Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Titul z roku 1994? Dodnes na něj doplácíme, tvrdí olomoucký hrdina

  13:54aktualizováno  13:54
Postup olomouckých hokejistů do nejvyšší soutěže v roce 1990 pomáhal vystřílet i Kamil Přecechtěl. V prolínací soutěži se trefil osmkrát. Bývalý útočník je dodnes ve svém osudovém klubu. Po trenérských angažmá v Prostějově, Chomutově a Přerově už dvanáct let vede juniorku Mory.

Nadšení fanoušků hokejistů Olomouce | foto: Petr Janeček, MAFRA

"Tehdy to nebyla otázka jednoho roku, postup do extraligy trval Olomouci sedm osm let," prozradil padesátiletý kouč.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy Mora usilovala o postup do extraligy?
Hrál jsem tu už v sezoně 1988/1989, kdy nám to o bod uniklo. Tehdy Olomouc kralovala několik let ČNL nebo byla přinejhorším druhá. Já jsem v té době byl ve Vítkovicích a vrátil jsem se po studiu a pětiletém angažmá zpátky domů. Naskočil jsem do mančaftu, který byl stabilizovaný a velice silný. I dál jsme se pohybovali na prvních druhých místech. První baráž nám utekla těsně, kvůli tomu, že jsme nezvládli dvakrát Liptovský Mikuláš, který byl outsider a my jsme u nich ztratili body. Pamatuju si, že za stavu 1:1 jsem jel sám na bránu a nedal jsem, což mě pak mrzelo celou další sezonu. Přivézt tenkrát o bod více, tak jsme už postupovali o rok dřív do extraligy.

Další rok už to ale vyšlo. Díky rozšíření nejvyšší soutěže sice postupovaly čtyři týmy, ale v prolínací soutěži byly Pardubice, Slovan nebo Brno.
Vzpomínám na poslední utkání s Pardubicemi a narvaný stadion. Na ně byl takto plný vlastně dvakrát, ještě když se hrál čtvrtý zápas o titul o čtyři roky později. V baráži jsme museli uhrát bod a Pardubice už měly záchranu jistou. Tenkrát měly velice dobrý kádr s Jirkou Šejbou, který hrál za nároďák. Celá baráž byla tak jako letos vyrovnaná a silná. Ten, kdo byl nejodolnější, tak nakonec postoupil. I přes krize, které v soutěži byly, jsme ukázali, že byl mančaft dobře nachystaný a hlavně měl zkušenosti z minulého roku.

Ten bod s Pardubicemi jste získali za remízu 5:5. Pamatujete si oslavy postupu?
Jistě. Už sezonu před tím nám tehdejší předseda ředitel Dopravních staveb pan inženýr Ulrich slíbil padesát litrů slivovice. Když nám to o ten bod nevyšlo, řekl nám, že máme smůlu a musíme si nechat zajít chuť. Hned po zápase s Pardubicemi ji ale přinesl do šatny, byl to padesátilitrový barel, do rána z něj ale skoro nic nezbylo. Byly to několikadenní oslavy se společným obědem a večeří. Zapadly do toho, že Olomouc strašně dlouho o extraligu usilovala.

Kteří hráči patřili k oporám Dopravních staveb?
Těch bylo hodně. Jedním z nejvýznamnějších byl v brance Zdeněk Nejtek, který měl v té době vynikající formu. Zároveň jsme měli velice vyrovnané obranné dvojice, zkušené kluky, olomouckého odchovance Honzu Klacla nebo kluky, kteří přišli jako Tulec. Vpředu to byli výborní extraligoví hráči Pavel Jiskra a Mira Venkrbec. Naše lajna byla velice slušná s Jirkou Peřinou a Romanem Spurným, oba odchovanci olomouckého hokeje. Přišla sem řada kluků z Plzně, Prahy. Měli jsme stabilizovaný mančaft a nemyslím, že to bylo mužstvo založené na jedné dvou osobnostech. Měli jsme vynikající tři lajny a gólmana. Když jedna lajna nebyla schopná, další ji nahradily.

Jak to tehdy nesla veřejnost, že tu byl sice silný tým, ale postoupit se dlouho nedařilo?
Každý neúspěch ať už v barážích nebo ve finále play-off s sebou nese určitou frustraci. Pro mladé mužstvo to ale neustále byly zkušenosti. Obrovskou výhodou potom bylo, že první rok v extralize jsme skončili na 11. místě, aniž bylo mužstvo enormně doplňované. To znamená, že tým byl zralý a silný, nebyly tam obrovské mezery na postech. Barážemi a play-off první ligy se ukázalo, kde chyba je a kde to bolelo. A také se podívejte na Chomutov – mužstvo neskutečně finančně zabezpečené, přesto dvanáct let bojovalo, aby se dostalo do extraligy. A to si myslím, že v současné době, pokud jste finančně zabezpečení, je to snazší. Tehdy totiž každý tým měl silného sponzora a peníze se plus minus dávaly do sportu stejné.

Když jsem se ptal vašeho tehdejšího trenéra pana Rudolfa Potsche, které byly zásadní osobnosti postupu, jmenoval na prvním místě vašeho otce, sekretáře klubu.
Musím s tím souhlasit. Táta tu pracoval patnáct dvacet let jako trenér a zároveň jako sekretář, což by dnes byla funkce nejspíš sportovního manažera. Není to tím, že je to můj táta, ale má obrovskou zásluhu na rozvoji hokeje v Olomouci, protože v 70. letech, kdy sem přišel jako brankář z Komety Brno, tak tu mládež živořila. Společně s panem Žáčkem, Sršněm nebo Vykoukalem se jim podařilo vybudovat perfektní kádr trenérů, kteří odváděli výbornou práci a odpovídala tomu i řada reprezentantů a hráčů v nejvyšší soutěži i těch, co se dostali do NHL. Dařilo se zároveň i po té druhé, ekonomické stránce, kdy bylo potřeba zabezpečit klub finančně. To se společně s ředitelstvím Dopravních staveb povedlo.

Výsledkem tohoto spojení byl tedy postup?
Nebyla to otázka jednoho roku, postup do extraligy trval sedm osm let. Byl to postup vybudovaný, s výbornou základnou za zády a s hráči, kteří extraligu postupně mohli hrát dalších patnáct let. Kdyby nedošlo, k čemu došlo, tak extraliga z Olomouce nemohla odejít. I dnes jsme jeden z mála prvoligových klubů, který má všechny tři mládežnické extraligy a mládež neustále funguje na velice slušné úrovni ve srovnání se zbytkem republiky.

Cítím, že vám pořád leží v žaludku, že se Olomouc v extralize zase tak dlouho neohřála.
Dodneška to beru jako největší tragédii olomouckého hokeje. Podle mého názoru to chtělo zpočátku více skromnosti a méně snahy za každou cenu se prosadit. Chtělo to stabilizovat věci, které byly pro nás nové a to se v prvních letech nepovedlo. Dodneška tím trpíme, že jsme tenkrát získali titul. Jsou to roky, které olomoucký hokej stály obrovské peníze i jméno. Tak, jak se postupně vyvíjela Sigma, tak k tomu u nás vůbec nedošlo, protože nám byla licence prodána do Varů a nebylo se od čeho odpíchnout. Dluh, který vznikl po získání titulu, byl tak obrovský, že by devadesát procent klubů zaniklo. Je ku chvále těch, kteří se snažili olomoucký hokej vzkřísit, dotáhnout ho někam a podařilo se jim to až tak, že nezanikl.

Navíc v posledních letech jako by nabíral dech.
Áčko je v první lize neustále mezi nejlepšími a zdá se mi, že to trochu kopíruje tu naši éru, kdy jsme se pět šest let pohybovali na špičce, pak jsme dvakrát hráli baráž a v té druhé se nám to povedlo. Chce to udělat pořádnou přípravu nejenom stadionu, ale i financí na to, aby mužstvo do extraligy postoupit mohlo. To v současné době vůbec není jednoduchá záležitost zabezpečit celou sezonu, aby bez problémů fungovala.

Nabízí se otázka, zda už je klub na postup připravený.
Spíš než na mě je to ale dotaz na manažery.

Hádám, že jako zástupce prvoligového klubu jste obnovení širší baráže přivítal.
Na to je zbytečné se ptát. Kdo chce, aby na hokej chodili lidi a kdo chce dělat hokej pro ně, tak musí vidět, co to přináší. Není stadion, kde by byly nižší návštěvy než na nejvyšší soutěž. Jestliže v Chomutově chodilo od půlky sezony tři tisíce lidí, tak najednou chodí pět. V Olomouci, kde chodilo patnáct set, tak přijde šest tisíc. Klubů z první ligy je zbytečné se ptát a pro extraligové je to k zamyšlení, jak s diváky pracují. Lidi chtějí vidět napětí a tyto zápasy ho přinášejí. Jsou parádní. I když domácí zápas s Libercem nevyšel, tak diváci ocenili bojovnost kluků. Jsou to zápasy, které hokej znova dostávají na takovou úroveň, kde by měl být. Propojují nejvyšší soutěž s tou nižší. To je potřeba.

Po posledních výsledcích už to letos na postup ale nevypadá.
Vždycky věřím tomu, co si přeji. A já si přeji, abychom tu měli nejvyšší soutěž. Podařit se může všechno, i když soupeři jsou neskutečně silní. Liberec ukázal, že má velice kvalitní kádr, to stejné platí i pro Chomutov. Ale může přijít krize, prohrajete dva tři zápasy za sebou a nemusíte se z toho dostat. Bude to zajímavé až do konce.



Nejčtenější

Učitelka podruhé vyhrála konkurz na ředitelku, radní znovu vybrali jinou

Ilustrační snímek

Déja vu plné zklamání a rozčarování zažila v uplynulých dnech učitelka Kateřina Nétková ze Zábřehu na Šumpersku....

Advokát nazval mladého aktivistu Čecha bonzákem, komora ho pokárala

Zakladatel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček a aktivista Jakub Čech.

Renomovaného olomouckého advokáta Zdeňka Šťastného, který pracuje pro radnice i politiky, ostře pokárala advokátní...



Almaty - Olomouc 1:2, Sigma drama nepřipustila a čeká ji Sevilla

Olomoucký Martin Nešpor (vpravo) a Sergej Politevič z Kajratu Almaty v utkání...

Velké přání olomouckých fotbalistů se splnilo. Sigmě se podařilo v odvetném utkání 3. předkola Evropské ligy na hřišti...

Nejhezčí výstup na Praděd. Trasu z malebné osady moc lidí nevyužívá

Výstup na Praděd

Na Pradědu byl skoro každý, ale skutečně nejhezčí cestou se na nejvyšší kopec Jeseníků vydává jen málokdo. Řeč není o...

Olomoucký kouč Jílek: Vepřek by se měl chovat jinak, Pilař bude lepší

Olomoucký trenér Václav Jílek během pohárového utkání proti Kajratu Almaty.

Pohárová premiéra v roli hlavního trenéra pro něj dopadla dobře. "Myslím, že jsme ve finále vytěžili velmi dobrý...

Další z rubriky

Olomouc zničila naděje Kajratu. Hráli jsme srdcem, říká Houska

Olomoucký Václav Jemelka (vpravo) objímá střelce gólu Martina Sladkého v...

Před úvodním zápasem 3. předkola Evropské ligy se zdálo, že šance obou celků na postup jsou poměrně vyrovnané....

Chvátal se ve Spartě neprosadil. V Olomouci chce ukázat, že na to má

Juraj Chvátal na tréninku Sparty.

Dopoledne si poprvé zatrénoval na Andrově stadionu s olomouckými fotbalisty, ale pak Juraje Chvátala už nový tým opustí...

Já, Kajrat. Peníze šéfa Kazachům k úspěchu nestačí

Gafuržan Sujumbajev (vpravo) z Kajratu Almaty vidí červenou kartu z rukou...

Jmenuje se stejně jako fotbalový klub, jemuž vládne. Bohatý podnikatel Kajrat Boranbajev je v Kazachstánu pan Někdo....

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Najdete na iDNES.cz