Prvenství ve fotografické soutěži přineslo Iris Koppelhuberové odměnu pět tisíc korun. Pro sebe si ale peníze nenechala.
Studentka sociologie na vídeňské univerzitě, která už několik let žije v Olomouci, je věnovala na oslavu s hlavními hrdiny svých snímků – přerovskými Romy. Mimo jiné nakoupila sedm kilo hovězího na guláš, který se podával na soukromé vernisáži jejích fotografií.
„Lidé, kteří na fotkách účinkují, mi dali velkou důvěru. Nechali se fotografovat, přestože tušili, jaké reakce to vyvolá. Vzhledem k tomu, čím jsme si v souvislosti s medializací kolem mých fotek prošli, jsem cítila, že si zasloužíme malou odměnu,“ říká.
Zpočátku to skoro vypadalo, že o vítězství v soutěži přijdete. Radnice se za vás ale nakonec postavila. Uklidnilo to už kritiky na sociálních sítích?
Myslím, že ano. Poslední reakce mi přišla obyčejnou poštou. Byla to pohlednice s nehezkým vzkazem: stálo v něm, že muž, který na jedné z fotek sedí u řeky na rybách, určitě nemá rybářský lístek a že pisatel děkuje za důkaz.
Snímky z přerovské soutěže |
Jaké fotky jste nyní vystavila?
Kromě pěti vítězných snímků jsem vybrala patnáct dalších, které jsem v místní romské komunitě pořídila za posledního půl roku. Přidala jsem i spoustu fotek, které sice nemají velkou uměleckou hodnotu, ale pro lidi na nich jsou velmi cenné.
Pro svou soukromou výstavu jste si vybrala Škodovu ulici. Tam už ale téměř nic nestojí. Kam přesně jste expozici umístila?
Jde o bývalou hospodu, na poutači je dodnes i nápis Herna. Je to budova naproti už zbouraných bytových domů.
Ty domy bývaly romským ghettem. Byl to záměr, mít výstavu právě tam?
Dá se to tak říct. Chtěla jsem ale zároveň místo, kde se Romové dodnes scházejí. A to tato restaurace je. I když je zavřená, majitel prostory pronajímá pro svatby, křtiny nebo oslavy narozenin.
Bylo těžké proniknout mezi přerovské Romy?
Ne. Díky tomu, že do Přerova jezdím kvůli svému výzkumu už od února, mě akceptují. I kdybych je ale neznala, myslím, že by to nebyl problém. Romové se rádi fotí. Stačí pozdravit, vysvětlit, o co mi jde, a slušně se zeptat, zda s focením souhlasí. Ze své zkušenosti můžu říct, že pokud dodržíte pár důležitých pravidel, pak je jednání s Romy velmi jednoduché. Naopak toho pak od nich dostanete strašně moc zpátky. Jsou totiž nesmírně srdeční.
Ve své práci se zaměřujete na asistenty prevence kriminality. Proč vás zajímají právě oni? Je to institut, který v Rakousku nemáte?
Ano, takové hlídky v Rakousku neexistují. Je to zajímavý způsob, jak může policie působit v romské komunitě. I když v Přerově spousta lidí nechápe, proč tam tito asistenti jsou, myslím, že jejich práce má velký smysl. Jsou něco jako strážníci za první republiky – ti se také neustále procházeli po ulicích, věděli, kde kdo bydlí a co jsou to za lidi… Po Přerově se asistenti pohybují ve dvou směnách od osmi ráno do desíti večer, o víkendu až do půlnoci. Všechny místní znají, proto dokážou předvídat potíže. Když vědí, že v sobotu bude něco slavit rodina, která je problematická, když pije, tak na oslavě preventivně hlídkují.
Byla jste svědkem toho, že romští „strážníci“ zabránili nějakým konfliktům?
Neviděla jsem přímo, že by museli zasahovat. Byla jsem ale u toho, když se po jedné bitce schylovalo k další, a jen díky tomu, že tam zrovna byli asistenti, k ní nedošlo.
Mají preventisté mezi Romy skutečně autoritu?
Oni ji mají už předtím, než tuto práci dostanou. Jsou mezi nimi lidé nejrůznějšího věku. Nejstaršímu je 65, nejmladšímu, který právě nastupuje, je teprve 18. Po Přerově se jich pohybuje celkem osm.
Potřebujete něco podobného i v Rakousku?
Asi ano. I když romská komunita u nás je jen zlomkem té, která žije v Česku, komunitní policie by se uplatnila u jiných menšin.
Která je u vás nejsilnější?
Asi Němci (smích), jinak je u nás spousta imigrantů z Balkánu, Turecka nebo Srbska.
Romové jsou součástí české kultury po staletí, ale mezi většinu pořád nezapadli. Jak si to vysvětlujete?
Romové jsou málo loajální k zemi i městu, kde bydlí. Příčiny se dají hledat hluboko v dějinách České republiky. Například v obdobích válek byli Romové zváni, aby bavili vojáky, ale po zábavě byli všichni rádi, když odešli. Na druhou stranu, když své služby nabídli sami Romové – a lidi si od nich nechali třeba nabrousit nože nebo spravit hrnce – nestačilo, že dostali zaplaceno, na odchodu s sebou vzali domácím i slepici. Když má ale člověk dlouhodobě pocit, že není někde vítán, je opakovaně zklamaný. Nemá pak chuť zapojovat se do společnosti. Když se teď pohybuji v doprovodu romských žen po Přerově, zažívám tak trochu, co znamená být Romem v Česku.
Dokázala byste to popsat?
Lidé po nás neustále pokukují, sledují nás v obchodech, v restauraci chce obsluha ukázat hotovost dřív, než si něco objednáme…
Tenhle přístup zřejmě pramení z předchozích špatných zkušenostní.
Spousta lidí, které znám, má s Romy špatné zkušenosti, nemůžu jim vyčítat, že jsou traumatizovaní. Dokonce málokdo z mých olomouckých kamarádů by se mnou jel do Přerova. Svým způsobem chápu i lidi, kterým vadily mé fotky. Má to svůj důvod. Chyby se dělají na obou stranách.
Vy žádnou špatnou zkušenost nemáte?
Ne, ale neznamená to, že mám na očích růžové brýle.
Přerovská radnice před lety udělala sice populistické, ale přeci jen gesto – nabídla Romům zaměstnání. Dopadlo to tak, že se přihlásilo jen několik jedinců a i ti se po čase v práci nakonec neukázali. Proč to skončilo fiaskem?
Stejně jako v celém Česku, i mezi Romy je obrovské množství lidí, kteří mají problémy s exekucemi. Když jdou do práce s tím, že jim z výplaty skoro nic nezůstane, řeknou si, že je lepší být celý život zadlužený.
Není to také tím, že Romové žijí ze dne na den, neumí plánovat budoucnost?
Ano, jsou takoví. Ale zároveň u nich funguje solidární záchranná síť. Ti, kdo něco mají, dávají, ti, kdo nemají nic, dostanou. Jinak by tak dlouho nepřežili.
Setkala jste se vy osobně někdy v Přerově s projevy rasismu?
Ano. Často se například stalo, že lidé pokřikovali na Romy, kteří pracovali. Nedivím se pak, že se na práci vykašlou. Když nepracují, tak je to špatně, a když pracují, jsou středem posměšků. Přerovští Romové nemají velký rozhled, ti, kdo ho měli, se odstěhovali. Když pak tihle prostí lidé slyší poznámky na svou adresu, nemají tolik síly je ignorovat a snáz se nechají vyprovokovat. Úcta je pro ně totiž pojem číslo jedna.
Jaké další hodnoty Romové vyznávají?
Například respekt k rodině. Romové se nezeptají: „Ahoj, jak se máš?“ Taková věta u nich neexistuje. Ptají se: „Co jsi dnes měla dobrého?“ Ale vůbec nejčastěji říkají: „Jak se mají děcka?“
Co ještě děláme vůči Romům špatně?
V Rakousku se imigrantům – například Turkům ve Vídni – snažíme dát najevo, že si jich vážíme. Tvrdíme, že můžou být pyšní na to, že v 60. letech pomáhali Vídeň stavět. Spousta názvů nebo nápisů je u nás psaných i turecky. Menšina potřebuje podat pomocnou ruku a většina v té pomoci musí být vždy o krok napřed.
My jsme tedy pořád o krok pozadu?
Když o českých Romech vyprávím v Rakousku, mí přátelé nechápou, proč je Češi tak vylučují. U nás je také spousta problémů – například je těžké, když je ve školní třídě třicet dětí a dvacet různých mateřských jazyků – ale i tak navzájem spolupracujeme. V Česku je tolerance k jiným kulturám velice nízká. Já osobně bych tady nebydlela, kdyby tu nežili Romové. Každá homogenní masa je nebezpečná. Přítomnost Romů je pro Čechy dobrá, protože je učí toleranci.
Zůstanete v České republice?
Ještě přesně nevím, ale zřejmě ano. Čeští Romové by mi bytostně chyběli.
Co tomu říká vaše rodina?
Mí blízcí odjakživa tvrdí, že mám v sobě i kapku cikánské krve. Teď v legraci říkají, že jsem konečně tam, kam patřím.
