Naopak málo se už ví o tom, že Welzl byl i zapálený vynálezce. Do vynalézání se pustil až „na stará kolena“, kdy se koncem 30. let usídlil v Dawson City v Kanadě.
„Tehdy už byl ve zralém věku, bylo mu přes šedesát let. V dobách, kdy cestoval a žil na severu, žádné nové stroje vymýšlet nemohl, tak si zřejmě na stará kolena chtěl dokázat, že nezapomněl nic ze svého řemesla. Plnil si zkrátka dávné sny a touhy. Rozhodně to nebyla jen nějaká recese,“ míní welzlolog Martin Strouhal.
V Dawson City Welzl přebýval v jednoduché chatě, kde měl i dílnu. „Byl vyučený zámečník a měl pořád šikovné ruce. To se o něm i v Dawsonu vědělo. Řemeslo rozhodně nezapomněl, uměl opravit a smontovat kdeco,“ uvádí Strouhal.
Jan Eskymo Welzl
Welzl prý chodil po opuštěných dolech na zlato, kde byla spousta nástrojů a přístrojů nebo jejich zbytků. Sbíral tam různé součástky, které se mu mohly hodit, a vymýšlel a tvořil z nich nové stroje.
„Co mu ale nedalo spát, byl stroj, který pojede pořád bez toho, že mu bude potřeba dodávat energii. Chtěl zkrátka vyrobit perpetuum mobile,“ vypráví Strouhal.
V dílně měl podle svědků, s kterými welzlolog mluvil, více výtvorů, ale hlavně stroj s velkým kolem, do kterého vkládal všechny své naděje.
„Mluvil jsem s Johnem Gouldem, posledním pamětníkem Welzla v Dawson City, který kdysi pracoval jako ředitel dawsonského muzea. Na Welzla si pamatoval z dětství. Říkal, že Welzl měl chatu a zároveň dílnu blízko domu jeho rodiny a školy, do které Gould chodil,“ popisuje Strouhal.
„Podle něj ho s bratrem a dalšími kamarády někdy navštěvovali a on jim nadšeně popisoval, jak jeho stroje fungují. Protože měl ohromný dar řeči, tak i popisy Welzlových vynálezů byly stejně poutavé jako jeho cestovatelské příhody. Klukům se to samozřejmě líbilo,“ dodává s tím, že Welzl rád vyprávěl o svém vynálezu každému, kdo o to stál.
Perpetual Motion Man
Protože o jeho snaze vymyslet perpetuum mobile věděla v Dawsonu řada lidí, přezdívali mu tam Perpetual Motion Man. Stroj byl velký – průměr kola čtyři metry, váha 36 metráků a kolo se otáčelo 17 krát za minutu. Welzl ho popisoval v dopise přátelům takto:
„To kolo jide jednej a tej samej rychlosti ve dně vnoci, měsíc po měsicu, rok po roce a co svět světem bude, pude to kolo tak dlouho. Až na kusi rozleti. Tak když to kolo bude dobro a pevně stavěni, tak možete čitat když za ťisic roku z hrobu stanete, tak tokolo jesťe pude. To je krasa a radosť jsem podivat na ten stroj a šikovnosť toho stavitele mistra.“
Perpetuum mobile Welzl nakonec nestvořil, stejně jako spousta jiných pábitelů, kteří se o to pokoušeli. Ani z dalších jeho vynálezů se nic nedochovalo.
„Welzlova chata byla zbourána v 60. letech. V tu dobu už byla prázdná, uvnitř prý až na nějaké drobnosti vůbec nic nebylo,“ uvádí Strouhal.
Dawson byl po skončení zlaté horečky městem dobrodruhů, drsných mužů a podivínů všeho druhu. Welzl se ale i tak podle Strouhala vymykal. „Také proto se prý nejvíc návštěvníků ptá na Jana Welzla, a nikoli na Jacka Londona, který Dawson City proslavil asi nejvíc,“ uzavírá welzlolog.
K cestě na sever inspiroval Welzla Cimrman, připomíná pamětní deska:
10. března 2018 |
