Redaktor MF DNES si vyzkoušel oživování člověka s pomocí pokynů operátora záchranné služby udílenými po telefonu. Důležité je vědět, kam a jak položit ruce při masáži srdce. | foto: Tomáš Frait, MF DNES

Třicetkrát stlačit, pak dvě vdechnutí. Oživoval jsem s pomocí po telefonu

  • 13
Jak se cítí zachránce, který oživuje člověka s pomocí pokynů operátora záchranné služby udílených po telefonu, si mohli vyzkoušet účastníci kongresu Olomoucké dny urgentní medicíny. Ten hostila univerzitní Pevnost poznání. Na vlastní kůži si to vyzkoušel také redaktor MF DNES.

Tu situaci si v reálu ani neumím představit. Bezvládné tělo, puls, žádný dech a já - laik, který by pravděpodobně začal panikařit. I proto jsem se dohodl s pořadateli kongresu, že si telefonicky asistovanou resuscitaci vyzkouším na vlastní kůži.

„Je to jen jako, o nic nejde,“ říkám si při pohledu na figurínu. Můj klid však mizí v okamžiku, kdy se mi v telefonu ohlásí operátor záchranky (pro účely kurzu vedl hovor z provizorního stanoviště v Pevnosti). Bez udání adresy na něj vychrlím své jméno s tím, že tu leží neznámý člověk a nehýbá se.

„Vůbec nevím, co mám dělat,“ hlesnu. Samotná resuscitace začíná až poté, co ze sebe vysoukám, kde vlastně jsem a že dotyčný na zemi je starší muž (až později si uvědomuju, že jde o figurínu ženy), který je modrý v obličeji, má pravděpodobně zástavu srdce a nedýchá.

Narovnat, propnout ruce a pak držet tempo

Podle pokynů z telefonu figuríně rozhaluji hrudník, poté několik drahocenných vteřin ztrácím dotazy, kam a jak přesně položit ruce při nepřímé masáži srdce. V tomto okamžiku mi také začíná komplikovat život telefon, který držím u ucha. Na oživovací pokus potřebuju mít obě ruce volné. Mobil má naštěstí hlasitý odposlech.

„Teď se narovnejte, propněte ruce a začněte mačkat hrudník s frekvencí asi sto stlačení za minutu a do hloubky pěti centimetrů. Jedna, dva, tři, čtyři... Pokračujte, prosím, v tomto tempu až do třiceti,“ vede mě klidný hlas záchranáře, který vzápětí mluví dál.

Oživování „po telefonu“

„Znáte toho člověka? Jste ochotný mu dát dýchání z úst do úst? Pokud ano, tak mu po třiceti stlačeních hrudníku zakloňte hlavu, zacpěte nos a dvakrát rychle za sebou mu vdechněte do úst obsah plic.“

Odpovídám, že dotyčného sice neznám, ochotný provést umělé dýchání přesto jsem. Soustředěný na pokyny ale zapomenu, na kolika stlačeních vlastně jsem. Řídím se odhadem. Při umělém dýchání využívám kapacitu plic na maximum, což zřejmě operátor slyší.

„A rychle druhý výdech, dobře. Nějaká změna, reakce? Jestli ne, tak prosím pokračujte v masáži. A držte frekvenci. Teď, teď, teď... Ale nemusíte mít z ničeho strach, lékař u vás bude za chvíli,“ povzbuzuje a uklidňuje mě zároveň operátor.

Pět minut se při resuscitaci zdá jako věčnost

Nedlouho poté hovor, který trval pět minut - mně se to ovšem zdálo jako věčnost - ukončuje.

„Myslím, že už v telefonu slyším přijíždět náš vůz. S masáží nepřestávejte, než si pacienta převezme doktor. Moc vám děkuji, byl jste šikovný.“

Až když odložím telefon, uvědomím si, že jsem se zadýchal a bolí mě ruce. „Bral jste to fakt vážně, máknul jste si,“ hodnotí výkon záchranář, který mezitím dorazil.

Já si jistý nejsem. Ale i když nevím, jak by to vypadalo při skutečné resuscitaci, je tohle každopádně zkušenost k nezaplacení.