysvětluje tím, že ve vzpomínkách lidí, kteří přežili Terezín a válku, zastínil Redlicha jeho zástupce a přítel Fredy Hirsch. Na rozdíl od především intelektuálně založeného Redlicha se subtilní postavou, výrazná osobnost s figurou atleta.
„Temperamentem dokázal Hirsch doslova strhnout terezínské děti a mládež. Vitalitou a organizačním talentem budil dojem, že on, a nikoliv Redlich stojí v čele péče o mládež,“ srovnává Kryl.
Hirsch a Redlich byli vrstevníci. Oba by se letos dožili sta let. „V německých Cáchách, kde se Hirsch narodil, byla na jeho počest uspořádána velká vzpomínková slavnost. Na Egona Redlicha se ve státě i ve městě, kde se narodil, zcela zapomnělo,“ srovnává Maňák.
„Redlichovy děti“ se setkaly až po 70 letech
Daniel Soukup z Centra judaistických studií za tím vidí i to, že se o židovských osudech před rokem 1989 obecně příliš nemluvilo.
„A i když Redlichův deník vyšel již v roce 1995, v Olomouci toto téma nerezonuje. Je to zvláštní,“ přemítá.
„Redlichovy děti“ však na zachránce nezapomněly. Ještě za války v říjnu 1943 musely utéct do Švédska. V Dánsku totiž nacisté spustili velké zatýkání členů židovské komunity.
„Tehdy se mezi nimi většina kontaktů zpřetrhala. Setkali se až po 70 letech na základě mého pátrání. Ukázalo se, že někteří od sebe žili hodinu či dvě cesty autem a nevěděli o tom,“ uzavírá Matyášová.
