Gustav Oberleithner, od jehož narození letos na jaře uplyne 150 let, pocházel ze slavné rodiny, která už od 18. století patřila k nejvýznamnějším ve městě. Vzešli z ní velcí podnikatelé, politici či umělci. Ovšem právě Gustav, jenž přišel na svět 8. dubna 1870, je ze všech nejznámější.
„Gustav Oberleithner patří k největším osobnostem v historii Šumperka,“ zdůraznil historik Drahomír Polách.
Po studiích chemie pokračoval dědic rodu Oberleithnerů v podnikatelských aktivitách rodiny.
Převzal prosperující výrobu mýdla, ta ho ovšem brzy přestala zajímat. Po svatbě s Emmou Wenzelovou, dcerou bohatého textilního magnáta, získal další kapitál, a mohl se tak pustit do svého snu – výroby minerálních olejů a laků.
Už od začátku svého podnikání se Oberleithner stále více angažoval v politice, na počátku 20. století se jako třicetiletý stal šumperským zastupitelem.
V té době už byl také jedním z iniciátorů spolkového života německé většiny v Šumperku.
Významně se mimo jiné zasloužil o postavení nové radnice a také Německého spolkového domu, jenž od roku 1951 funguje jako stálé šumperské divadlo.
„Prosadil také regulaci potoka Temence, rozšíření vodovodu či stavbu městské elektrárny,“ vypočítává historička Michaela Kollerová v článku věnovanému šumperským starostům ve sborníku Severní Morava.
Politice se Oberleithner věnoval stále víc, a tak byl už v roce 1906 ctěným zástupcem starosty a později se prosadil i na úrovni tehdejšího Rakousko-Uherska, když se stal vlivným poslancem říšské rady. V roce 1917 jeho zásluhy ocenili šumperští radní, jmenovali ho čestným občanem města.
Proti dílu T. G. Masaryka
Zatímco jinde se v roce 1918 oslavoval konec monarchie a vznik Československa, Šumperk byl spolu s dalšími městy s výraznou převahou německého obyvatelstva proti. A to včetně Oberleithnera. Přestože se stal prvním poválečným starostou, novou republiku neuznával. Nelíbilo se mu postavení Sudet, jež považoval za nerovnoprávné.
„Roku 1918 se proto angažoval ve snaze o odtržení části severní Moravy a Slezska od Československa. Dokonce se stal členem zemské vlády německé provincie Sudetenland v Opavě,“ upřesnil Polách.
Masarykův stát si ovšem se vzpurnými Němci v pohraničních oblastech rychle poradil. Začal hospodářskou blokádou a potom i obsazením pohraničních měst vojenskými posádkami. Čeští vojáci proto přišli také do Šumperka.
Oberleithner byl vzápětí z postu starosty odvolán, nahradil ho český správce. Šumperští Němci však svého čestného občana po volbách vynesli zpět do funkce. Politická hvězda Gustava Oberleithnera navzdory všemu stoupala dál.
V roce 1920 se stal dokonce senátorem za Německou nacionální stranu, kvůli nedostatku času však o rok později rezignoval na post starosty. „I nadále ale zůstal členem zastupitelstva,“ podotkla Kollerová.
Vydejte nám senátora
Svůj německý nacionalismus Oberleithner neskrýval ani na celostátní úrovni. V roce 1927 dokonce soud požádal Senát, aby Oberleithnera vydal k trestnímu stíhání pro přečin proti zákonu na ochranu republiky. Šlo přitom o zdánlivou malichernost – senátorových třicet korun za předplatné nacionalistického německého časopisu Sudetendeutsches Echo pro podobně laděný spolek Sudetendeutschen Heimatbund.
„Zasláním předplatného senátor Oberleithner podpořil organizaci, o které věděl, že jejím účelem je podvracet samostatnost a ústavní jednotnost tohoto státu,“ zdůvodnil svoji žádost soud.
Imunitní výbor ji ovšem zamítl, i když ve svém usnesení uvedl, že nepochybuje, že Sudentendeutscher Heimatbund je sdružení československému státu nepřátelské.
„Ale ve skutečnosti, že Gustav Oberleithner zaslal předplatné na časopis Sudetendeutschen Echo, který je orgánem tohoto sdružení, nemůže imunitní výbor spatřovati úmysl, že by chtěl toto sdružení jakýmkoli způsobem podporovati,“ píší členové imunitního výboru.
Trestnímu stíhání se tak Oberleithner vyhnul a svoji politickou kariéru ukončil až po uplynutí mandátu v roce 1929.
Poté žil v Šumperku, po roce 1938 byl sice ještě členem nechvalně proslulé Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany známé pod zkratkou NSDAP, do politiky ale již téměř nezasahoval. Zemřel krátce po konci druhé světové války 19. května 1945.
