Své právě vydané dílo si básník Stephan Taurin Olomoucký příliš neužil. Roku 1519 spatřil ve Vídni světlo světa jeho spis o selském povstání v Uhrách, on sám však ve stejném roce umírá v Transylvánii. A byť by v tomto 500 let starém díle hledal olomoucký orloj jen málokdo, slouží právě Taurinova práce nazývaná Stauromachia historikům jako vůbec nejstarší jednoznačný důkaz o tehdejší existenci tohoto obdivuhodného stroje.
„Pokud jde o orloj, jenž byl mistrně zhotoven s některými podivuhodnými znameními, cizí kupci, kteří prošli velkou část světa, jej slavnostně přisuzují toliko Olomouci,“ zapsal latinsky před půl tisíciletím tento humanistický básník. A i když se pod jménem Stephan Stieröxel narodil ve Svitavách, Olomouc dobře znal. Podle historika Jiřího Fialy tady studoval na městské škole.
Stroj starý půl tisíciletí |
Ke svému spisu o selských nepokojích Taurin připojil index, kde se u písmena O zmínil právě o Olomouci, jejím orloji a také o měšťanech náchylných k obžerství a holdujících častým návštěvám vináren. Samotný orloj ovšem návštěvníky města udivoval pravděpodobně už dříve.
„Dnešní historici považují za nejpravděpodobnější dobu vybudování orloje konec 15. století, nejpozději dobu kolem roku 1500. Jeho vznik dávají nejčastěji do souvislosti s pozdně gotickou opravou radnice v letech 1474 až 1488,“ přibližuje historik Radim Himmler v publikaci Olomoucký orloj – historie v obrazech a faktech, jež vyšla u příležitosti nynější velké výstavy k 500. výročí první písemné zmínky o orloji v olomouckém Vlastivědném muzeu.
Během staletí se orloj hned několikrát opravoval
Dělníci při opravách v 15. století na radnici vybudovali na její jižní straně také dodnes používanou kapli svatého Jeronýma, vysvěcena byla v roce 1491.
„Je pravděpodobné, že ve stejné době na severní straně mohl být vystavěn výklenek pro orloj, zaklenutý charakteristickým gotickým lomeným obloukem,“ dodává Himmler, jenž vede přerovské Muzeum Komenského, které se na současné výstavě o orloji podílelo.
Otevřená je do 5. ledna příštího roku, k vidění jsou tu unikátní dochované technické, umělecké a další archivní památky na dřívější podoby orloje. Ten během staletí totiž zažil řadu oprav a hned osm proměn své vnější fasády.
Jeho současná a ve srovnání s ostatními evropskými orloji jedinečná podoba v duchu socialistického realismu vnikla až při obnově po druhé světové válce.
Ještě v 19. století přitom i v odborné literatuře tenkrát převážně německé Olomouce tehdejší dějepisci podle Himmlera posouvali vybudování orloje až na začátek 15. století.
Vycházeli přitom ovšem z pouhé legendy, v níž je otcem olomouckého technického zázraku saský hodinář Antonín Pohl, který jej měl údajně postavit v letech 1419 až 1422. V několika evropských metropolích v té době orloje skutečně vznikaly, a to včetně toho pražského z roku 1410. Ovšem Olomouc mezi ně ve skutečnosti nepatřila.
Podle pověsti dokonce ukázal Antonínu Pohlovi důmyslný stroj anděl ve snu, za práci měl z olomoucké městské pokladny dostat 156 kop grošů.
„Zpráva o výjimečném díle se brzy roznesla po celé Evropě. Z Vídně dokonce přijel rektor tamní univerzity Tomáš Ebendorfer, který s Pohlem ujednal, že podobný orloj sestrojí pro Vídeň. To se ale nelíbilo členům olomoucké městské rady, kteří nechtěli, aby se podobné dílo objevilo ještě někde jinde. A protože si Pohl nechtěl dát říct, nechali ho oslepit. Za to se však Pohl pomstil tím, že pod záminkou, že v orloji něco opraví, stroj naopak poškodil tak, že jej prakticky zničil,“ přibližuje legendu historik Miloslav Čermák ve své knize Olomoucký orloj.
Podobný scénář přitom mají i pověsti spjaté s dalšími evropskými orloji. Objevuje se také u toho pražského, kde je oslepeným orlojníkem mistr Hanuš.
„Skutečnost je ale taková, že údajný rok vzniku olomouckého orloje 1422 se poprvé objevil až v Popisu královského hlavního města Olomouce napsaném v roce 1746. Jméno hodináře Pohla pak uvedl ve svých dějinách Olomouce až v roce 1808 ne vždy spolehlivý dějepisec a autor cestopisů Josef Vladislav Fischer,“ upřesňuje Himmler.
V čem však historici jasno nemají, je podoba vůbec prvního olomouckého orloje. A platí to i pro dalších téměř dvě stě let, kdy už jej pravděpodobně změnila i první velká oprava z let 1573 až 1575.
Nejstarší známé vyobrazení tak pochází až z druhé poloviny 17. století. „Kresba tužkou, sépií a akvarelem od neznámého autora zachycuje podobu orloje v době jeho druhé opravy v letech 1661 až 1662. Kresba zřejmě ukazuje stav po raně barokní opravě během obnovy města po třicetileté válce. Nelze ani vyloučit možnost, že znázorňuje stav před opravou, nebo návrh na opravu,“ přemítá Himmler.
Na odhalení „socialistického“ orloje přišly roku 1955 tisíce lidí
Vůbec naposledy se pak vzhled olomouckého orloje změnil po druhé světové válce, konkrétně v letech 1947 až 1955. Impulsem k tomu byla nepravdivá legenda, že ustupující německá armáda na konci války orloj nevratně a těžce poškodila střelbou.
„Od začátku mě provokuje to, jak moc byli lidé obelháváni. Orloj byl sice za druhé světové války poničen, ale ne natolik, aby se musel přestavovat tak drastickým způsobem,“ uvedla již dříve historička umění Anežka Šimková z Muzea umění v Olomouci, jež se dějinám orloje věnuje řádově desítky let.
I přesto musela předválečná fasáda orloje nakonec ustoupit socialistickému realismu. Malíř Karel Svolinský pro ni navrhl mozaiky složené celkem ze čtyř milionů skleněných kostiček rozložených po sto metrech čtverečních, jež mimo jiné oslavují dělníka, vědce, rolníky či hanácký folklor.
Lidé si mozaiky mohli poprvé prohlédnout při slavnostním odhalení 9. května 1955, dav tehdy zaplnil celé náměstí.
Krátce po sametové revoluci v roce 1989 pak v Olomouci vznikla Asociace pro rekonstrukci olomouckého orloje, jejímž cílem bylo vrátit mu jeho původní a stovky let udržované historické, náboženské, filozofické, technické a umělecké tradice.
Vedení Olomouce však tento plán zkraje devadesátých let nepodpořilo, a v Olomouci tak zůstává orloj ve své „socialistické“ podobě.
Tak vypadá přísně střežený stroj olomouckého orloje:
18. května 2015 |
