Přání olomouckých nadšenců se zhmotnilo v obálce, kterou přinesl listonoš v pondělí 21. dubna 1890. Od c. k. místodržitelství z Brna přišly schválené stanovy a Klub českých velocipedistů mohl v metropoli Hané oficiálně zahájit činnost.
„O kopané nebylo ještě ani slechu, o kanadě (hokej – pozn. red.) rovněž ne, lehká atletika měla svá střediska jen v sokolských tělocvičnách, tennis byl považován za jakýsi druh luxusu a zimní sporty pěstovala mládež spíše pro zábavu. Cyklistické spolky daly základy sportovnímu životu na Hané,“ popisoval Jan Cekl v knize 20 let hanáckého sportu začátky prvního českého sportovního klubu v Olomouci.
Olomoučtí měli inspiraci z Prahy, kde už tou dobou deset let úspěšně fungoval Český klub velocipedistů založený smíchovským továrníkem Janem Kohoutem. I se svými čtyřmi syny se zamilovali do vysokých kol natolik, že je začali vyrábět. Tak se zrodily pověstné „kohoutovky“, z nichž některé přežily dodnes.
V roce 1885 přišel Angličan James Starley s velocipedem zdokonaleným o řetěz a dvě stejně velká kola, cyklistická revoluce mohla začít.
Na Moravě vznikl první klub v roce 1883 ve Vyškově a o dva roky později v nedalekém Prostějově. Po nich už přišli na řadu olomoučtí velocipedisté a jejich snaha měla i silný národnostní charakter. Správu města totiž držela pevně v rukou německá většina a Češi tu museli dennodenně bojovat o svá práva.
Olomouc zrovna čerstvě procitala z dlouhého pevnostního období, kdy ji pevně svíraly hradby, a nadechovala se k velkému rozvoji. Brány padly a kolem donedávna strnulého vojenského města začaly vyrůstat nové ulice a čtvrtě. Do této doby se objevili první nadšenci na kolech.
„Byli to hlavně mladí obchodníci a živnostníci, kteří při hospodářské konjunktuře nabyli zámožnosti, jimž nutno přiznati, že se stali prvními průkopníky cyklistického sportu v Olomouci. Kola stála nejméně 200 zlatých, tedy peníz na tehdejší dobu velmi značný,“ uvádí Cekl.
Rákoska byla nutná výbava
Velociped je fascinoval svobodou, najednou se snadno dostali i do míst, kam nevedla železnice. Stačilo se opřít do pedálů a mohli objevovat i vzdálené okolí. A bývaly to výpravy po prašných cestách, kterým nechybělo dobrodružství.
„Největšími nepřáteli bylo velké množství po ulicích venkovských volně pobíhajících psů, kteří ohrožovali bezpečnost jízdy a lýtek, hlavně ale celistvost kalhot průkopníků nového sportu. Bičík anebo rákoska byly nutnou součástkou cyklistovy výbavy,“ píše Cekl.
„Ale radost z jízdy na kole nezkalilo ani občas se vyskytnuvší nepředvídané zvýšení rozpočtu výlohami za husu, jejíž život skončil neočekávaně pod kolem ještě před Svatým Martinem,“ dodává.
Pozdvižení však velocipedisté nebudili jen na venkově, i ve městě měli četné odpůrce. Přeplněná pevnost s úzkými uličkami si na nový vynález teprve musela zvyknout.
„Když cyklisté projížděli olomouckými ulicemi, lidé se bázlivě vyhýbali těm čertovským mašinám. Většina pěších si přála, aby se tito ‚výstředníci‘ pořádně ‚nabourali‘. Byli to hlavně synové zámožného občana v Pavlovičkách Mayera, kteří nedbali lidských řečí ani četných pádů, modřin a ran a naučili se oře ovládati dokonale,“ uvádí kniha 20 let hanáckého sportu.
Nařízení povinných zkoušek nastartovalo rozvoj
Až jeden z Mayerových synů, Cyril, dokázal prvním úspěchem naklonit sympatie veřejnosti ke kolům, když na kvalitně obsazených závodech v Kroměříži vyhrál druhé místo v krasojízdě.
Navíc i stížnosti nepřímo pomohly k masivnímu rozvoji, když úřady nařídily každému cyklistovi složit zkoušky.
„Kdo chtěl jezdit na kole, musel mít povolení od obce. A ta ho vydala pouze tomu, kdo byl členem cyklistického klubu a byl školený v jízdě na kole. Tím byla účast v klubu v podstatě povinná,“ líčí olomoucký historik Milan Tichák.
Při založení měl Klub českých velocipedistů 58 členů, ale po zavedení povinnosti zkoušek pro jízdu po městě i po státních silnicích počítal záhy své řady ve stovkách.
Když Češi velodrom, tak Němci taky
Klub vyjížděl na společné výlety po okolí, které vytvořily základ turistického ruchu na Hané. Aby mohl pořádat závody, rozhodl se postavit cyklistickou dráhu a vhodné místo našel poblíž vlakového nádraží.
Na konci devatenáctého století nemělo se současnou podobou tepající brány do města nic společného, s bývalou pevností ji spojovala kilometr dlouhá, nově postavená třída, na níž výstavba teprve začínala a okolí obklopovaly i bažiny. Pozemky si klub pronajal od nájemce nádražní hospody Bernarda Löwenrosa a v roce 1896 mohl s velkou slávou otevřít velodrom s tribunou a restaurací.
„Závodní dráha vznikla naproti nádraží v místech, kde dnes stojí hotel. Měla kruhový tvar, přibližně sto metrů v průměru. A protože to byl český klub, konávaly se tam i různé další národní slavnosti. Svůj slet zde měla také Dělnická tělocvičná jednota a další,“ líčí historik Tichák.
Neuplynul ani rok a Olomouc měla i druhý velodrom, zřídil ho německý 1. Olmützer Radfahrerklub. Věčné soupeření mezi Čechy a Němci se projevilo i zde.
„Německá cyklistická dráha oválného tvaru stávala v dnešní Šantově ulici. V posledním domě napravo, tuším číslo 10, bývala hospoda Zum Wanderer, česky U Vandery, která byla v symbióze s cyklistickým stadionem. Na něj se v zimě také chodívalo bruslit a v létě se tam i jinak dovádělo,“ popisuje Tichák.
Jako kluziště sloužila v zimě i česká dráha a odehrály se tu snad i první hokejové pokusy.
Konec zlatých časů
Obě sportoviště však prožila éru slávy trvající sotva patnáct let. Český stadion po prvních letech nadšení začal strádat finančně, náklady na stavbu odhadované na 30 až 40 tisíc zlatých se klubu dařilo splácet čím dál hůř.
Další těžkosti jim způsobovala i německá radnice ukončením dodávek vody, takže provoz kluziště prodražovalo ruční nošení či dovážení vody z okolních bažin. V roce 1910 raději celý stadion předali velocipedisté zpět majiteli pozemku a navrch museli splatit i nemalé dluhy.
„Ve stejném čase zanikla i německá dráha. Později tam byly tenisové kurty, které spravovala Česká sportovní společnost, dokonce tam kdysi vystupoval Karel Koželuh, slavná sportovní hvězda (profesionální mistr světa v tenisu, který Československo reprezentoval i v hokeji a fotbale – pozn. red.),“ zmínil olomoucký historik.
„Potom pozemky koupil Adolf Heikorn, který nedaleko vybudoval továrnu Milo, a protože se mu vedlo velmi dobře, měl peníze na to, aby své závody rozšiřoval,“ dodal.
Úpadek také nepřímo ovlivnil znovu i zásah úřadů. „Jakmile se cyklistika rozšířila, padla povinnost registrace jezdců a tím se rozpadly i kluby. Zůstalo v nich pár nadšenců, kteří závodili, ale ti nemohli nájemné stadionu zaplatit,“ popsal Tichák.
Olomoucký klub fungoval dál, věnoval se krasojízdě, pólu i jiným hrám v přírodě a výletům. Překonal první světovou válku i nástup automobilismu, ještě v roce 1940 měl 115 členů. Skončil patrně společně s celou Českou ústřední jednotou velocipedistů. Tento první sportovní spolek v Rakousko-Uhersku byl zrušen v roce 1949 nástupem centrálně řízené socialistické tělovýchovy.
Cyklistice to však neublížilo, je nejmasovějším sportem u nás a její obliba stále roste. Odkaz prvních průkopníků žije i po 130 letech.
„Býti kolečkářem znamená přímo vášeň, krásnou a ušlechtilou, která pronikla do všech vrstev našeho občanstva a která má veliké a nesporné zásluhy o rozvoj sportovního života,“ napsal v roce 1940 Jan Cekl a jeho slova platí dodnes.
