Bylo mu dvanáct, když Josef František zalarmoval celou rodinu tajným výletem k Prostějovu v částečně rozebraném autě. Stálo na dvoře, otec budoucího leteckého esa se totiž věnoval i výrobě karosérií. Syn se mu při práci motal pod nohama, fascinovaly ho ale motory.
Při dobrodružné vyjížďce svezl hromadu kamarádů, po šťastném návratu však hrozil obrovský výprask. Jozifek, jak mu říkali, si ale nakonec vyslechl jen kázání. Jeho táta se především smál, měl syna moc rád.
Příhoda však dobře ilustruje Františkovu nezkrotnou povahu. A také to, že všechny stroje ho i později uznávaly jako svého pána. A on to dobře věděl.
K prvorepublikovému letectvu se muž pocházející z Otaslavic na Prostějovsku přihlásil v devatenácti, 1. října 1934 se stal studentem prostějovského leteckého učiliště. Čekaly ho dva roky tvrdého výcviku.
Ani tady svou povahu neskrýval, svědčí o tom poznámka ze závěrečného hodnocení: „Sklon k nerozvážnostem. Potřebuje dozoru.“
S kázní se nebratřil, ale do létání byl zamilován, popsal ho Fajtl
Po vojenském odvodu 178 centimetrů vysoký vojín nastupuje k leteckému pluku v Olomouci. Brzy je tu známý jako velmi dobrý pilot, jenž ovšem často riskuje a porušuje předpisy. Dokládá to i vzpomínka jeho maminky Alžběty, na magnetofonový pásek ji zaznamenal jeden z Františkových životopisců Miroslav Ambrož.
„V Olomouci dělal se strojem, co neměl. Třeba podletěl pod elektrickým vedením. V Otaslavicích létal nad naším dvorem tak nízko, že jsme mysleli, že spadne. A udělal to tak mockrát. Když jsme byli na poli, letěl nad námi tak nízko, že jsme si museli lehnout,“ vzpomínala v roce 1975 již šestaosmdesátiletá paní.
„Byl desátníkem. Pořád ho za ty kumšty trestali, několikrát byl degradován. Měli jsme strach. Jeho byly stroje, a co on dokázal, nikdo nedokázal. Prosila jsem ho mockrát, ať to nedělá. Byla jsem za něho prosit i na letišti. Nic nepomohlo. Jak obleče kombinézu, neví nic o světě, zapomene na celý svět,“ dodávala.
V Olomouci se Josef František potkal s další budoucí legendou a leteckým esem Františkem Fajtlem.
U letky pracoval jako letecký pozorovatel, po desítkách let Františka v knize Vzpomínky na padlé kamarády popsal jako pohledného příjemného mladého člověka.
„Velmi rád se hlasitě smál, dbal na bezvadnou ústroj a pečlivou osobní hygienu. Měl nadměrně vyvinutý smysl pro kamarádství. S kázní se příliš nebratřil, ale do létání byl zamilován,“ vylíčil.
Stíhačem se Josef František stal v květnu 1938, v Praze absolvoval tříměsíční kurz. K olomouckému pluku se už nevrátil, na letišti ve Kbelích začal sloužit u stíhací letky. Vynikal tu ve střelbě.
Sedláka v Sudetech přikoval se svou stíhačkou k zemi
Již brzy ale bude muset do války, do níž Adolf Hitler zatáhne celý svět. Mezi prvními cíli nacistického Německa je Československo. V pohraničí obývaném z podstatné části Němci začaly nepokoje, právě Sudety chce Hitler připojit ke třetí říši.
Českoslovenští piloti tu situaci sledují při hlídkových letech, při jednom se projevila Františkova povaha i láska k armádě a vlasti. Velitel Vilém Hofman vzpomíná na německého sedláka, který na jejich roj hrozil bičem. Františkův stroj se naráz oddělil a přešel do útoku. Sedlákovi koně se plaší, on sám si kvůli nalétávající stíhačce musí lehnout.
„Na mou otázku, co to mělo znamenat, Josef František odpovídá: ‚Ten nácek na nás hrozil bičem a to si nesmí dovolit‘,“ vybavil si Hofman.
Dějiny se ale nemilosrdně řítí kupředu. Po Mnichovské dohodě ztrácí Československo Sudety, posléze 15. března 1939 do zbytku republiky nakráčí wehrmacht. František je propuštěn do civilu. V něm by se ale horkokrevný stíhač utrápil, v červnu 1939 odchází s dalšími piloty do Polska. Doufá, že dostane šanci bojovat. Otaslavice ani rodiče už neuvidí.
„Loučení nebylo lehké. Otec mu odchod rozmlouval, ale Josef nepovolil. Na okupanty se nemohl ani podívat, dělalo se mu z nich fyzicky zle,“ popisuje Jiří Rajlich v knize Josef František.
Zářijový začátek 2. světové války zastihl Josefa Františka na největší polské letecké základně v Deblinu. Pro moderní německou armádu ale bylo Polsko snadnou kořistí. On sám to poznal hned 2. září, kdy se deblinské letiště při zdrcujícím bombardování proměnilo doslova v peklo. Polské zastaralé letouny nemohly ničemu zabránit, František ani nestačil odstartovat.
Jakmile nálet skončil, v chaosu plném plamenů, explozí a nářku zraněných pomáhal, kde se dalo. Od té chvíle polské letectvo především ustupovalo před dotírajícím wehrmachtem, piloti přelétávali se starými či cvičnými lehkými stroji z jednoho polního letiště na druhé.
Statek obsazený Němci "bombardoval" aspoň granáty
Nakonec i v poraženém Polsku se Františkovi splnil sen a došlo na boj s Němci. Při průzkumném letu objevil statek, který obsadil wehrmacht se svými tanky. Po návratu na základně zorganizoval improvizované bombardování. S několika piloty se nad německé ležení vrátil s nákladem granátů. Úspěšná akce. S německým přívalem, jenž Polsko zakrátko zcela zaplavil, ale ani Františkova smělost nemohla udělat vůbec nic.
Dalším útočištěm v hroutící se Evropě byla Francie. František se do ní dostal v říjnu 1939. Právě tady se rozhodlo, že budoucí letecké eso zůstane v polské uniformě. Po příjezdu do Paříže však s dalšími kamarády z polské anabáze toužil po místě v československé jednotce.
Vše se zvrtlo v sídle její vojenské správy. Dva důstojníci letcům vynadali, že do Francie dorazili pozdě, padla i slova o flákání.
„Pro impulzivního Františka, vracejícího se z fronty, to bylo naprosto nepřijatelné,“ uvádí Rajlich. Ostrá hádka skončila odchodem letců. Bylo to jasné, letec z Otaslavic zůstal u Poláků.
„Je třeba říct, že nebyl národním odrodilcem, jak by se snad někomu mohlo zdát. Sami Poláci uznávají, že se národu nikdy neodcizil,“ zdůrazňuje Rajlich.
Ani Francii nebylo přáno, aby Hitlera zastavila. Letci museli znovu ustupovat, poslední nadějí se stala Anglie. Josef František do ní připlul 21. června 1940, jeho rodinou se stala 303. polská stíhací peruť RAF.
Zrodil se osamělý lovec, pro kterého neplatily předpisy
Do prvního kontaktu s nepřítelem se na britském nebi dostal 2. září 1940. Přesně rok po zničení deblinského letiště měl rázný letec konečně šanci se pomstít. Za mrtvé kamarády z hořící základny i za okupovanou vlast.
Teď měl vše, co potřeboval. Před dvanácti měsíci se musel krčit před padajícími bombami, nyní seděl v moderní britské stíhačce. První sestřel německého letounu byl na světě.
Dohromady si jich zapsal sedmnáct plus jeden pravděpodobný. V jedné bitvě dokonce sestřelil tři stíhačky během několika minut. Jeho poslední vítězství nese datum 30. září 1940, ve vzduchu byl téměř pořád.
Stále je to ale Josef František, ani v RAF si neláme hlavu s předpisy. S Hitlerovými piloty rád bojuje na vlastní pěst v rytířských soubojích jeden na jednoho.
„Létání ve formaci ho omrzelo, začíná zkoušet volné stíhání. Opouští sestavu a nad kanálem La Manche číhá na vracející se nepřátele. Poláci to nazývali Metoda Frantiszek,“ líčí Vladimír Ambros z Klubu vojenské historie Otaslavice.
Františkovi nadřízení se nejprve snaží sólového hráče zkrotit. Všechno je marné. Slib neopouštět letku poruší po dvou dnech. Pokušení je příliš silné. Velitel nechce o skvělého pilota přijít, vymýšlí proto originální řešení.
„Neukázněného Čecha velkoryse jmenovali hostem perutě. Ovšem neoficiálně, žádný takový statut de iure neexistoval. Jako host si může leccos dovolit a nemusí být vázán povinnostmi tak striktně,“ dodává Rajlich. Zrození osamělého vlka, jak Františkovi přezdívali Britové, je dokonáno.
Závada, únava či riskantní akrobacie? Nehodu obestírá tajemství
Blíží se však jeho pád. Žádný německý pilot ho ale nepřemohl. Příčiny tragédie z 8. října 1940 nejsou úplně jasné. Jedním z mála známých faktů je, že jí předcházela obrovská únava. Na Františkovi i na dalších letcích 303. perutě byla po týdnech plných bojů jednoznačně znát.
Svoji neblahou roli však velmi pravděpodobně sehrál i Františkův vnitřní nepřítel – nekázeň. Jisté je, že se při návratu na základnu ztratil všem z očí. Na volání přes vysílačku neodpovídal.
„Ještě téhož dne byl na jižním předměstí Londýna nalezen havarovaný a rozbitý Hurricane i s mrtvým pilotem,“ konstatuje Rajlich. Byl to Josef František, den před tím oslavil narozeniny. Bylo mu 26 let.
Důvodem, proč opustil spolubojovníky, může být i snaha ukázat letecké umění nad domem milované dívky. Řada pilotů se do takové riskantní akrobacie často pouštěla, František nebyl výjimkou. Nikdo také nemůže úplně pominout možnou závadu na letadle či selhání přívodu kyslíku. Důkazy pro či proti ale neexistují, jde jen o teorii.
„Nelze vyloučit kombinaci fyzické a psychické únavy a letecké nekázně. To je asi všechno, co k jeho tragickému pádu můžeme říct. Vše ostatní si vzal do hrobu,“ uzavírá Rajlich.
