Spolu s fotografem a kostelníkem svatováclavské katedrály Antonínem Kučerou za sebou již máme více než stovku schodů. Stojíme v druhém patře nejvyšší, více než stometrové, věže chrámu, která je současně i nejvyšší kostelní věží na Moravě.
Šestatřicetiletý Kučera ji za svoji více než patnáctiletou službu zná jak své boty, jejích 448 schodů vyšel už několiksetkrát.
Mohutné srdce bezmála dva metry vysokého zvonu Panny Marie Hostýnské poprvé udeří, stojíme od něj na dosah. Jeho jasný tón prostupuje celým mým tělem. Vše se chvěje, z mohutných dubových trámů padají částečky prachu. Dřevěná konstrukce však drží pevně, s přibývajícími lety je na ni paradoxně stále větší spolehnutí.
„Povětrnostní podmínky pomáhají k tomu, že se dub stává kamenem. Vlhko a chlad ho zjednodušeně řečeno zpevňují, je stále odolnější,“ podotýká Kučera.
Jedním zvonem hýbe elektromagnet, druhým elektromotor...
O novogotické věži z konce 19. století a především pak o jejích zvonech toho ví skutečně hodně. Píše o nich při zaměstnání diplomovou práci. Upozorňuje mimo jiné na různé možnosti, jak mohutné kusy zvonoviny rozpohybovat. U bezmála pětitunové Panny Marie Hostýnské ulité v roce 2008 k tomu bez jakéhokoli přímého kontaktu se zvonem slouží neviditelné magnetické pole.
„A to díky lineárnímu pohonu na bázi elektromagnetu. Pohání kotvu - de facto plát železa, který je pevně spojen s korunou zvonu,“ popisuje Kučera.
Ve věži u zvonů dómu |
Vedle Panny Marie Hostýnské, která před chvílí ukázala svoji sílu, visí ještě jeden o poznání menší zvon svatého Petra a Pavla. Pochází z roku 1827, poháněný je klasickým elektromotorem. Kučerovi se to však na rozdíl od „bezkontaktního“ magnetického pole příliš nezamlouvá.
„Motor totiž vyžene zvon na jednu stranu, pak se vypne a zvon se vlastní vahou přehoupne do druhé polohy.
Poté ho motor zase vyšvihne zpět, je to takové násilné tahání. Srdce tak vždy na jednu stranu zvonu tluče o něco silněji,“ popisuje s tím, že taková víceméně jednostranná zátěž tělu zvonu příliš nesvědčí.
Řešením je jeho pootočení, u některých typů zvonů je to možné i o deset centimetrů. V případě svatého Petra a Pavla to však příliš nejde kvůli způsobu jeho uchycení.
...na ten největší ale zvoní ručně čtyři muži
Ve věži, která nad Olomoucí vyrostla při přestavbě chrámu v letech 1883 až 1892, je k vidění ještě jeden zvon. Visí o patro níž, a je proto tím prvním, k němuž člověk při výstupu na věž po prvních 116 schodech dorazí. Nese jméno patrona katedrály a jde o vůbec největší zvon, který tady visí. Váží přes sedm a půl tuny.
Kučerova zjištění naznačují, že je zhruba třetí nebo čtvrtý největší v republice. Ještě donedávna se přitom mělo za to, že mu patří hned druhé místo. Vyrobil ho maďarský zvonař ve Vídni v roce 1827.
„Zvoní se na něj ručně, potřeba jsou čtyři muži. Rozezní se však pouze o velkých slavnostech jako jsou Vánoce, Velikonoce či svátek svatého Václava a další zvláštní příležitosti jako je volba papeže či úmrtí někoho významného,“ říká Kučera a přidává překvapení.
Věž postavená mimo jiné i z kamene vytěženého nedaleko Vídně může totiž pojmout i další zvony. Místo tu na ně mezi dubovými trámy ještě je.
„Podle dochovaných dokumentů by nosnost trámoví na zvonový soubor měla být až dvacet tun. Zvon svatého Václava má necelých osm, Panna Maria Hostýnská pět a svatý Petr a Pavel má dvě tuny. Dohromady to teď vychází na zhruba patnáct tun,“ shrnul. Další zvony jsou pak ještě ukryté také ve dvou menších věžích v průčelí katedrály.
„Před první světovou válkou tady bylo dohromady devět zvonů, nyní jich máme šest,“ upřesňuje kostelník.
Vrchol věže skrývá „sál světla“ s nádhernou klenbou
Pokračujeme v cestě. Zvony totiž nejsou to jediné, co člověka v hlavní věži ohromí. Z potemnělých a lehce stísněných prostor totiž naráz vstoupí do majestátního vysokého sálu. Do očí bodá jasné světlo, prodírá se sem přes obrovské žaluzie zasazené v gotických obloucích. V prostoru se tyčí kovové točité schodiště, ústí přímo do středu nádherné klenby.
Kromě 110 schodů, které na místě drží sedm vzpěr zasazených do okolních stěn, v sále nic jiného není. A přece - anebo právě proto - si jej člověk okouzleně prohlíží. Vládne tady naprostá symetrie. Výstup nahoru skrze zářící prázdnotu je nevšedním zážitkem.
O to důrazněji poté na návštěvníka padne šero posledního stísněnějšího patra olomoucké dominanty. Následuje posledních 121 točitých schodů, prostor se začíná zužovat do špičky věže. Nahoře čeká zasloužená odměna. Výhled na Olomouc a okolí z 81 metrů.
„Dohlédnete odsud až na Jeseníky,“ doplňuje Kučera. Fascinující vyhlídka ho ani po letech neomrzela, vždy ve světě pod sebou najde něco nového, co ho překvapí.
