Všechno se zdálo být perfektní. V létě roku 2005 měla Martina Manová z Loučky u Lipníku nad Bečvou po nevydařeném manželství nového partnera, s kterým právě dokončili rekonstrukci společného domu. Také plánovali dítě. To dnes má, dokonce ve dvojnásobné „porci“, jenom se k rodinnému štěstí musela probojovat trochu trnitější cestou.
V pětatřiceti letech této zdravotní sestře z ortopedického oddělení přerovské nemocnice lékaři diagnostikovali zhoubné onemocnění krve - Non-Hodgkinův lymfom. Agresivní nádor lymfatických uzlin porazila nejen díky chemoterapii, ale především transplantaci krvetvorných buněk. Kdyby ji nepodstoupila, velmi pravděpodobně by s nemocí bojovala dodnes.
„Ke konci chemoterapií mi lékaři řekli, že by bylo dobré podstoupit taky transplantaci. Dostala jsem své vlastní krvetvorné buňky. Kdybych nesouhlasila, mohla se nemoc vrátit. To už bych ale potřebovala štěp od dárce, což by bylo mnohem složitější a rizikovější,“ bilancuje usměvavá černovláska.
První transplantace v Olomouci provedl v roce 1997 více než pět let pečlivě sestavovaný tým lékařů, zdravotních sester a laboratorních pracovníků vedený prvním přednostou kliniky a předním českým hematologem Karlem Indrákem. Olomouc byla po Hradci Králové, Praze, Plzni a Brně v pořadí pátým, zato v té době nejmodernějším transplantačním centrem v Česku.
„Podmínky, které jsme měli v původní budově z dob císaře Františka Josefa, takový program neumožňovaly. Když jsme se v roce 1996 přestěhovali do nové budovy, ředitelství nám vyšlo vstříc a připravilo všechno pro to, abychom transplantace mohli dělat. Byli jsme samozřejmě hodně natěšení,“ vzpomínal v rozhovoru pro MF DNES přednosta Indrák.
Premiéru měl v rukou přednosta Indrák
První transplantaci prováděl osobně a dodnes si na ni téměř detailně pamatuje.
„Byl slunečný den a byl to takový zvláštní pocit - bylo to poprvé, co jsem někomu převáděl krvinky vlastníma rukama do žíly. Povedlo se to a mě těší, že ta paní pořád žije!“ líčil.
Olomoučtí hematologové nejprve transplantovali nemocné se zhoubnými nádory lymfatických uzlin a s mnohočetným myelomem. Šlo o takzvané autologní transplantace, při nichž jsou pacienti sami sobě dárci krvetvorných buněk. V roce 1997 provedli 21 takových transplantací.
„V roce 2000 jsme zahájili program příbuzenských alogenních transplantací používajících většinou krvetvorné buňky od sourozenců pacienta. Od roku 2004 provádíme také alogenní transplantace od nepříbuzných dobrovolných dárců z registrů dárců kostní dřeně,“ popsal Edgar Faber, vedoucí transplantačního centra a zástupce přednosty hemato-onkologické kliniky.
Vše začalo zvláštní bolestí, odhalení nemoci trvalo měsíce
Manová se do Olomouce dostala dostala v období, kdy už byla zdejší hemato-onkologická klinika plnohodnotným transplantačním centrem. Než se jí ale ujali olomoučtí lékaři, trvalo zhruba půl roku. Příznaky její nemoci se dostavily náhle, mnoho měsíců se je však nedařilo přesně diagnostikovat.
„S partnerem jsme zrovna měli za sebou to nejhorší s rekonstrukcí domu. Ležela jsem spokojená na lehátku u bazénu a najednou mě zabolelo v boku - byl to zvláštní chladný pocit. Pak jsem si šla zabruslit a to už mě tam začalo bolet,“ vzpomíná Manová.
Bolest neustávala, proto následovala série různých vyšetření v Praze - odběry krve, biopsie, magnetická rezonance. Konečnou diagnózu se dozvěděla den před Vánocemi.
„Paradoxně se mi ulevilo. Konečně jsem totiž věděla, s čím bojuji,“ říká. Do čtrnácti dnů už byla na první z chemoterapií v Olomouci.
„Dojížděla jsem na ně ambulantně zhruba jednou za dva týdny. Snášela jsem to dobře, dokonce jsem se na kliniku dopravovala sama,“ tvrdí.
„Zní to složitě, ale zákrok je vlastně velmi jednoduchý“
Transplantaci podstoupila v červnu 2006. Přestože samotný termín zní náročně, nejde o žádnou složitou chirurgickou operaci. Krvetvorné buňky - neboli štěp - se dnes nejčastěji získávají z periferní krve pacienta nebo dárce a podávají se přímo do krve nemocného prostřednictvím centrálního žilního katetru, podobně jako například při transfúzi.
„Po transplantaci cítíte v ústech chuť rajčat, to říkají všichni pacienti. Nijak to nebolí. Zní to složitě, ale přijde mi to vlastně velmi jednoduché, byla to otázka asi deseti minut,“ shrnuje Manová, která si pobyla v nemocnici zhruba tři týdny.
Faktem však je, že autologní transplantace nejsou tak náročné jako transplantace dárcovské. Ty jsou sice účinnější, neboť při nich lékaři využívají toho, že štěp reaguje proti nádoru, ale také rizikovější. Krvetvorné buňky mohou začít napadat i svého nového hostitele a poškozovat zdravé orgány.
„Na rozdíl od transplantací orgánů se společně s krvetvornými buňkami po intenzivní cytostatické přípravě přenáší také imunitní systém dárce, což v potransplantačním období vyžaduje sofistikovanou péči o nemocné v izolaci na transplantační jednotce,“ vysvětlil Edgar Faber.
Olomoucká klinika patří mezi pět pracovišť v České republice, která provádějí autologní i alogenní transplantace. K letošnímu březnu je zde podstoupilo přesně 1 216 lidí z Olomouckého, Moravskoslezského a Zlínského kraje. V posledních letech tu lékaři transplantují 60 až 70 pacientů ročně.
Martina Manová poté, co vyhrála boj s rakovinou, musela svést ještě jednu bitvu - o své děti. Přestože měla v té době šestnáctiletého syna z prvního manželství, s novým partnerem si přála další potomky. Po náročné léčbě ale nebylo jednoduché otěhotnět. Nakonec pomohlo umělé oplodnění, které se podařilo na první pokus.
Ženě se narodila dvojčata Sabina a Denis, která dnes chodí do první třídy. Manová se po mateřské dovolené nevrátila k práci ortopedické sestry, ale v přerovské nemocnici pracuje jako lymfoterapeutka. Mezi její časté pacienty patří onkologicky nemocní. Těm nejen svýma rukama, ale i vlastním příběhem dodává naději.
