Často velice příkrý a zarostlý břeh Moravy u dnešní Wittgensteinovy ulice není zrovna ideálním místem pro focení, přesto právě tady, nedaleko centra města stál, před desítkami let Olomoučan Pavel Odstrčil.
Před očima měl jedinečnou scenérii, nabourané nákladní auto sovětských okupantů. Skrz proražené zábradlí trčelo nad řekou, Odstrčil jako nadšený fotograf nemohl odolat.
„Nejdřív jsem to auto vyfotil zezadu, stál jsem vedle mostu. Ale nebylo to ono. Řekl jsem si, že lepší záběr bude z podhledu, kde lépe zachytím, jak visí nad řekou. Přešel jsem na druhý břeh, zmáčkl spoušť a najednou slyším strašný křik. Utíkal ke mě nějaký pán, křičel, že jsem se zbláznil, že mě zavřou, a ať toho okamžitě nechám,“ vzpomíná Odstrčil.
Dva doposud neznámé snímky zaslal olomoucké redakci MF DNES u příležitosti letošního 50. výročí začátku invaze sovětské armády do Československa. U řeky však fotil až v časech normalizace, kdy už se okupanti v republice zabydleli.
„Ten chlapík mě asi přece jen trochu vystrašil, a tak jsem ty fotky založil mezi ostatní do archivu a nechal je být. Narazil jsem na ně teprve nedávno při práci na rodokmenu a sepisování historie naší rodiny,“ říká Odstrčil.
Tehdejší most byl úzký a dlážděný kostkami
Strach onoho neznámého muže si vysvětluje tehdejšími poměry, řada lidí se oprávněně komunistického režimu bála. Kvůli jeho kritice či znevažování mohl mít člověk velké problémy. A vyvolat je mohlo i focení nabouraného auta okupantů ze spřátelené armády. Nic takového si ale Odstrčil tenkrát nepřipouštěl.
„Rozhodně to neberu jako nějaké hrdinství. Zkrátka mě to zaujalo jako fotografa. Bylo to něco nezvyklého, co samozřejmě není běžně k vidění,“ přemítá Olomoučan.
Unikátní fotografie pořídil také díky tomu, že u sebe v autě neustále vozil fotoaparát – dnes už legendární flexaretu se dvěma objektivy.
„Focení mě baví už od dětství, věnuji se mu i dnes,“ usmívá se Odstrčil.
Kdy přesně u mostu nedaleko olomoucké teplárny fotil, si detailně nevybavuje. Šlo podle něj zhruba o rok 1974 či 1975. S MF DNES však po letech na břehu Moravy určil, kde při pořízení druhého snímku s největší pravděpodobností stál. Vodítkem je především stěna a okna nedaleké Salzerovy reduty zvané též Ferdinandova pevnůstka.
Původní klenutý most tady už nestojí. „Oproti tomu dnešnímu byl znatelně užší a dlážděný kostkami. Dvě osobní auta se na něm míjela velmi těsně, nákladní se sem vešlo jen jedno,“ vybavuje si Odstrčil.
Režim nehodu tajil, tím ale pomohl šíření fámy
Nabouraným armádním vozem, jenž podle nápisu na cisterně vezl pohonné hmoty či jinou hořlavinu, se tehdejší režim samozřejmě nechlubil. Lidé se tak o nehodě dozvídali hlavně díky šeptandě, přičemž se zřejmě zrodila legenda o utonulých vojácích. To se ale Odstrčilovi příliš nezdá.
„Když jsem sem přišel a udělal zezadu první fotku, nikdo tu nebyl. Auto bylo opuštěné, všude klid. Ještě sem ani nepřijela policie či dokonce armáda. Muselo se to stát jen chvilku před tím, než jsem dorazil,“ líčí fotograf.
Dlouhé roky tak musela Olomoučanům jako jediný hmatatelný důkaz nehody stačit vyměněná část zábradlí.
„Most byl historický, a tak ho lemovalo krásné umělecké kované zábradlí. Kus z něj ale potom byl jen obyčejný a nezdobený,“ dodává Odstrčil.
