Historický snímek ze zaniklé osady Símře na Přerovsku zachycující koně chované...

Historický snímek ze zaniklé osady Símře na Přerovsku zachycující koně chované sedlákem Holubcem. | foto: SOkA Přerov

Osadu sedláků komunisté nestrpěli. Muže uvěznili, ženy a děti vyhnali

  • 53
Smutnou roli přisoudila historie osadě Símře u Soběchleb na Přerovsku. Stala se učebnicovým příkladem násilné kolektivizace venkova a takzvané Akce kulak. Všechny tamní sedláky komunisté v 50. letech minulého století uvěznili, ženy a děti pak vyhnali na Českomoravskou vrchovinu. Návrat domů byl všem zakázán.

„Něco ten tvůj tata musel udělat, když byl zavřený.“ Taková slova slýchal Jaroslav Holubec, dokonce i od kamarádů. Ani po desítkách let nepřebolela. Jeho otec totiž nespáchal žádný zločin, naopak byl jeho obětí.

Doplatil na to, kým byl a kde žil. V osadě Símře po staletí hospodařily rody sedláků a od okolí izolované statky s výměrami nad třicet hektarů se v padesátých letech minulého století staly ideálním terčem scenáristů kulackých procesů. Spravedlnosti se rodina dočkala až roku 2013, kdy česká justice to, co se stalo všem obyvatelům ze Símře, konečně nazvala zločinem.

„Maminka ani tatínek se toho soudu nedožili. I tak to pro mě bylo zadostiučiněním,“ říká dnes osmašedesátiletý Jaroslav Holubec.

Letopočtem, který rozvrátil osudy všech rodů ze Símře, byl rok 1952. Stačil rok navíc a osada by slavila 600 let své existence. Místo toho se začal odpočítávat její konec.

„V dětství i mládí jsem cítila, že je to ten nejhezčí kout země. Takové Babiččino údolí,“ napsala ve vzpomínce na rodnou osadu Marie Machálková, dnes již zesnulá sestra dalšího z tamních sedláků – Antonína Vaňka.

Před perzekucí sedláky neochránila ani pomoc partyzánům

Dopis před 14 lety adresovala spisovateli Arnoštu Pospíšilovi, rodákovi z nedalekých Žákovic, který se osudem Símře dlouhodobě zabývá. Podle Machálkové žilo v době jejího dospívání v osadě o čtyřech číslech popisných asi 70 osob.

„Když začaly polní práce, od dubna do listopadu bylo mnohem víc lidí potřeba. Děvečky, většinou ze Soběchleb, byly u nás pár let až do provdání. Mezi pracujícími a rodinou nebyly žádné rozdíly. Společně se jedlo i pracovalo,“ vyprávěla pamětnice.

Ve dvacátém století obývali osadu kromě Vaňkových a Holubcových také Sehnalovi a Zámorští. Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, mysleli si všichni, že nejhorší mají za sebou. Zvlášť Holubcovi a Zámorští riskovali život, když ukrývali a ošetřovali partyzány.

Jako poděkování, že válku všichni přečkali, postavili sedláci v osadě kapličku, kterou nechali zasvětit svatému Antonínovi. Ani zásluhy v odboji, ani svatý patron je ale nakonec neuchránili od katastrofy, která se na ně teprve chystala. Bylo 26. března 1952, když na příkaz okresní prokuratury přijeli všechny čtyři hospodáře zatknout příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB).

„Okolo páté jsem se vracel ze školy. Cestou mezi Soběchleby a Símří mě předjely dva či tři gazíky s lidmi se samopaly. Když jsem dorazil domů, tito lidé byli v kuchyni, kde stál náš tata a plačící mama s babičkou. Tatu zatkli a nás chlácholili slovy: Nic se nebojte, my vám ho na druhý den zas přivezeme zpátky. No, setkali jsme se s ním, úplně zbídačeným, až za dva dlouhatánské roky,“ vzpomíná Břetislav Holubec, kterému tenkrát bylo deset let.

Všichni čtyři sedláci byli obviněni ze sabotáže kvůli neplnění dodávek zemědělských produktů. U soudů, které se v případech všech čtyř hospodářů odehrály do týdne po zatčení, nepomohly objektivní argumenty jako nepřízeň počasí, řádění škůdců nebo nedostatek pracovních sil – každý ze sedláků vyfasoval minimálně několik měsíců vězení.

Součástí trestů byl i zákaz vrátit se do rodné osady

Poté, co se odvolali, dostali tresty ještě vyšší. Nejhůř dopadl Jaroslav Holubec, který strávil ve vězení dva roky. Konečný verdikt u Antonína Sehnala zněl 18 měsíců žaláře, u Antonína Vaňka osm a Antonína Zámorského šest měsíců vězení.

Seriál MF DNES Příběhy „kulaků“ z Hané

Před 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky.

Desetitisíce rolníků byly odsouzeny, jejich rodiny vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. MF DNES se sdružením Post Bellum přináší v seriálu příběhy některých z nich:

K tomu – jak bylo u kulackých procesů zvykem – odešli od soudů i s vedlejšími tresty: vysokými peněžitými pokutami, propadnutím majetku a zákazem pobytu v hranickém okrese, u některých navždy.

Nejmladšího a teprve čerstvě ženatého Vaňka (31 let) nezachránil ani fakt, že byl krátce komunistou a v letech 1948–1950 dokonce i členem místního akčního výboru Národní fronty.

„To u sedláka s velkou výměrou půdy nebylo běžné. Jeho vyčlenění z obou institucí už tak překvapivé není,“ podotkl přerovský historik Petr Jirák, který dopodrobna prostudoval soudní procesy s hlavami všech čtyř simerských rodin.

Podle Jiráka Vaněk jako jediný kritizoval hospodaření na zemědělských usedlostech, považoval ho za překonané. V hospodaření na rodinném statku nicméně pokračoval, protože si to přáli jeho rodiče. Sedlák Sehnal (33) byl krátce členem lidové strany, Holubec se Zámorským (oba 45letí) ale neměli s politikou nic společného. Přesto soudy všechny vylíčily jako protistátní živly.

„Pokud nepřevezmeme dobovou rétoriku, nešlo v případě jednání obviněných o žádnou protistátní činnost. Zemědělci ze Símře i jejich rodiny se stali oběťmi komunistické perzekuce,“ zdůraznil Jirák.

Ani nejvyšší dodávky řepy na splnění kvót nestačily

Soudními procesy se sedláky jen vyvrcholila několikaletá kalvárie všech rodin. Od roku 1948 nesměly zaměstnávat pomocné síly a na všechny práce zůstaly samy. Povinné dodávky byly přitom jako boj s větrnými mlýny, komunisty nastavené kvóty byly záměrně likvidační.

Sedláci ze Símře například museli v roce 1951 odevzdávat 30 metráků obilí z hektaru, přestože tolik obilí se nikdy v širokém okolí neurodilo. Za vše pak hovoří fakt, že Vaněk, který toho roku vyhrál v Soběchlebích řepnou ligu, splnil povinnou kvótu jen ze 70 procent.

Za neplnění dodávek přitom hospodáři dostávali až statisícové pokuty. Vysílení simerští sedláci nakonec v roce 1951 sami jeli na okresní národní výbor s nabídkou, že předají hospodářství státním statkům. Komunisté měli ale se sedláky v Símři jiný plán. Jeho součástí bylo násilné vystěhování celých rodin. Na to došlo krátce po odsouzení mužů.

Bylo 7. dubna 1952, když osadu obstoupili milicionáři a příslušníci SNB vyhnali z domů ženy s dětmi a z výměnků starce.

„Lidem bylo řečeno, že je s nimi zacházeno ohleduplně, neboť v Rusku prý byli kulaci stříleni hned u vrat,“ zaznamenal spisovatel Pospíšil.

Třináctiletý musel ráno vyházet a odvézt hnůj, desetiletý dojil

K Holubcovým dorazilo komando ve chvíli, kdy desetiletý Břetislav vařil krupicovou kaši pro svou roční sestru Jarmilu.

„Směli jsme naložit jen pět slepic, pytel mouky, brambor a nějaký nábytek. Auta s námi, vyhnanci, jela úmyslně oklikou mimo Soběchleby, aby sousedé a známí to chmurné divadlo neviděli. Odvezli nás na náměstí do Olomouce, kde se rozhodlo o místě „nového ubytování“. Seděli jsme na korbě auta, kdesi na Českomoravské vrchovině začalo sněžit a ztrápená mama hořekovala: Kde nás to vezete? Na Sibiř?“

Za šera dojela auta do Pohledu u Havlíčkova Brodu, kde Simerské ubytovali v jedné místnosti zdevastované budovy zámku. V dalších dnech dostali nový domov. V Případě Holubců se jednalo o bývalou konírnu s orosenými stěnami.

„Jezdil jsem tam na prázdniny, pamatuji si, že tam byla hrozná zima a hnil tam nábytek. Někteří obyvatelé Pohledu se našim ale snažili pomoct, jak se dalo,“ tvrdí Jaroslav Holubec.

Jeho matka Božena pracovala v kravíně místního státního statku. Také bratři tam museli pomáhat.

„Třináctiletý Tonda musel každé ráno vyházet hnůj a odvézt ho saněmi taženými volským potahem, desetiletý Břeťa zase dojil kozy. Teprve pak mohli jít do školy.“

„Tito nedostanou nic, mají otce kulaka!“

Ani tam to ale Holubcovy děti neměly jednoduché. „Když například rozdávali fíky z UNRRy (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu - pozn. red.) a na naše kluky přišla řada, uvědomělý soudruh učitel nařídil: Tito nedostanou nic, mají otce kulaka!“

Otec Jaroslav Holubec si trest odpykával v pracovním táboře Ostrov na Jáchymovsku. V uranových dolech podle svého syna prožil peklo, o kterém nevyprávěl.

„Vrátil se v hrozném stavu. Když za mnou přijel, nechtěl jsem k němu, jakémusi příšernému cizímu chlapovi, jít. A to jsme se měli dřív velmi rádi!“ utkvělo v paměti Jaroslavu Holubcovi mladšímu.

Rodiče se později přestěhovali do Vizovic, ale Jaroslav se k nim už natrvalo nevrátil. Zůstal u pěstounů v Horní Moštěnici na Přerovsku, kam za ním hlavně otec pravidelně jezdil. Sestru Jarmilu zase vychovali příbuzní z Přerova.

Bratři Antonín a Břetislav v šedesátých letech postupně emigrovali do Rakouska a poté do Ameriky. Dnes žijí v Buffalu. Břetislav jezdí domů na Moravu často, Antonín zahořkl víc – od revoluce tady byl jen jedenkrát. Jejich rodný dům v Símři stál jako poslední – až do roku 2012, kdy ruiny srovnaly se zemí demoliční bagry.

Za podíl na vysídlení soukromých zemědělců a jejich rodin ze Símře stanul v roce 2013 před soudem někdejší okresní velitel SNB Jan Jílek. Další spoluviníci – Emil Zacios a Vladimír Smrček – už nebyli mezi živými. Jílek, kterému tehdy bylo už 89 let, dostal dvouletou podmínku.

Život osadě Símře už to ale nevrátilo, existuje pouze na mapách. To, že tam kdysi žili lidé, dnes připomíná jen osamělá kaplička.