Na každý den v letošním roce už má Jiří Sedláček z Litovle jasně daný program. Velký sběratel harmonik musí detailně projít svoji jedinečnou sbírku zhruba 250 akordeonů a heligonek, každou vyfotit, popsat a ocenit. Vlastní rodinný dům kvůli nim před mnoha lety přeměnil na muzeum, letos se ale vzácné nástroje budou stěhovat. Je tak třeba sepsat jejich katalog.
Bývalý učitel hry na akordeon a zároveň opravář harmonik sbírku věnoval městu Litovel, jež pro ni plánuje v centru města vybudovat zcela nové muzeum.
Zatím jsou tak mnohdy vzácné nástroje stále k vidění doma u Jiřího Sedláčka. Prohlídka mimořádného soukromého muzea, do něhož každý rok přijde na tisíc lidí, začíná hned za dveřmi. Nejrůznějších akordeonů a heligonek je ovšem plný celý dům.
Se sbíráním harmonik Sedláček začal přibližně před padesáti lety. Každý z nástrojů, jež zabírají především celé patro domu, mu prošel rukama při ladění a renovaci. Řada harmonik je díky výzdobě skutečnými uměleckými díly, na policích leží i unikáty, jež nemají obdobu na celém světě.
„Intenzivně se sbírkou zabývám, co jsem v důchodu, a to už je pětadvacet let. Denně se věnuji jen harmonikám, ničemu jinému. Měl jsem tady na prohlídce experty jak od nás, tak ze zahraničí a říkali, že to je největší muzeum harmonik ve střední Evropě,“ říká Sedláček.
V budoucnu ale budou jeho harmoniky k vidění přímo v centru Litovle v prvním patře zdejší Záložny. Město opraví nevyužívané prostory a vybuduje díky Sedláčkově daru za téměř tři miliony korun muzeum harmonik.
Otevřít má ještě letos, sběratel už má s radnicí podepsanou smlouvu o budoucí darovací smlouvě. S celoživotním dílem se bude podle svých slov loučit s klidným srdcem.
„V rodině není člověk tak zapálený pro harmoniky, abych mu to předal, byť bych to udělal rád. Ve městě tak mám, alespoň doufám, záruku, že sbírka zůstane pohromadě a zachovaná pro další generace. Věřím městu, že se nic neztratí, vše bude navíc zachycené v katalogu,“ vysvětluje bývalý pedagog a muzikant, jenž kromě harmoniky ovládá i kytaru, trombón či klarinet.
Výrobce harmonik tvrdě zasáhlo znárodnění
Dnes však již ve svých dvaaosmdesáti letech hrává jen na harmoniku, ovšem alespoň několik minut každý den.
Sedláčkovým cílem také je, aby sbírka dál připomínala někdejší výrobce akordeonů a heligonek, které tvrdě zasáhlo komunistické znárodnění po únoru 1948.
„Tito lidé měli zlaté ruce a komunistický režim se k nim zachoval velice špatně. Například Josefu Hlaváčkovi rozbili stroje a odvezli je do šrotu, Konstantinu Stibitzovi pak vysypali náhradní díly do řeky. Pro ně a také pro ostatní bylo znárodnění tragédií,“ popisuje pohnuté osudy.
„Něco ale dokázali, a tak chci, aby tu na ně a jejich práci stále byla památka,“ dodává jejich ctitel.
Ani po tom, co auta sbírku odvezou, se Sedláček své záliby úplně nevzdá. Některé obyčejnější harmoniky si ještě nechá doma.
„Když se mi jich několik podaří opravit a prodat, mohu sehnat jeden pěkný a vzácný nástroj. Věnovat se harmonikám budu v každém případě dál, už bych bez toho nemohl být,“ říká nadšenec.
