Bývalí studenti a členové tehdejšího stávkového výboru připravili téměř autentické prostředí nabité hektickou atmosférou.
„Ze začátku to však vůbec nebylo jednoduché. V jednu chvíli jsme byli v euforii, že se všechno povede, a v jednu chvíli to byla totální depka, protože se povídalo, že se tady za rohem chystají lidové milice, které nás asi všechny postřílí. Počítali jsme s vyhozením ze školy, pravděpodobně s vězením nebo s emigrací,“ popsal první týden revoluce v improvizovaném centru stávkového výboru jeho bývalý člen Tomáš Kasal.
Stejně jako před třicet lety se učebny proměnily v místa, kde se rodily dějiny. Někde se kreslily plakáty, tiskárny totiž nebyly dostupné.
Vedle písařky na psacích strojích přepisovaly důležitá prohlášení a klíčové výzvy k veřejnosti. Na historickém cyklostylu pak bývalí studenti zamazaní od barev rozmnožovali letáky a nechyběla ani redakce studentského časopisu Přetlak, který po dlouhé době temna mohl konečně do světa svobodně šířit pravdivé a necenzurované informace. Zapomenout se nesmělo ani na kuchyni, která stávkující studenty během Listopadu držela při životě. Na stěnách a po schodech fakulty byly rozvěšené výzvy a hesla, fungovala spojovatelna a ostraha.
„Každý, kdo sem tehdy přišel, psal hesla. My jako výtvarníci jsme dělali spíše kreslené plakáty a snažili jsme se, aby to mělo vtip nebo nadsázku. Jinak jsme tady byli 24 hodin, střídali se a spali ve spacácích. Ještě dlouho po revoluci jsem chodila po městě a říkala si, tady by se plakát vyjímal, to je dobré místo,“ usmívala se v plakátovně bývalá studentka Barbora Králíková.
Papíry a barvy tehdy studentům nosili zaměstnanci tiskařských závodů. „Moje maminka chodila do sekce psacích strojů. Nosila jim z práce kopíráky, které byly na příděl,“ dodává.
„Nic nebylo dopředu vymyšlené.“
Celá studentská revoluce vznikala spontánně a živelně. Když se olomoučtí studenti rozhodli, že obsadí fakultu, ke vchodu postavili službu a ta dovnitř nepouštěla nikoho podezřelého.
Nebyly mobilní telefony, natož sociální sítě, takže všechno si mladí lidé museli říkat osobně. Začali kreslit plakáty, tisknout letáky, začal vycházet časopis.
„Nic nebylo dopředu vymyšlené. Zavolali nám třeba studenti z Ostravy, že se tam nic neděje, takže jsme začali jezdit také do Ostravy a do Opavy. Bylo potřeba, aby to někdo organizoval a řídil, takže vznikla výjezdová sekce. Vznikly i další sekce, všechno postupně, jak bylo potřeba. Klíčový byl stávkový výbor, ale ten spíš doháněl události,“ popisuje člen stávkového výboru Kasal.
Na okupační stávkový výbor se přišli podívat i současní studenti.
„Před chvílí jsme si říkali, že bychom určitě chtěli zažít tu atmosféru. Určitě bychom nechtěli prožívat minulý režim, ale semknutí tehdejších studentů muselo být neskutečné,“ zasnila se například studentka politologie Zuzana Kačerová.
Zaujaly ji především dobové fotografie a se spolužačkami si zkusily nakreslit několik plakátů. „Motivace musela být tak silná, že únava a nepohoda šly stranou. Podle mě by do toho současní studenti určitě šli také,“ nepochybuje dívka.
Součástí celé akce byla výstava stovek dobových fotografií a relikvií. Jenom psacích strojů bylo zhruba pětadvacet. Promítaly se také dokumentární filmy z revoluce.
„Neměla to být nudná vzpomínková akce. Všichni se mohli podívat a prakticky si vyzkoušet, co všechno bylo potřeba dělat od malování plakátů, tištění na cyklostylech nebo datlování na psacích strojích. Chtěli jsme, aby si lidé lépe uvědomili význam demokracie a svobody. Proto jsme také podpořili protestující studenty v Hongkongu,“ řekl hlavní organizátor Martin Štainer.
Náklady bývalí studenti pokryli ze svého. Vrcholem byl záznam legendárního koncertu Karla Kryla, který se před třiceti lety vrátil z exilu a koncertoval v hale univerzity.
