Žena nejenže přežila, ale mluví, s pomocí berlí chodí a může se starat o děti téměř jako dřív.
„Boj o záchranu pacienta nevzdáváme, i když má jen procento naděje. Život paní Kupkové doslova visel na vlásku. To, že se uzdravuje, je povzbuzením do další práce,“ říká zástupce přednosty Neurochirurgické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc Lumír Hrabálek.
Lenka Kupková bourala loni v lednu na silnici mezi olomouckými Chválkovicemi a Samotiškami. Od začátku byla v bezvědomí a ve velmi špatném stavu. Měla mnohočetná zranění, kromě krční páteře měla poraněný hrudník, mozek i plíce. Polámané měla také obě nohy a pánev.
„Základní ošetření pacientky zajistili kolegové na naší klinice anesteziologie a resuscitace. Velký kus práce odvedli také traumatologové, kteří jí opakovaně operovali dolní končetiny. Pro mě osobně se stal malý zázrak v případě ‚našeho‘ poranění,“ popisuje Hrabálek.
„Když to řeknu lidově, tak měla utrženou hlavu od krční páteře. Všechny vazivové struktury byly přerušené. Pacienti v naprosté většině podobných případů umírají okamžitě. Ona přežila,“ dodává.
Zranění vypadalo prakticky tak, že hlava byla asi centimetr vzdálená od krční páteře. Pro lékaře bylo nečekané, že mícha a prodloužená mícha něco takového ještě tolerují.
„Kdyby oddálení hlavy od krční páteře bylo výraznější, třeba dva centimetry, tak pacientka zcela určitě neměla šanci. Už tohle bylo těsně za hranou,“ podotýká Hrabálek.
Lékaři lebku zpět k páteři „přišroubovali“ pomocí implantátů
Nezapomene přitom zmínit profesionalitu záchranářů, kteří u nehody zasahovali. Život ženě bezpochyby zachránilo i to, že jí krk včas stabilizovali límcem.
„V těchto případech stačí jen drobná manipulace s hlavou a je konec,“ doplňuje.
Prognóza Lenky Kupkové byla špatná, přesto ji tým neurochirurgů v čele s profesorem Hrabálkem operoval.
„Náš zákrok spočíval v tom, že jsme jí pomocí speciálních implantátů de facto přišroubovali lebku ke krční páteři. Jde o velice delikátní neurochirurgickou operaci,“ uvádí Hrabálek. Samotného jej překvapilo nejen to, že pacientka své zranění přežila, ale že také chodí a je dnes schopná samostatné existence.
„Na to, jak byl její stav v prvním okamžiku téměř beznadějný, se až zázračně zlepšil,“ shrnul
„Tělo tři měsíce leželo jako placka, nebyl na mně žádný sval“
Lenka Kupková své uzdravení bere jako druhou šanci. Po všech stránkách ji to změnilo.
„Všichni říkají, že jsem teď lepší než dřív,“ usmívá se nesměle. Zranění si zavinila sama v době, kdy se, jak tvrdí, stupňovala krize jejího rozpadajícího se manželství. Okolnosti kritického dne si ale nepamatuje.
„Od Štědrého dne v roce 2016 mám výpadek, vzpomínám si až na březnové probuzení z bezvědomí,“ říká. V poutní aleji z Chválkovic směrem na Kopeček vyjela v zatáčce do protisměru a narazila přímo do stromu. V autě byla naštěstí sama. Proč tam jela, si nedokáže vysvětlit.
„Na Kopečku máme chatu, ale pokaždé tam jezdím přes Bystrovany, tedy úplně jinou cestou,“ krčí rameny.
Do přítomnosti se Lenka Kupková probudila až po třech měsících na Oddělení chronické resuscitační péče (OCHRIP) ve Vojenské nemocnici Olomouc. Fakultní nemocnice s ní spolupracuje při léčení pacientů vyžadujících dlouhodobou intenzivní péči.
„Pamatuji se, že jsem ležela v nějakém pokoji a všechno viděla dvojmo. Kvůli tracheostomii jsem nemohla sama dýchat ani mluvit. Každý den tam za mnou chodili rodiče a sestra. Mixovali mi stravu, věšeli fotky dětí kolem postele… Je čest je mít. Neobrátili se totiž ke mně zády jako můj manžel,“ popisuje Kupková, která první týdny nebyla schopna žádného pohybu.
„Tělo tři měsíce leželo jako placka, nebyl na mně žádný sval. Musela jsem hodně cvičit už na posteli. S lidmi jsem se domlouvala přes tabulku s abecedou, znovu se učila jíst, mluvit, hýbat jazykem, polykat i smrkat,“ líčí.
Vozík vyměnila z hole, teď plánuje se jedné z nich se zbavit
Přesto Kupková na pobyt ve Vojenské nemocnici ráda vzpomíná: „Získala jsem tam kamarádku Janu Benešovou, která mi dodnes pomáhá stejně jako několik dalších přátel.“
Nyní čtyřicetiletá žena hrávala závodně basketball, k němuž přivedla i svého desetiletého syna. Ještě před úrazem chodila často plavat, jezdila na kole. Její duše sportovce zřejmě sehrála důležitou roli i v uzdravování po nehodě. Bojovala totiž od prvního okamžiku po procitnutí a nikdy se nevzdala.
„Lékaři mým rodičům řekli, ať se připraví na to, že nikdy nebudu chodit. Já si v duchu řekla: to víte, že jo!“ směje se dnes. Pracovala na sobě už na Hradisku a poté i v rehabilitačním centru v Hrabyni. První kroky šly stěží, ale šly.
„Po návratu domů jsem se při chůzi musela opírat o vozík, jaký používají důchodci. Hrozně jsem se za něj styděla, tak jsem ho vyměnila za francouzské hole. Když teď chodím po obchodě o holích a vidím seniory s vozítkem, jsem na sebe hrdá, že jsem se zase o kus posunula,“ popisuje.
V plánu má zbavit se v budoucnu i jedné z holí. S tím, že jí zůstala jen jedna hlasivka, že už možná napořád bude muset nosit brýle, že levá strana těla zůstane slabší než pravá a že v něm má spoustu „železa“, s tím vším se smířila.
„Pošramotilo se toho hodně, ale díky lékařům žiju. Odteď už všechno bude jenom lepší,“ je přesvědčená. Všechny, komu vděčí za svou záchranu, chce příští rok navštívit a osobně jim poděkovat.
