Jak jste se o udělení vysokého finského vyznamenání dozvěděl?
O udělení řádu vím od října, kdy mi to oznámila finská velvyslankyně.
Hodláte se díky této poctě angažovat v diplomacii na severu Evropy?
Diplomatická dráha mě dříve zajímala, ale za poslední roky jsem to přehodnotil. Přece jen bych rád spíše dál přibližoval severskou kulturu české veřejnosti jako překladatel a organizátor kulturních akcí. Kultura je podle mě nejlepší forma diplomacie, nejlepší způsob, jak se dozvídat nové a obohacující skutečnosti o druhých i o nás samých.
Michal ŠvecJe mu 33 let, vystudoval finštinu a klasickou archeologii na Univerzitě Karlově. Od roku 2006 pracuje ve Skandinávském domě v Praze – severském kulturním centru v ČR. Od roku 2008 je jeho předsedou. Začal pořádat festival Dny Severu, vybudoval unikátní knihovnu severských literatur. Překládá knihy z finštiny. |
Čím vás zaujala právě Skandinávie a konkrétně Finsko?
Moje cesta k severským zemím byla především náhoda. Před 21 lety jsem se zúčastnil dětského tábora ve Finsku. V polovině 90. let bylo pro nás Finsko velmi exotická země, kam jen tak někdo nejezdil. Nesrozumitelný, ale podivuhodně krásný jazyk, odlišná kultura i přátelští a pohodoví lidé mi doslova učarovali. V následujících letech jsem se do Finska podíval ještě několikrát, a protože mě od dětství bavily cizí jazyky a literatura, studium finské filologie bylo jasnou volbou. O ostatní severské země jsem se začal zajímat až na vysoké škole, tehdy jsem také začal pracovat pro Skandinávský dům.
Říká se, že Seveřané jsou uzavření a někdy působí až příliš chladně. Je to pravda?
Často se to traduje a ne, že by někteří z nich takoví nebyli, ale mám spoustu skvělých severských přátel a všichni jsou milí a srdeční. Ve vztazích jsou Seveřané ovšem opatrnější, rozhodně nejsou s každým hned nejlepší kamarádi. Pečlivě si hlídají svůj osobní prostor a málokoho si pustí k tělu. Také nejsou z každé maličkosti hned přehnaně nadšení a nevychvalují vše do nebes. Možná je tomu tak i proto, že jednají na rovinu, nebojí se říct, co si myslí, a svá slova neobalují nicneříkajícími zdvořilými frázemi. Díky tomu je na ně i větší spoleh. Severské „ano“ znamená opravdu „ano“, nekonečné ujišťování není potřeba.
Jak jste se vlastně dostal do Skandinávského domu?
Po návratu z půlročního studijního pobytu ve středním Finsku jsem se poohlížel, co by se s finštinou a severskou kulturou dalo dělat u nás. Skandinávský dům byl tehdy poměrně mladá organizace, fungující jako kulturní centrum teprve rok. Dostal jsem na starosti vybudovat severskou knihovnu, pomáhal s organizací přednášek, besed, promítání či setkání se spisovateli, což pro mě byla a stále je práce snů – i když je do velké míry dobrovolnická.
Teď tomuto domu šéfujete...
V čele Skandinávského domu jsem se ocitl také poměrně náhodou, když odešla dosavadní předsedkyně a nebyl nikdo jiný, kdo by se chtěl této role ujmout. V neziskových organizacích se do vedoucích postů nikdo moc nehrne, obvykle totiž přinášejí jen nesrovnatelně víc zodpovědnosti a spoustu práce. Člověk musí být buď úplný blázen, nebo obrovský nadšenec.
Kdy si řád budete připínat?
Já osobně na řády a vyznamenání moc nejsem, i když si uznání samozřejmě vážím. Řád si s chutí připnu třeba na každoroční oslavu finské nezávislosti pořádanou finským velvyslanectvím, ale jinak spíše zůstane doma v pouzdře.
