Spisovatel, scenárista, režisér a fotograf Ivan Fíla věnoval práci na publikaci rok života. Ušel tisíc kilometrů, vyslechl 300 lidí, pořídil 5 000 snímků.
Kniha esejů doplněných fotografiemi je tak plná příběhů z dávné i nedávné minulosti, pohnutých osudů, křivd, tragédií, ale také silné vůle a nezlomnosti.
Proč se člověk, který projezdil celý svět, rozhodne psát o Jeseníkách?
Svou první fotografii jsem kdysi udělal, když jsem byl s tatínkem u dřevěného kostelíku v Maršíkově. A do Jeseníků jsem se po mnoha letech vrátil. Kniha je vyjádřením mé lásky k Jeseníkům. (Slavný fotograf Jindřich Štreit při křtu knihy řekl: „Ivan Fíla projel celý svět, aby si uvědomil, že to nejdůležitější, nejniternější je tady.“ – pozn. red.)
Prací na knize jste strávil zhruba rok. Jaký byl?
Stal se ze mě poutník po Jeseníkách. Jako bych byl ten rok v tranzu, v jakési bublině. Pak jsem ji najednou opustil a nevěřil, že jsem tu knihu napsal. Při práci jsem nachodil asi tisíc kilometrů. Navštívil jsem tři stovky lidí. Vzniklo přes pět tisíc fotografií a asi nějakých pětaosmdesát povídek. Do knihy se jich vešlo čtyřicet. Když o ni bude zájem, tak vydáme další díl, protože materiálu na pokračování je dost.
Už vaše snímky jsou podle fotografa Jindřicha Štreita vlastně příběhy. Popište historii některé zajímavé fotografie, kterou jste v Jeseníkách udělal.
Možná nejzvláštnější den při práci na této knize pro mě nastal, když jsem měl cíl dojít na Praděd a vyfotografovat ho. Došel jsem k místu, odkud je běžně vidět věž, jenže viditelnost byla tak metr, byla hrozná zima, určitě minus patnáct, osmnáct stupňů a hrozně silný vítr. Otočil jsem se, že půjdu dolů a že to vzdám a přijdu jindy. Na té asfaltové cestě, která byla zavátá, kterou jindy proudí stovky pěších i kolařů, jsem si řekl, že samuraj se nikdy nevzdává. Samuraj musí dojít do cíle a šel jsem. Najednou se stal zázrak. Otevřelo se nebe a vznikla fotografie. Podle toho jsem napsal příběh, který se jmenuje Cesta samurajů.
Lidé vám sdělili své příběhy. Jaké bylo je převyprávět?
Ty příběhy mě fascinovaly. A začal jsem je vyprávět svýma očima, přes svůj osobní prožitek ze setkání. Snažil jsem se zachytit jejich život a tím vlastně dějiny tohoto kraje. Není to lehké čtení, je často smutné, ale na druhé straně tam jsou i veselé optimistické příhody.
Které z těchto setkání ve vás zanechalo velký emocionální prožitek?
Nerad bych porovnával. Zážitků byla spousta a mnohé z nich se ani v knize neobjeví, což neznamená, že nejsou silné. Před několika dny jsem měl například velký zážitek ve Zlatých Horách. Tam jsem se setkal s devadesátiletou paní, pamětnicí odsunu a povídali jsme si téměř čtyři hodiny. Ta žena byla neskutečně vitální, tehdejší dobu popisovala velmi barvitě, pamatovala si každý detail. To bylo obrovské obohacení. Potkal jsem ji ale bohužel teprve poté, kdy už kniha byla vytištěna. Moc jsem toho litoval, ale možná tento příběh zpracuji do příštího dílu.
A některý z těch, které se staly součástí vaší knihy?
Je tam příběh losinského faráře Milana Palkoviče, který mě velmi, velmi zasáhl a dodnes na něj myslím. Před třemi lety jeho pětadevadesátileté mamince zjistili lékaři rakovinu. Vzdali to a nedávali jí žádnou šanci, maximálně několik měsíců života. On ale řekl, že Bůh jeho maminku k sobě ještě nechce povolat. Tak si řekl, že ji vyléčí sám a uzdravil ji za jedenáct měsíců bobulemi arónie. Když s ní šel k těm samým doktorům, tak nevěřili vlastním očím. Nejenže zmizela ložiska rakoviny, ale i všechny metastázy.
Ve vaší knize se objevuje taky příběh italské mafiánky, která navštívila Jeseníky. Jak jste se k ní dostal?
Byla to neuvěřitelná náhoda. Někdy před dvěma lety jsem chtěl jet lanovkou z Koutů nad Desnou a přisedl jsem si ke starší dámě. Byla to Italka z Neapole, bavil jsem se s ní svou nedokonalou italštinou. Mluvili jsme o místech v Neapoli, která jsme oba znali. Ukázal jsem jí horní a dolní nádrž přečerpávací vodní elektrárny, ona mě pozvala na večeři. Fotit se ale nechtěla. Přesto jsem jeden snímek potají udělal. Před několika měsíci proběhla zpráva, že v Římě byla zatčena kmotra mafie (Maria Licciardiová, šéfka jedné z odnoží neapolské Camorry, přezdívaná La Pikoleta – Malá žena – pozn. red.). Byla to ta žena, se kterou jsem jel dva roky předtím lanovkou z Koutů. Tak jsem napsal do knihy povídku La Pikoleta.
