Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Muž, který „náhodou“ válčil. Do boje s Němci šel už po týdenním výcviku

  12:39aktualizováno  12:39
To poslední, po čem František Cvoliga za mlada toužil, byla armáda. Za války si ho ale našla a on neplánovaně před 73 lety bojoval proti nacistům. Zvuk, jenž mu několikrát zachránil život, si i v 93 letech pamatuje dodnes. V duchu stále slyší, jak němečtí vojáci ládují minomety.

František Cvoliga (93 let), jeden z posledních veteránů druhé světové války v Olomouckém kraji. (květen 2018) | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

„I na těch několik stovek metrů, které nás dělily, jsem poznal, že do nich kladou miny. A to už jsem ležel a kryl se,“ líčí Cvoliga a napodobí suché štěkavé tření kovu o kov.

Příběh Františka Cvoligy

Ozvěna dávno minulých časů ho vrací na bojiště, na které se dostal ve dvaceti letech.

Vybavuje si k Němcům nemilosrdného velitele i nářek kamaráda po smrtelném zásahu střepinou. Při vyprávění ukazuje jizvy po zraněních a vzpomíná záblesk lidskosti, kdy se vojáci znepřátelených stran mohli umýt v jednom potoce.

Na to, že Cvoliga neplánoval vojenskou kariéru, toho na frontě zažil dost. Ovšem první velký zvrat absolvoval už jako kojenec.

František Cvoliga se narodil 21. března 1925 v Bobrově na Slovensku. Rodný kraj na Oravě, jenž leží zhruba tři kilometry od polských hranic, si spojuje hlavně s bídou a pašeráky.

„To si nedovedete představit, byl to nejchudobnější kraj. Pšenice ani řepka se tam neurodila. Přes hranici se pašovali koně a prasata. Denně se tam střílelo, hranici hlídali financi (finanční stráž četnictva, pozn. red.),“ vypráví Cvoliga a občas přechází do sametovější rodné slovenštiny.

Ani první narozeniny ale v rodné vesnici neoslavil, prožil je ve Francii. Jeho rodiče se sem v roce 1925 po dvoudenní cestě na deset let přestěhovali a otec pracoval v tamních dolech. Cvoliga si tak stále vybavuje francouzská slovíčka, úplně nejlépe mu ale jde počítání.

„Když měli horníci volno, posílali mě jako devítiletého do hospody pro kořalku. Dali mi peníze, a tak jsem se musel naučit číslice, aby mě neošidili. Francouzskou matematiku znám dopodrobna, je strašně zajímavá,“ vypráví nadšeně Cvoliga a vzápětí se pouští do počítání ve francouzštině.

Jednu z památek na dětství v cizině má při vyprávění nad hlavou. Poličku v kuchyni zdobí keramické dózy na čaj, cukr či mouku s francouzskými popiskami. Rodiče si je přivezli v červnu 1935 při návratu do Československa.

Zocelený pro boj

Cvoligův otec Anton v Bobrově za našetřené peníze koupil dům, což byla kromě školy a fary jediná zděná budova v obci. „Pořídil si i koně, krávy, čtyři nebo pět hektarů pole. Oproti ostatním se vypracoval,“ vypočítává s úctou Cvoliga.

Tátovi musel při těžkém hospodaření pomáhat a každý den navíc chodil pěšky sedm kilometrů do školy. V noci kvůli obavám z deště s tatínkem sklízel seno, jindy musel ve čtyři ráno vstát a vyrazit na kosení.

„Maminka otci říkala, ať mě ještě nechá spát. Táta jí odvětil, že jsem mladý a že to vydržím. Vzal jsem si kus slaniny, chleba a šel jsem. Když to vyprávím dětem, nevěří tomu,“ usmívá se veterán.

Celoroční dřina a zápas o úrodu ho ovšem zocelily, což naplno ocenil později, když se dostal do válečné vřavy. „Oravou jsem byl hodně otrkana frontě mi to pomohlo,“ připouští.

O tom, že by šel do armády, nikdy neuvažoval. V roce 1945 si ovšem cestu k uniformě našel. Do konce války zbývalo několik měsíců, wehrmacht se za těžkých bojů a ztrát pomalu stahoval do rozbombardované nacistické třetí říše. Východní fronta, na níž proti sobě stáli především Němci a Rudá armáda, se přiblížila ke Cvoligově domovu. On sám tam ale zrovna nebyl.

„S kamarádem jsme utíkali před Němci. Rusové je hnali na naši vesnici, už jsme se do ní nemohli dostat. Šli jsme přes pole, nemířili jsme do armády, ale narazili na ni. Zastavil nás nějaký podporučík a dva chlapi. Ocitli jsme se v nějaké škole, dali nám naše uniformy. Dostal jsem se k tomu náhodou. Nikdy by mě nenapadlo, že budu voják,“ říká Cvoliga. Stal se z něj příslušník 1. československého armádního sboru.

Po týdnu do války

Kromě uniformy dostal Cvoliga samopal s bubnovým zásobníkem. „Člověk si hlavně musel do zásobníku dobře napěchovat všech 72 nábojů, aby se při střelbě nezasekl. Ale jinak to byla dobrá zbraň,“ hodnotí.

Střílet se musel naučit rychle, po zhruba týdenním výcviku šel přímo do boje. S Němci se porval o Tatry či Ružomberok, protrpěl několikatýdenní těžké boje o Liptovský Mikuláš, kde padly stovky Čechoslováků.

„V lese, když se pálilo z minometů, kulometů či tanků, to byla hrůza. Kulky lítaly, hvízdalo to, syčelo. První dny jsem myslel, že zešílím. Za pár dní jsem si ale na válku zvykl.“

Na rozdíl od vzpomínek na rodnou dědinu, dětství ve Francii či dřinu po boku tatínka se Cvoliga při líčení válečných útrap ani jednou neusměje. Prožitek ani gesta ale z vyprávění nemizí.

Výraznou stopu mu v paměti zanechal velitel. Metr padesát vysoký volyňský Čech s hodnotí podporučíka, v civilu učitel.

„Mluvil krásnou češtinou, ale vůči Němcům byl nemilosrdný. Do smrti ho budu obdivovat. Do boje šel vždy jako první a my rota samopalníků až za ním,“ vykládá veterán. Sám si zachránil život i pozorným nasloucháním. Jakmile rozeznal nabíjení německých minometů, hledal úkryt za nejbližším stromem či u země. „Ale náš velitel šel pořád dál a nic se mu nestalo,“ říká.

Zažil i několikahodinové obcházení lesa, po němž obklíčili německé zákopy s těžkými kulomety.

„Němce jsme obstoupili a drapli je přímo v zákopech. Náš velitel ty chlapy na místě zastřelil. Kopl do nich, jedno tělo se kutálelo. Kdybychom narazili i na celou četu, asi by ji postřílel,“ spráskne ruce Cvoliga.

Příměří u potoka

Otázka, zda sám nějakého Němce zastřelil, ho už dříve překvapila na jedné z debat ve škole, kam byl pozvaný jako pamětník. Vlastně ani neví, jestli některá jeho rána našla cíl. „Oni ale stříleli po mně, musel jsem střelbu opětovat,“ shrnuje.

Měl i štěstí v neštěstí. S kamarádem, s nímž přišel do armády, se při bojích u obce Vrútky nedaleko Žiliny kryli před těžkou minometnou palbou. Leželi vedle sebe, když jedna ze záplavy střepin spolubojovníka zasáhla.

„Téměř prolétla skrz něj,“ ukazuje Cvoliga na kyčel. Kdyby pokračovala dál, zranila by i jeho. „Dotáhli jsme ho na ošetřovnu, ale zemřel,“ posmutní voják.

Sám si z bojů odnesl několik jizev. Jednu má na noze, druhou mu na hlavě nechala kulka či střepina z miny.

„Kamarád, co byl v té chvíli za mnou, volal: Vždyť máš plnou hlavu krve! Sáhl jsem si dozadu a opravdu. Vůbec jsem to ale necítil. Dva chlapi mě zatáhli na ošetřovnu. Nebyli tam žádní doktoři, jen medici. Zalepili mi to a šel jsem zpátky do zákopu,“ říká.

„Byli jsme roztrhaní, rozbití, hladoví, zavšivení, zarostlí.“

Na válku má i méně drastickou vzpomínku. A to na potok, díky němuž alespoň na chvíli muži na obou stranách odložili zbraně.

„Abychom se mohli po několika týdnech či snad i měsících umýt, podařilo se domluvit, že se v něm mohli všichni vykoupat. Nejprve Němci a potom dvě hodiny my,“ vybavuje si Cvoliga.

Seriál Osudy veteránů

K letošnímu 100. výročí založení Československa přináší MF DNES seriál s příběhy válečných veteránů, kteří za svou vlast prolévali krev ve druhé světové válce.

Ještě v roce 2010 žilo v Olomouckém kraji na dvě stě přímých účastníků bojů, dnes už je jich jenom čtyřiačtyřicet. V seriálu se postupně objeví pamětníci bojů na všech zahraničních frontách či bojovníci z řad domácího odboje.

Seriál vzniká ve spolupráci s plukovníkem Milanem Žuffa-Kunčou, předsedou olomoucké jednoty 6. čs. střeleckého Hanáckého pluku Československé obce legionářské.

I přesto ale přemítá, že se všechny válečné útrapy nedají vypovědět. „Byli jsme roztrhaní, rozbití, hladoví, zavšivení, zarostlí. Ale přežil jsem to.“

S armádou se dostal až do Prahy. Byl jedním z vojáků, kteří před prezidentem Edvardem Benešem pochodovali při první poválečné vojenské přehlídce 17. května 1945.

„Velitel mi nabídl, jestli chci jít na vojenskou akademii do Hranic. Ale já nejprve musel jet za rodiči na Oravu,“ vypráví Cvoliga.

Otci se myšlenka, že syn bude důstojníkem, nezamlouvala. Chtěl z něj mít sedláka, jenž převezme těžce nabyté hospodářství. Maminka ale byla pro. „Nakonec se s tím tatínek musel smířit,“ doplňuje Cvoliga.

Na akademii ho zařadili k tankistům, ale nejprve musel proniknout do zákonitostí techniky. „U nás v Bobrově nebylo ani auto. Takže jak pracuje motor, to mi vůbec nic neříkalo. Musel jsem se to všechno naučit, nebylo to lehké,“ vzpomíná.

Jezdit a střílet se v Hranicích učil na britských tancích Cromwell a sovětských T-34.

„Měly lepší zásahy než ty anglické. Ale při řazení či řízení musel člověk v ‚téčku‘ tlačit páku oběma rukama, zatímco v Cromwellu stačil malíček,“ srovnává. Z akademie odešel v roce 1947 jako poručík a poté sloužil u tankistů v Pardubicích, Moravské Třebové a v Milovicích.

Z armády musel odejít, uniformu s hodností nadporučíka spálil

Další zlom v jeho životě přišel v roce 1949. Cvoliga se dostal do křížku se zločinným komunistickým režimem, který od února 1948 ovládal Československo. Z armády musel odejít, svoji uniformu s hodností nadporučíka rovnou spálil.

Skončil i ve vězení. „Po devíti měsících mě propustili. V Olomouci jsem se měl hlásit na pracovním úřadě. Nafasoval jsem montérky, zednickou lžíci a vrtačku a šel jsem na školení na izolatéra. Skončil jsem tam s několika olomouckými živnostníky, které tehdy také zlikvidovali,“ líčí Cvoliga.

Jako izolatér pracoval až do důchodu. Byla to velmi těžká práce. „Divím se, že ještě žiji. Kamarádi izolatéři jsou dávno pod zemí. Ale v životě jsem nekouřil a nepil. Ani na frontě, kde jsem cigarety rozdal,“ říká hrdě.

Zasloužené ocenění přišlo až po sametové revoluci – v květnu 2000 byl František Cvoliga povýšen na podplukovníka.



Nejčtenější

Obec, kde takřka neprší. Vody do bazénů na zahradách je přesto dost

Ivanovice na Hané jsou nejsušším místem v Česku.  (11. 7. 2018)

Místní chlapi tady na zamrzlém rybníčku jako kluci hráli hokej. Dnes tu roste tráva a člověka neznalého regionální...

Skvosty na trati. Nejkrásnější česká nádraží, na než je radost pohledět

Litoměřice. Manželé Plíhalovi koupili zchátralou industriální budovu a vrátili...

Během prázdnin se možná na některém z nich ocitnete. Když nebudete zrovna dobíhat vlak, porozhlédněte se. Nádraží mají...



Při autonehodě se třemi mrtvými zemřelo i dítě, čeká se na posudky

Snímek z místa tragické nehody, při níž u odbočky na Bohuňovice na tahu mezi...

Smrt dvou dospělých a jednoho dítěte při pondělní nehodě na Olomoucku vyšetřují policisté jako usmrcení z nedbalosti....

Olomouc - Slavia 0:3, razantní vstup do sezony, trefil se i Coufal

Miroslav Stoch ze Slavie (vlevo) utíká slavit svůj gól do sítě Olomouce se...

Razantně vstoupili slávističtí fotbalisté do nového ligového ročníku. Dle bookmakerů největší favorit soutěže zvítězil...

VIDEO: Život jak na skládce. Lidem těží u domů popílek pro stavbu dálnice

V obci Buk na Přerovsku musí lidé žít v prašném prostředí několik desítek metrů...

Sušák na prádlo, na němž zjevně dlouho nikdo nic nesušil. Houpačky a plastový domeček pro děti, které vypadají, že se...

Další z rubriky

Ani blesk neunikne. Unikátní senzor ho vidí i na vzdálenost 1500 kilometrů

Ilustrační snímek

Monitoruje aktivitu blesků až do vzdálenosti 1500 kilometrů, přičemž jednotlivé blesky je schopen zaměřit s přesností...

Zákon porušuje 23 let, muže dopadli za sérii vloupání s milionovou škodou

Nástroje, které dopadený muž používal při sérii vloupání do obchodů v Olomouci....

Za jediný měsíc 25 vykradených obchodů a škoda za víc než milion. Tak se provinil sedmatřicetiletý muž, jehož nyní...

Němci proti nám neměli šanci, vzpomíná veterán na odboj. Bavilo ho to

Plukovník Oldřich Vladař ve svých 93 letech (červen 2018)

Jako student po těch kolejích denně jezdil vlakem do školy, jako partyzán je nedlouho po maturitě vyhodil do vzduchu....

Advantage Consulting, s.r.o.
ZÁMEČNÍK – SVÁŘEČ

Advantage Consulting, s.r.o.
Pardubický kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj
nabízený plat: 18 000 - 25 000 Kč

Najdete na iDNES.cz