V tu osudnou noc na 16. března 1939 se Ignazi Kohnovi kolem půl druhé jistě sevřelo hrdlo. Pracoval jako šámes (správce - pozn. red.) olomoucké synagogy a právě si všiml, že nádherný svatostánek místní židovské obce hoří.
Bydlel hned vedle v rabínském domě, se synagogou stál na dnešním Palachově náměstí u Terezské brány. Kohn rychle vzbudil svou rodinu, mimo jiné i vnučku Editu Munkovou.
Synagoga zvenku i zevnitř    |
„Šel telefonovat pro hasiče. Ale telefon byl němý, odpojen, takže pomoci se nedovolal. Běžel ven, že dojde sám pro hasiče, ale kolem domu stáli Němci a nepustili ho ven,“ vzpomínala Edita Munková, později Šťastná.
Plameny, které měli hasiči nejprve zakázáno hasit, znamenaly nejen zánik synagogy, ale i blížící se konec rozmachu židovské komunity v Olomouci. Ztělesňovala jej právě synagoga, od jejího zasvěcení letos uplynulo 120 let.
Výročí nyní v olomouckém Arcidiecézním muzeu připomíná do 7. ledna 2018 působivá výstava. Její podmanivou dominantou jsou zářící vitrážová okna, jimiž před desítkami let do židovského svatostánku svítilo slunce.
Jejich pestrobarevnou krásu si olomoučtí Židé mohli poprvé naplno vychutnat 11. dubna 1897 při slavnostním zasvěcení právě dokončené synagogy. Do té doby se k bohoslužbám scházeli v pronajaté modlitebně v prvním patře domu v dnešní Sokolské ulici číslo 7.
Celá Evropa tehdy na přelomu 19. a 20. století prožívala Belle Époque neboli bezstarostné, secesí a technologickým rozmachem prodchnuté Krásné časy. Přervalo je až peklo první světové války.
Monumentální synagoga vyšla na čtvrt milionu zlatých
Vzkvétala i olomoucká židovská obec. Její členové se ve městě během jediné generace obdivuhodně prosadili jak v průmyslu, tak ve společnosti či kultuře. Jedním ze symbolů vzestupu byl i nový svatostánek v tehdy módním maursko-byzantském stylu.
Jeho plány po vůbec první olomoucké architektonické soutěži narýsoval v roce 1895 přerovský rodák židovského původu a významný vídeňský architekt Jakob Gartner. Je autorem také například dodnes v Olomouci stojící školní budovy Pöttingeum, nájemních domů v Komenského ulici či vil ve Vídeňské ulici.
Monumentální synagoga vyšla na čtvrt milionu zlatých, při jejím dokončení bylo Gartnerovi pětatřicet let. Pro tehdejší náměstí Marie Terezie navrhl také sousední rabínský dům, ve kterém byly kanceláře židovské obce, společenský sál, velká judaistická knihovna, z níž si dvakrát týdně mohli lidé půjčit knihy, a také byty.
Z jednoho bude za pouhých 42 let šámes Kohn marně volat hasiče. Jeho rodina za druhé světové války skončila v koncentračních táborech, z Terezína a Osvětimi se vrátila ve zbídačeném stavu pouze vnučka Edita. Zemřela v únoru 2014 v nedožitých devadesáti letech.
Dělník chtěl Davidovu hvězdu z vrcholu kupole, stála ho život
Dvoupodlažní trojlodní synagogu s pěti vchody obklopoval park, fasáda byla žíhaná se střídajícími se pruhy červených a světlých cihel, na délku měřila 39 metrů, na šířku 21 metrů.
„Do hlavního chrámového prostoru, který byl jako ostatní části synagogy vytápěný moderním horkovzdušným topením, se vcházelo přes předsíň a vestibul. Jeho součástí byla také šatna na levé straně, přiléhající ke schodišti na ženskou tribunu, a napravo místnost určená pro svatební obřady. Kapacita synagogy byla 744 míst – 440 pro muže a 304 pro ženy na galerii. Denní modlitebna za svatostánkem nabízela místa pro padesát osob,“ přibližuje kurátorka Gabriela Elbelová v katalogu nynější výstavy v Arcidiecézním muzeu.
Zcela mimořádně se v olomouckém židovském svatostánku po jeho zasvěcení oproti jiným synagogám objevila i dřevěná kazatelna, kterou by člověk čekal spíše v křesťanském kostele.
Kupole synagogy se tyčila do výšky osmatřiceti metrů, korunovala ji šesticípá pozlacená Davidova hvězda. Po požáru synagogy bude její lesk stát život jednoho z německých dělníků.
„Tradovalo se totiž, že hvězdice je celá ze zlata. Při upilovávání se však ulomila a strhla muže dolů. Byl na místě mrtev,“ popisuje Petr Broch, jehož vzpomínky na olomoucký židovský svět stejně jako v případě Edity Štastné zachycuje web místní židovské obce a kniha Zdeňka Melotíka Olomouc rabína Bertholda Oppenheima.
Žháře, kteří synagogu v noci po nacistické okupaci země zapálili, se nikdy nepodařilo odhalit. Často se hovoří o olomouckých Němcích či nacistech.
„Mohli to být i kolaboranti. Kdo to doopravdy byl, to nemohu říct. Je jasné, že to byli místní, kteří bydleli v Olomouci. Fašisté, antisemité...,“ přemítá předseda Federace židovských obcí v České republice Petr Papoušek.
„Skoro vše bylo spálené, stěny od kouře a plamenů černé“
Podle dobových policejních záznamů hořela synagoga až do poledne 16. března. „Na zahradě kolem synagogy byly nalezeny malé kuličky, prý to byly zápalné bombičky, které házeli okny do synagogy,“ uvedla Edita Šťastná.
Oheň poškodil především kupoli, u níž odhalil její ocelovou konstrukci. Shořela také část vnitřního vybavení synagogy, včetně varhan. Škoda byla vyčíslena na milion tehdejších korun.
Petr Broch se coby osmiletý chlapec do vypáleného svatostánku podíval. „Nejdříve mě omráčil strašný zápach spáleného dřeva. Nechtěl jsem věřit očím, skoro vše bylo spálené, stěny od kouře a plamenů černé. Žár vyrazil i barevná okna, měl jsem obavu, že strop se každou chvíli zřítí. Nikdy na to nezapomenu,“ vybavil si Broch.
Byť oheň rozhodně nezničil celou synagogu, posloužil nacistům jako záminka pro její demolici. K zemi šel i vedle stojící rabínský dům, jehož se požár ani nedotkl. Bourání svatostánku začalo v listopadu 1939, skončilo až v březnu 1940.
„Cihly ze synagogy se rozebíraly půl roku, stály tam v řadách a do chodeb mezi nimi mě dokonce jednou později zavlekli a zmlátili,“ dodává Broch, jenž v závěru války s bratrem skončil v Terezíně. Přežil, zemřel v roce 2009.
Ze synagogy se nakonec podařilo zachránit především šest oken s barevnými vitrážemi. Pět z nich je do 7. ledna k vidění v Arcidiecézním muzeu. Kousek od nich stojí i původní vyřezávané dubové lavice.
„Původně jich v olomouckém templu bylo kolem stovky, zachovalo se jen deset řad. Už na konci roku 1939 je koupila farnost v Olšanech u Prostějova, kde v místním kostele svatého Jana Křtitele sloužily až do roku 2003. Tři řady lavic se pak podařilo získat občanskému sdružení Respekt a tolerance pro nedávno zrestaurovanou synagogu v Lošticích,“ uzavírá kurátorka Elbelová.
