Ještě před císařským posvěcením zmizela v roce 1876 v místech nynější třídy 1. máje tzv. Hradská brána. Jinak hrozilo, že Olomouc díky pokroku v druhé polovině 19. století například Prostějov či Šternberk počtem obyvatel předežene.
Letopočet 1876 proto patří k jednomu z nejvýznamnějších milníků olomoucké historie. Nedávno uplynulý rok tak přinesl 140. výročí tehdejších událostí. MF DNES je nyní připomíná.
Mohutné hradby nechala kolem Olomouce vybudovat císařovna Marie Terezie v letech 1742 až 1757. Přebudovat město na tehdy velice moderní a důmyslnou bastionovou pevnost se rozhodla poté, co ve válce o habsburské dědictví přišla o blízké Slezsko. V Olomouci se daly do práce tisíce lidí, celkem 12 let trvající stavba stála 10 milionů zlatých.
Své kvality pevnost potvrdila v roce 1758, kdy se o její dobytí neúspěšně pokusila pruská armáda. Vývoj válečnictví šel ale dál a mohutná opevnění ztrácela význam. S hradbami byla navíc spojena celá řada omezení. Olomouc se postupem času začínala dusit.
„Platilo zde pevnostní pásmo a demoliční revers. Nic nesmělo bránit výstřelu pevnostních děl, žádná překážka nesměla umožnit potenciálnímu nepříteli se za ni skrýt. V nejbližším okolí bastionového jádra i předsunutých pevnůstek tedy mohla vznikat pouze stavení, která bylo možné v případě nebezpečí velmi rychle odstranit. K demolici se na základě reversu zavázal sám majitel nemovitosti,“ přibližuje ve stati Hradby padají – zrod moderní Olomouce v letech 1876–1919 historik Michael Viktořík.
Olomouc tvořilo pouze její dnešní historické jádro
Kvůli těmto pravidlům tak téměř nikdo ve více než kilometrovém okruhu v okolí města nic nestavěl – ani rodinné domy, ani průmyslové podniky.
Uvnitř hradeb na ně nebylo místo. Samotnou Olomouc tvořilo pouze její dnešní historické jádro o ploše kolem 2,5 kilometru čtverečních. A to bylo přelidněné. V šedesátých letech 19. století tu podle Viktoříka včetně vojáků žilo zhruba 15 tisíc obyvatel. V roce 1880 jich už bylo přes 20 tisíc.
Místa, kde stály hradby |
Hradby v této době začaly Olomouc stále více svírat a především izolovat od hospodářského rozvoje a moderních urbanistických trendů, podle nichž se při bourání vlastních hradeb rozvíjela a rozšiřovala ostatní města.
„Olomouc v 70. a 80. letech 19. století výrazněji než dříve pociťovala stagnaci. Trvající status státní pevnosti nedával vyhlídky do budoucna,“ podotýká olomoucký historik Arnošt Skoupý v druhém díle velkých akademických Dějin Olomouce.
I obce v sousedství Olomouce jako Hodolany a Holice se rozvíjely rychleji, pokrokovější byla také Litovel či Prostějov, který spolu se Šternberkem dnešní krajské město málem překonal v počtu obyvatel.
Další argument proti hradbám získali kritici staletého olomouckého krunýře v roce 1866. Rakouská monarchie, do níž tehdy patřily i české země, se dostala do války s Pruskem.
Olomoucká pevnost se od jara připravovala na boj. Na zesílení některých částí pracovalo ke konci června 1866 až osmnáct tisíc vojáků a dělníků. Před hradbami zbourali všechny stavby, vykáceli stromy a stromořadí – včetně dodnes známé Rudolfovy aleje.
„Obavy z obléhání Olomouce způsobily, že město opustila značná část jeho obyvatel, byly evakuovány úřady, zpřísněn vojenský režim,“ vypočítává Viktořík ve své knize Táborová pevnost Olomouc.
Rozsáhlé přípravy ale vyšly naprázdno. Hlavní část pruské armády Olomouc jednoduše obešla. Došlo jen k menším potyčkám, na Prusy pochodující z Drahanovic do Olšan střílela děla z několika předsunutých fortových pevnůstek. Odpůrci hradeb začali upozorňovat, že pevnost ztratila svůj vojenský význam, a je tudíž zbytečná.
„Toto tvrzení je v podstatě pravdivé, i když nikoliv bez výhrad. Stará bastionová pevnost s věncem fortů, které vykazovaly spoustu technických nedostatků, skutečně ztrácela na vojenském významu. Na druhou stranu Olomouc stále zaujímala strategicky významné místo v celkové obranné koncepci podunajské monarchie, do kterého bylo dlouhodobě investováno značné množství finančních prostředků,“ upozorňuje Viktořík.
Inženýři stále přemýšleli, jak pevnost zmodernizovat
Pevnostní inženýři stále promýšleli, jak olomouckou pevnost přizpůsobit moderním válečnickým trendům, a zvýšit tak její význam. Ve stejné době se však již schylovalo ke zrušení pevnosti a postupné proměně Olomouce v moderní město druhé poloviny 19. století.
Cestu pokroku se olomoučtí měšťané pokusili otevřít peticemi. První požadavek na zboření hradeb sepsali v roce 1869. Na reakci úřadů čekali tři roky. Až v roce 1871 dostalo pevnostní velitelství rozkaz k vyjednávání s vedením města.
Pro radnici bylo klíčové získat od armády pozemky, na nichž by se město konečně začalo rozšiřovat. Ministerstvo války v roce 1873 určilo podmínky, za kterých parcely Olomouci přenechá. Byly však příliš drahé.
„Suma pět milionů zlatých byla nepřijatelná. Představitelé města museli zásadním způsobem přehodnotit dosavadní plány. Veškeré požadavky se tak zúžily na likvidaci pevnostních bran,“ doplňuje Viktořík.
O všechny brány přišla Olomouc do půlky 80. let 19. století
První padla právě v přelomovém roce 1876. Konkrétně šlo o tzv. Hradskou bránu, která stávala na dnešní třídě 1. máje. Právě tady tehdy končila Olomouc. Hradská brána se přitom dělila na vnější a vnitřní, kde byla i strážnice. Obě části brány spojoval padací most.
„Ve svatodušní pondělí 5. června 1876 bylo přikročeno k bourání. Velké množství lidu se dostavilo a za slavnostní nálady provedl starosta Josef von Engel první kopnutí do hradeb. Pro Olomouc a jeho vývoj byl to opravdu slavný a historický den. Šlo sice jen o zrušení jedné brány a části hradeb, ale každý věděl, že zbourání hradeb ostatních je pak jen otázkou dohledné budoucnosti,“ popisuje dlouholetý prvorepublikový starosta Olomouce Richard Fischer v knize Olomoucká pevnost a její zrušení, vydané v roce 1935.
Do půlky 80. let 19. století Olomouc přišla o všechny brány. Otevřela se světu. „Díky nově vybudovaným silnicím získala přímé spojení s okolními obcemi a venkovem. Kolem nových komunikací se začalo také živelně stavět,“ dodává Viktořík.
Portál Litovelské brány je dodnes k vidění u vchodu do parku
Ne všechny brány někdejší pevnosti se proměnily v suť. Například portál Litovelské brány, jež stávala na konci ulice 8. května směrem k náměstí Národních hrdinů, nyní tvoří v Hynaisově ulici vstup do Čechových sadů.
Terezská brána se na svém místě na nynější třídě Svobody zachovala na přímluvu architekta a urbanisty Camilla Sitteho, jenž pro Olomouc v roce 1894 vypracoval moderní, dodnes oceňovaný a částečně uskutečněný regulační plán.
„Pokusil se v něm o organické propojení starého města s nově navrženými čtvrtěmi vyrůstajícími na místě odstraňovaných fortifikací,“ vysvětluje v knize Osobnosti Olomouckého kraje někdejší ředitel Muzea umění Pavel Zatloukal.
Jednání o obrovském rozšiřování Olomouce a odkupu vojenských pozemků i související půjčce se táhla více než 25 let. Nakonec se Olomouci s vídeňskými úřady podařilo v roce 1894 vyjednat, že uvolněné parcely koupí za dva miliony zlatých. Splácela je dalších deset let.
Ještě před tím do hanácké metropole v listopadu roku 1888 dorazila zpráva o zrušení pevnostního statusu Olomouce. Stejně jako ona se od něj osvobodil také Terezín a Josefov. Došlo k tomu na základě rozhodnutí císaře Františka Josefa I. z 9. března 1886.
„Dodnes není zcela jasné, proč došlo ke zveřejnění tohoto nařízení až o více než dva a půl roku později,“ uvádí Viktořík.
Vše podle něj nasvědčuje tomu, že za zdržením stojí jednání mezi ministerstvy války a obrany. Úředníci a důstojníci měli obavu z nevratného zániku pevnosti. Dlouze zvažovali, zda o ni mohou i s ohledem na mezinárodněpolitickou situaci skutečně přijít.
Zrození moderní Olomouce se završilo v dubnu roku 1919, kdy město s 23 tisíci obyvateli pohltilo jedenáct okolních vesnic a dvě města. Vznikl tak prvorepublikový Velký Olomouc.
