Konečně svoboda! Takové myšlenky se nejspíš honily hlavou obyvatelům Leštiny, když se k vesnici v posledních dnech války blížila Rudá armáda. Zdecimovaní Němci ustupovali už bez myšlenek na další boj.
Zdejší partyzáni si však nejspíš ještě chtěli připsat body za odboj, když spustili z úkrytů palbu na poslední odjíždějící obrněný transportér. Němci vyskákali z vozu ven, jenže partyzáni v ten moment utekli. Vojáci si tak vylili zlost na nevinných civilistech. Pochytali čtyři muže, kteří měli tu smůlu, že byli v té době nablízku.
V kritické chvíli se do konfliktu vložil leštinský učitel Boleslav Hrbek, který přišel dobrovolně za Němci, a protože dobře uměl německy, snažil se jim vysvětlit, že lapení muži nemají s partyzány nic společného. Marně. Všechny včetně Hrbka rozzuření Němci popravili ranou do týla.
Potom pokračovali v ústupu. Řadě místních mužů se zpěnila krev a vedeni stejnými partyzány, za které trpěli nevinní, zmasakrovali německé obyvatelstvo Leštiny a Vitošova.
„Bohužel zavraždili nevinné lidi, kteří s fašisty vůbec nic neměli a žili v klidu stejně jako naši lidé,“ říkal před lety pamětník z Leštiny, který ani s odstupem desítek roků nechtěl uvést jméno.
Řadu místních Němců čekalo před smrtí bestiální mučení
Jedním z těch, kteří přišli kvůli nesmyslnému řádění rozzuřených mužů o život, byl zdejší německý nadučitel Edmund Stratil.
„Odvedli ho 10. května spolu s dalšími Němci za hřbitov, aby si vykopali hrob. Potom je mlátili a mučili. Rozřezali jim ústa a pak je postříleli,“ vzpomínala na hrůzný zážitek v krajanských novinách Stratilova manželka Amálie, která se spolu s dalšími německými ženami musela dívat, jak jejich muži trpí.
Za zdí leštinského hřbitova našlo najednou hrob patnáct Němců. Protože Leština byla spíše českou vesnicí, ale blízký Vitošov zase téměř výhradně německý, vydal se ještě téhož dne mstící oddíl tam.
Jako první jim padl do rukou tkalcovský mistr Fridrich. Tentokrát se neštítili zabít ani jeho ženu a dceru. Stejně jako oni bylo bestiálně umučeno ještě několik mužů, žen, a dokonce i dětí.
„Slyšeli jsme ty ubožáky, jak křičeli bolestí. Partyzáni jim vytrhali vlasy, vypíchli oči, vyřezali jazyky. Ženám uřezali prsy a mužům přirození,“ popsala hrůzný zážitek v krajanských německých novinách Gertruda Schmidtová, která jen zázrakem unikla řádění partyzánů a viděla po jejich odchodu zmasakrovaná těla na hromadě.
Místní, kteří s masakrem Němců nesouhlasili, ze strachu mlčeli
Aby krutostem nebyl konec, odvedli partyzáni všechny zbývající vitošovské muže do Leštiny, kde si museli vykopat hrob. Tentokrát už bez mučení byli všichni zabiti ranou do týla. Továrníka Josefa Schmeisera, který vlastnil vitošovský lom a tkalcovnu, nejprve vzhledem k jeho vysokému věku partyzáni propustili. Večer se však v jeho vile objevili znovu. Továrníka odvedli na louku za vilou a tam ho zabili.
Leština byla podle zápisu v obecní kronice osvobozena 7. května kolem deváté hodiny večer. K přímému boji nedošlo, protože Němci už odpoledne vesnici opustili. Krveprolití, které rozpoutali partyzáni střelbou na německý obrněný transportér, bylo zbytečné.
Pamětník z Leštiny tvrdil, že tehdy bylo proti řádění partyzánů víc místních, ale měli strach postavit se rozzuřeným a po zuby ozbrojeným mužům.
Kronikář, který události tehdy zaznamenal, byl hodně diplomatický, když napsal: „Byla to zlá, opravdu revoluční doba, v níž i naši lidé napáchali hodně nepravostí a násilností.“
