Dnes 77letý syn zatčeného sedláka musel zapomenout na střední školu a pracovat v těžkém průmyslu.
„Za naším statkem je místo, kterému se říká Podlázní. Byl začátek listopadu a my jsme tam s párem koní zrovna sklízeli cukrovou řepu, když na cestě zastavily tři tatraplány. Estébáci, co z nich vystoupili, tatínkovi řekli: Odveďte koně do stáje, jste zatčen. Byl z toho v šoku a my všichni, jak jsme tam byli, samozřejmě taky,“ vzpomíná Sehnal na časy, kdy mu bylo pouhých třináct let.
Teď sedí u kuchyňského stolu v domě, který v roce 1991 vyrostl na místě zdevastovaného statku rodičů, a mohl by být spokojený – jeho syn tu znovu úspěšně hospodaří.
Františka Sehnala přesto každou chvíli přemůže lítost: „Neumíte si představit, kolik zla jsme tady museli zažít,“ říká.
Rod Sehnalů zmiňuje Záhorská kronika už od časů roboty
Záhoří, kam Paršovice patří, je oblast na pomezí Hané a Valašska. Zvlněná krajina byla ještě na začátku 20. století posetá statky sedláků. V Paršovicích k nim patřil i rod Sehnalů, jehož existenci zmiňuje Záhorská kronika od časů takzvané roboty. Rodiče Františka Sehnala měli v obci největší hospodářství, patřilo jim tady přes třicet hektarů polí.
On se do rodiny narodil v roce 1941 jako třetí v pořadí a první syn. „Vychovávali mě tak, abych jednou mohl na statku pokračovat,“ tvrdí.
Mladý František i jeho dvě starší sestry museli od dětství s hospodářstvím pomáhat.
„Než jsme šli ráno do školy, dojili jsme s maminkou krávy. Rodiče jich tehdy měli asi dvanáct. Leckterá kráva kopala, proto jsem se musel naučit, jak si k nim přisednout a přitlačit se na ně, aby cítily, že to s nimi myslím dobře. Měl jsem tu práci rád, od té doby také miluju dobytek,“ říká muž, který i dnes na rodinném statku pomáhá s hovězím stádem čítajícím desítky kusů.
Kravám z pastvin, na zimu ustájeným v chlévech, chodí pravidelně vyhazovat hnůj.
Nová hala, kterou se synem postavili namísto dvou stodol, jež se jim nepodařilo získat v restitucích, je plná moderních zemědělských strojů. O něčem takovém si Sehnalovi rodiče ve 40. letech mohli nechat jenom zdát.
„Tehdy žádná mechanizace nebyla. Pamatuji ale, tatínek měl mlátičku, se kterou o žních jezdil přednostně mlátit obilí svým sestrám v sousedním Rakově. Žňové práce byly nejnáročnější. Jako kluk jsem měl vždycky na starosti výrobu povřísel (obilných provazů, jimiž se svazovaly snopy – pozn. red.). Ale nevadilo mi to, byl jsem opravdu pracovitý,“ usmívá se.
Únor 1948 a komunistický puč, který odstartoval likvidaci soukromého zemědělství na vesnicích, si František Sehnal příliš nepamatuje, bylo mu teprve sedm let. Myslí si ale, že jeho rodiče bezprostřední důsledky nedomýšleli.
„O politiku se nezajímali, neměli kdy, protože od rána do večera se nezastavili. Z jejich vyprávění ovšem vím, že Únorem řadě lidí z vesnice narostla ramena. Nenávist vůči rodičům se znásobila.“
Komunisti chtěli 50 tisíc litrů mléka, to se nedalo ručně nadojit
Na začátku 50. let na Sehnalovy coby největší hospodáře v Paršovicích a okolí dopadly ty nejtvrdší perzekuce. Spočívaly především v nereálných požadavcích na dodávky zemědělských produktů.
„Požadavky byly odstupňované podle toho, kolik kdo vlastnil hektarů. Pro ty, co měli nad 20 hektarů, znamenaly povinné dodávky smrt. Po nás chtěli 50 tisíc litrů mléka ročně. To se nedalo ručně nadojit. Rodičům nesplněné dodávky narůstaly, až z toho byl podle tehdejších zákonů trestný čin,“ popisuje Sehnal.
Jeho tehdy pětačtyřicetiletého otce zatkli 10. listopadu 1955, matku o dva měsíce později. Za sabotáž vyfasovali u soudu pět a dva a půl roku vězení, k tomu propadnutí veškerého majetku, ztrátu občanských práv a mnohaletý zákaz pobytu v okrese Hranice.
V otcově rozsudku mimo jiné stojí: záměrně neobdělával své pozemky, tyto nehnojil a nedodržoval plánované osevní plochy, nelikvidoval chov slepic zamořený TBC... a neplněním úkolů v rostlinné a živočišné výrobě zavinil nesplnění dodávek zemědělských produktů“.
Starší ke dřezu, mladší do učení
Třináctiletý František zůstal na statku sám se svou 18letou sestrou Marií. Starší Pavla byla vdaná a žila na jižní Moravě.
„Do vynesení rozsudků patřil dobytek ještě rodičům a my jsme se o něj starali. Pak ale majetek, živý i mrtvý, připadl československému státu a nám nezůstalo nic. Z gruntu jsme se museli vystěhovat do dvou malých místností.“
Seriál MF DNES Příběhy „kulaků“ z HanéPřed 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky. Desetitisíce rolníků byly odsouzeny, jejich rodiny vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. MF DNES se sdružením Post Bellum přináší v novém seriálu příběhy některých z nich: |
Na to, že by šel studovat střední zemědělskou školu, jak chtěl jeho tatínek, mohl František Sehnal zapomenout. Okresní tajemník KSČ rozhodl, že půjde na učiliště Vítkovických železáren v Ostravě Hrabůvce, sestru přidělil jako pomocnou sílu do kuchyně lázní v Teplicích nad Bečvou. Léta tam myla nádobí.
František Sehnal se vyučil zámečníkem a v železárnách pak nastoupil do zaměstnání. Pracoval jako člen opravárenské čety v Nové ocelárně.
Trocha štěstí na něj zbyla až při odvodu na vojnu. Jako politicky nespolehlivé osobě mu hrozil nástup u Pomocných technických praporů (PTP), což byly víc pracovní čety než vojenské útvary. Uniknout mu z nich paradoxně pomohl politický důstojník.
„Tatínek byl tehdy ještě v žaláři a maminka musela bydlet a pracovat v jiném okrese, aby nenarušovala chod socialistické vesnice. Politický důstojník musel být dobrý člověk. Mohl mě dát pracovat k černým baronům, ale poslal mě jako řidiče k vojenskému útvaru do Slavičína,“ vypráví Sehnal.
Z vojny se v roce 1962 vrátil do Paršovic, o rok později se oženil a se ženou Marií a dvěma syny se usadil v obci Rouské. Až do začátku 90. let pracoval v závodě Elektro-Praga v Miloticích nad Bečvou (dnešní ETA).
Po propuštění si rodiče mohli koupit zpět část svého statku
Oba Sehnalovi rodiče byli vězněni na Slovensku. Maminka musela v rámci trestu pracovat v zemědělském lágru Želiezovce, tatínek zase na stavbě cementárny v Senici u Banské Bystrice.
Matku propustili dřív, pomohlo jí, že syn František byl ještě nezletilý. Domů se ale vrátit nemohla, žila proto v Býškovicích, v obci v sousedním kraji, kde pracovala na státním statku. Otec si musel „odsedět“ celých 5 let.
„Po polovině trestu se mohl dostat ven, ale musel mít dobré chování, pracovní výsledky a kladné vyjádření z obce. První dvě podmínky tatínek splnil, ale Paršovičtí mu do posudku napsali, že je osobou v obci nežádoucí.“ Když se i on dostal na svobodu, pracoval na stavbách uherskohradišťské správy podniku Insta Brno. Bydlel na ubytovnách a manželku vídal jen o víkendech.
Tatínek se ještě dožil obnovy hospodářství
Poté, co jim oběma uplynula lhůta pro zákaz pobytu v Paršovicích, mohli si koupit nazpět část svého statku, na kterém předtím hospodařilo JZD. Byla to ale už spíše ruina, od výstavby nového kravína se o Sehnalův grunt družstvo nezajímalo.
Sehnalovi se vrátili na konci 60. let, v době uvolňujících se poměrů, což se také projevilo v přístupu k nim.
„Družstvo zrovna stavělo v osadě Símře vepřín pro pět tisíc prasat. Předseda přišel za tatínkem a říká: Zapomeňme na všechno, potřebujeme, abyste nám s tím vepřínem pomohl. Tatínek byl dobrák, tak tam šel. Když stavba skončila, chodil poklízet do kravína. Pracovat tam vydržel až do svých 77 let,“ počítá František Sehnal.
Po všech příkořích mu může být útěchou, že oba rodiče se dožili revoluce. Maminka zemřela jako 80letá v roce 1991, ale tatínek ještě sledoval, jak syn s vnukem obnovují rodný statek.
Na jedné z památečních fotografií stojí o francouzských holích vedle prvního traktoru, který si „mladí“ po revoluci pořídili, a spokojeně se usmívá. Když nejstarší z rodu Sehnalů v roce 1994 zemřel, bylo mu 84 let.
