Když se Daniela Novotná před lety stěhovala za prací z Ústí nad Labem do Olomouce, všimla si toho hned první týden pobytu na Hané. Zdejší lidé si zakládají na akademických titulech mnohem víc, než byla zvyklá třeba ze severních Čech.
"Tady si všichni před jména cpou pořád ty inženýry a bakaláře i v obyčejné komunikaci. I v opravně aut mě mechanici oslovovali paní inženýrko, stejně jako u doktora. Všem jsem říkala, ať to nedělají, že mi to vadí, ale až na výjimky v tom pokračují dál," popisuje žena.
Ta upozorňuje na to, že se za svůj titul nestydí. "Jen jsem nějakou dobu pracovala v Anglii, kde se nepoužívají, takže jsem si to odvykla," dodává.
Že se jí to nezdá, potvrzují i odborníci. Ředitel archivu Univerzity Palackého Pavel Urbášek, který se několik let věnoval udělování titulů od první republiky až do současnosti, to pozoruje také.
"Například na vizitkách pražských advokátů, většinou tedy těch mladších, titul nenajdete. To by se zatím v našem kraji stát nemohlo. Je to dáno tím, že v hlavním městě lidé dávají v podnikání větší důraz na výkonová kritéria než tituly. Navíc jsou ve větším kontaktu se zahraničními firmami, které uvádění titulů odmítají," řekl Urbášek.
Před svatbou bylo doma kvůli titulům na pozvánce dusno
Člověk by tak mohl namítnout, ať tedy titul používá ten, kdo chce. Ale tak jednoduché to není. Když se například před pár lety v Olomouci vdávala Marcela Králová, rodiče obou snoubenců trvali na tom, aby si napsali na svatební oznámení tituly Ing.
"Oba jsme se bránili, že je to přece hloupost, protože si nebereme inženýra, ale konkrétní osobu pro jiné její kvality, než je titul. Ale bylo kolem toho docela dusno. Nakonec jsme to na oznámeních neměli, ale oddávající, která asi čerpá z matrik, nás stejně titulovala paní inženýrko, berete si zde přítomného pana inženýra," usmívá se žena.
A uvádí další příklad. "Pracuji v architektonické kanceláři. Když někomu dávám svoji pracovní vizitku, kde nemám tituly uvedené, mnohokrát jsem se setkala s dotazy, jak to, že tu práci dělám, že přece na ni musím mít nějakou školu. Titul, který není na vizitce uvedený, zřejmě pro zdejší lidi neexistuje," přemítá.
Za první republiky se tituly dokonce přenášely na manželky
Podle bohemisty Jiřího Fialy z olomoucké univerzity má zdejší lpění na akademických hodnostech svůj původ už v dobách Rakouska-Uherska.
"Stačí se podívat na náhrobky z té doby. Právě proto je dnešní Rakousko další zemí, které si na titulech zakládá. V období první republiky to došlo tak daleko, že se přenášely i na manželky. Takže bylo běžné oslovení jako paní radová či paní doktorová," popisuje Fiala.
A jak je to s tituly v jiných zemích? Mimo půdu vysokých škol je nezná například anglosaský svět. "V běžné komunikaci bych titulem oslovila snad jen zasloužilého profesora nebo kněze," přemítá Martina Bártová, která několik let pracovala v USA. Na vizitkách podle ní bývají tituly za oceánem o něco častěji. "Musí ovšem mít přímou souvislost s profesí či firmou," říká.
Ladislav Rýznar, který pracoval v diplomatických službách a je autorem knihy Rozmanitosti EU, dodává, že na tituly si příliš nepotrpí ani v Dánsku, Irsku či Švédsku. Velkou roli nemají ani ve Španělsku, Řecku a na Maltě, v Maďarsku se dokonce nepoužívají vůbec.
Naopak Italové titulování vyžadují, stejně jako Slovinci. Do této skupiny patří i Češi, Rakušané či Němci. Extrémem jsou pak Poláci. "Ti si na vizitkách uvádějí všechny funkce a tituly," srovnává Rýznar.
Myslíte si, že se na Hané klade na uvádění a používání titulů až příliš velký důraz?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 30. ledna 2012. Anketa je uzavřena.
